28 Cdo 2632/2013
Datum rozhodnutí: 11.02.2014
Dotčené předpisy: předpisu č. 42/1958Sb., § 3 předpisu č. 159/1959Sb., předpisu č. 212/2009Sb.



28 Cdo 2632/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň a) Mgr. J. T., M., a b) E. F., W., zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 2.407.694,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 365/2006, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, č. j. 14 Co 130/2009-109, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Právní předchůdce žalobkyň se domáhal, aby soud svým rozsudkem nahradil rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jimiž bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o poskytnutí náhrady za majetek, který byli jeho rodiče nuceni zanechat na Zakarpatské Ukrajině v důsledku její nepřátelské okupace v roce 1939, přičemž Ministerstvo financí svá rozhodnutí odůvodnilo tím, že majetek, za nějž je náhrada požadována, nesplňuje podmínky stanovené vyhláškou Ministerstva financí ČR č. 159/1959 Ú. l., jíž však právní předchůdce žalobkyň považuje za diskriminační, a proto se domáhá zaplacení náhrady odpovídající ceně nemovitostí zanechaných na Zakarpatské Ukrajině.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č. j. 13 C 365/2006-60, zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce žalobkyň domáhal, aby byla České republice uložena povinnost zaplatit mu částku 2.407.694,- Kč s příslušenstvím s tím, že rozsudek nahradí rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 30. května 2005, č. j. 44/49829/2005, a rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44/42880/2005 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že prarodiče žalobkyň zanechali na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek činžovní dům se strojnickou a zámečnickou dílnou, v níž byla provozována živnost (dědečka žalobkyň) s 15 dělníky, spolu s pozemky patřícími k budově, přičemž odškodnění za tento majetek nebylo právním předchůdcům žalobkyň nikdy poskytnuto, neboť nesplňoval podmínky stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l., jelikož se nejednalo o rodinný domek ani o budovu sloužící k provozu malé živnosti (viz rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44/42880/2005, o rozkladu proti němu podanému rozhodl ministr financí dne 30. května 2005 pod č. j. 44/49829/2005 tak, že mu nevyhověl a napadené rozhodnutí potvrdil).
Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně ze smlouvy č. 186/1946 Sb. uzavřené mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a čl. 2 Protokolu k této smlouvě, k jejichž provedení byl přijat zákon č. 42/1958 Sb., a na základě zmocnění obsaženého v jeho § 1 odst. 2 přijala vláda dne 15. října 1958 usnesení č. 938, jímž určila zásady, ve kterých případech, za které druhy majetku (nároku) a v jaké výši se náhrada poskytne. Z těchto zásad následně vycházel § 3 vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 159/1959 Ú. l., který stanovil, že náhrada se (mimo jiné) poskytne za rodinný domek (písm. a/) a za budovy sloužící k provozu malé živnosti (písm. d/), pokud měly povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví. S odkazem na citované ustanovení soud dovodil, že na dům, za nějž je náhrada požadována, nelze pohlížet jako na rodinný domek , který měl sloužit pouze bytovým potřebám rodiny, jelikož v jeho přízemí byla kancelář i rozlehlá dílna, dále měl dvě kuchyně a čtyři pokoje a jeho zastavěná plocha činila celkem 124 m2. Rovněž živnost s 15 pracovníky nelze považovat za malou živnost ve smyslu § 3 písm. d) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. Soudu proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Nadto dodal, že v tomto sporném řízení není soud oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí Ministerstva financí ČR a následné rozhodnutí ministra financí o rozkladu, neboť jde o řízení podle § 244 a násl. o. s. ř.
K odvolání právního předchůdce žalobkyň přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 1. března 2013, č. j. 14 Co 130/2009-109, zrušil, řízení zastavil, věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud poukázal na to, že po vyhlášení napadeného rozsudku byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, který ve skutkově obdobné věci dovodil, že nebyla náležitě zohledněna vůle státu zmírnit alespoň částečně majetkové křivdy stěžovatelů, a to bez omezení druhu zanechaného nemovitého majetku. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Za daných (skutkových) okolností bylo úkolem obecných soudů vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednán a posouzen příslušným správním orgánem, případně posléze soudem, a to podle platné procedury. Obecné soudy tak nezohlednily vůli zákonodárce rozšířit rozsah náhrad na veškerý nemovitý majetek, který lépe umožňuje dosáhnout alespoň částečné kompenzace (ustanovení § 7 zákona č. 212/2009 Sb.) újmy stěžovatelů. Ústavnímu soudu se jako nejefektivnější způsob zajištění ochrany nároků stěžovatelů jeví postoupení věci příslušnému správnímu orgánu, jenž bude zkoumat naplnění nových podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., přičemž nyní přezkoumávaná rozhodnutí nezakládají posléze překážku věci rozsouzené. Právě citované závěry odvolací soud aplikoval v projednávané věci, a proto rozhodl jak uvedeno výše, přičemž připomněl, že ve smyslu § 104 odst. 1, věty druhé za středníkem, o. s. ř. jsou zachovány právní účinky spojené s podáním žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně (jako právní nástupkyně původního žalobce) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které spatřují v tom, že odvolací soud dovodil, že není dána pravomoc soudu a věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR. Odvolacímu soudu vytýkají, že na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval zákon č. 212/2009 Sb., ačkoliv měl rozhodnout podle předpisů účinných v době rozhodování správního orgánu (tj. zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.). Mají zato, že u již vydaných rozhodnutí správního orgánu musí být zaručena jejich přezkoumatelnost, opačný postup by podle nich vedl k odepření spravedlnosti, přičemž právo na přezkum správního rozhodnutí jakož i pravomoc soudu dovozují z § 244 odst. 1 o. s. ř. Neaplikování citovaného ustanovení by vedlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Poukazují na to, že rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jejichž nahrazení se domáhají, byla vydána za účinnosti zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. (před nabytím účinnosti zákona č. 212/2009 Sb.), a proto musí být přezkoumány v souladu s právními předpisy, které platily (byly účinné) v době jejich vydání. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11 a nesouhlasí s tím, že se jedná o skutkově obdobnou věc, neboť Ústavní soud ve zmíněné věci shledal, že použití zákona č. 212/2009 Sb. je pro stěžovatelku výhodnější, jelikož ta splňuje podmínky pro přiznání vypořádání podle tohoto zákona. Zdůrazňují, že pro ně ovšem aplikace zákona č. 212/2009 Sb. výhodnější není, neboť jsou vnučkami původně oprávněné osoby (původního vlastníka), a nejsou proto oprávněnými osobami podle nové právní úpravy. Jsou přesvědčené, že namísto citovaného nálezu Ústavního soudu mělo být na projednávanou věc aplikováno usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/2010. Rozhodnutí odvolacího soudu pro strohost jeho odůvodnění spočívající jen v citaci části nálezu Ústavního soudu považují za nepřezkoumatelné. Tvrdí, že postupem soudu došlo k porušení ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř., čl. 38 odst. 1 i čl. 36 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na shora uvedené navrhly, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém obsáhlém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelky uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru, že na nyní projednávanou věc, v níž se žalobkyně (vnučky původně oprávněné osoby) domáhají náhrady za nemovitý majetek zanechaný jejich dědečkem na Zakarpatské Ukrajině, lze aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, jež odvolacímu soudu ukládají, aby (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR, které uplatněný nárok přezkoumá podle (nových) podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb.
Ústavní soud v citovaném nálezu především vyšel z toho, že obecné soudy musí interpretovat a aplikovat restituční zákony ve vztahu ke stěžovatelům co nejvstřícněji (viz bod 14 nálezu). Pokud byl tudíž v důsledku nové právní úpravy, účinné dnem 1. října 2009, překonán omezující limit odškodnění (stanovený navíc jen vyhláškou č. 159/1959 Ú. l.), a bylo tak umožněno poskytnout náhradu za veškerý zanechaný, resp. pozbytý nemovitý majetek, mají obecné soudy vůli zákonodárce, materiálně více chránící nápravu křivd z doby minulé, v projednávaných věcech zohledňovat. Ústavní soud proto dovodil, že v takovém případě obecné soudy nepochybí, pokud dospějí k závěru, že není dána jejich kompetence (ve smyslu posouzení naplnění nových podmínek pro odškodnění stěžovatelů), řízení z tohoto důvodu zastaví a postoupí věc příslušnému správnímu orgánu nadanému pravomocí nárok posoudit (srov. bod 17 nálezu). Ústavní soud přihlédl rovněž k situaci stěžovatelů, jejichž postavení i s přihlédnutím k jejich věku měl za značně citlivé, a shledal jako nejefektivnější způsob zajištění ochrany jejich nároků postoupení věci příslušnému správnímu orgánu, jenž bude zkoumat naplnění nových podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., jichž se ve svůj prospěch stěžovatelé dovolávali až v řízení před soudem, a které tak při svém rozhodování nemohl zohlednit správní orgán, jenž o jejich žádosti původně rozhodoval.
Nyní projednávaná věc není tedy skutkově obdobná té, o níž rozhodoval Ústavní soud v citovaném nálezu, neboť žalobkyně (ani jejich právní předchůdce) se v průběhu řízení před soudy nedomáhaly toho, aby probíhající řízení bylo dokončeno s přihlédnutím k zákonu č. 212/2009 Sb., resp. aby byla aplikována (zmírňující) kritéria pro poskytnutí náhrady nově obsažená v citovaném zákoně. Jinými slovy řečeno, žalobkyně se na rozdíl od stěžovatelů ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2050/11 nedomáhají toho, aby na jejich věc byla (byť třeba jen částečně) aplikována ustanovení zákona č. 212/2009 Sb.
Nic to však nemění na tom, že k uvedeným zásadám je nutné přihlížet i v nyní projednávané věci, neboť aplikace závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, vedoucích k postoupení věci příslušnému správnímu orgánu (Ministerstvu vnitra ČR), jenž bude zkoumat naplnění nových podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., může být vůči dovolatelkám vstřícnější, nehledě na to, jak ony samy přiléhavě poukazují, že zákon č. 212/2009 Sb. omezuje v § 3 odst. 2, 3 okruh oprávněných osob kromě osoby zanechavší nemovitosti na jejího manžela a děti. Zároveň konstruuje prekluzi nároku formulací, že v případě úmrtí těchto osob nárok zaniká. Nepřímo tak, na rozdíl od vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., vylučuje dědění nároku, přičemž naprosto stejný závěr zastává i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010). Nárok (žalobkyně jsou vnučkami původně oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 212/2009 Sb.), jenž právní předchůdce žalobkyň (syn původně oprávněné osoby) uplatnil u soudu, však musí s ohledem na všechna relevantní ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. ve vztahu k dané věci posoudit příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra ČR), jenž je jako jediný nadán pravomocí k rozhodování o odškodnění předmětných nároků (viz § 4 cit. zák. a návazná ustanovení). Nelze obcházet pořad práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který sice nabyl účinnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, ale poté, co bylo o nároku záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR tedy nyní již nepříslušným orgánem bez toho, že by kritériem pro posouzení daného nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl původním žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobkyň na soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto závěry jsou pak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto lze postup odvolacího soudu spočívající ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR, jež bude zkoumat naplnění podmínek pro odškodnění ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb., považovat za správný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011 /ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 19. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, odmítl/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013, sp. zn. 28 Cdo 3466/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 363/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 699/2013).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
K námitkám dovolatelek vztahujícím se k postupu soudu podle ustanovení § 244 o. s. ř. je možné nad rámec výše zmíněného uvést, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu