28 Cdo 2623/2009
Datum rozhodnutí: 20.01.2010
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2623/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. P. K., proti žalovaným 1/ L. K., a 2/ Z. K., první žalovaný zastoupený advokátem, o zaplacení částky 47.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 258/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 27 Co 497/2007-105, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 12 C 258/2006-55, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 47.000,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451, 457 a 458 odst. 1 obč. zák., neboť poskytl žalovaným zálohu na základě Kupní smlouvy o převodu členských práv a povinností k SBDO P., s nimiž je spojeno právo k užívání bytu, ve výši 47.000,- Kč. Tato smlouva obsahovala podmínku, že k převodu členských práv a povinností dojde v okamžiku, kdy dohodnutá částka, kterou se žalobce jako nabyvatel členských práv a povinností zavázal uhradit, bude připsána na účet žalovaných jako převodců. Ke splnění podmínky však nedošlo, neboť cena za převod nebyla zcela uhrazena a právní účinky smlouvy tak nenastaly. Žalovaní pak následně převedli členská práva a povinnosti a s nimi spojené právo k užívání bytu na třetí osobu a plnění z dohody se tak stalo fakticky nemožným. Protože však již bylo ze smlouvy částečně plněno (ve formě zálohy), žalovaným vznikl majetkový prospěch, aniž by bylo poskytnuto odpovídající plnění žalobci.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 27 Co 497/2007-105, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 7 % úroku z částky 47 000,- Kč za dobu od 1. 9. 2005 do 30. 10. 2005, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu, odvolání žalovaného však neshledal důvodným. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně je totiž zřejmé, že k uskutečnění převodu členských práv a povinností ohledně družstevního bytu podle uzavřené kupní smlouvy nedošlo a žalovaným poskytnutá záloha v souvislosti s tímto převodem ve výši 47.000,- Kč je nepochybně bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 obč. zák, neboť žalovaní takto získali majetkový prospěch na úkor žalobce v uvedené výši, aniž by poskytli žalobci jakékoli plnění. Právní posouzení soudu prvního stupně je proto správné. Odvolací soud však změnil rozsudek soudu prvního stupně, když zamítl žalobu na zaplacení 7% úroku z částky 47.000,- Kč za dobu od 1. 9. 2005 do 30. 10. 2005, neboť žalovaní byli žalobcem písemně dne 12. 10. 2005 vyzváni, aby částku 47.000,- Kč vrátili do 30.10. 2005, a jelikož tak neučinili, dostali se do prodlení až následujícího dne po 30. 10. 2005 tj., ode dne 1. 11. 2005.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále jen žalovaný ) dovolání, které odůvodnil tím, že předchozí řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání podle jeho obsahu nesměřuje proti zamítavé části napadeného rozhodnutí a zvláštní argumentace absentuje i v případě nákladového výroku.



Dovolatel uvádí, že odvolací soud věc projednal a rozsudek vyhlásil při jednání nařízeném na den 22. 11. 2007. Protože dovolatel byl na stejný den a hodinu předvolán v jiné věci k jednání nařízenému Okresním soudem v Kladně, svým podáním ze dne 6. 11. 2007 se z jednání omluvil a byl přesvědčený, že jednání bude odročeno. Namísto toho však jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, a on tak neměl možnost dostatečně hájit své zájmy při soudním jednání. Dovolatel dále uvádí, že přestože byla platně uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností, žalobce bezdůvodně odmítal uhradit žalovaným sjednanou částku a začal si klást další požadavky spojené s převodem členství, včetně požadavku na snížení sjednané ceny a dovybavení předmětného družstevního bytu. Návrh na uzavření dodatku žalovaní odmítli, načež žalobce odstoupil od smlouvy. Žalovaní žalobce informovali, že na dodržení smlouvy trvají. Žalovaní se odstoupením žalobce od smlouvy dostali do situace, kdy bylo zjevné, že žalobce své smluvní závazky nesplní, a ve snaze zabránit vyšší škodě, která by vznikla propadnutím zálohy, kterou žalovaní poskytli na nákup jiné nemovitosti, druhá žalovaná převedla členská práva a povinnosti za částku ve výši 280.000,- Kč oproti očekávané a smluvně sjednané částce 550.000,- Kč. Žalobcem poskytnutá záloha ve výši 47.000,- Kč nebyla nijak účelově vázána a zaplacení celkové ceny sjednané za převod členských práv a povinností nic nebránilo, neboť převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu nepodléhá dle § 230 obch. zák souhlasu orgánů družstva. Konečně se soud prvního stupně a následně ani odvolací soud nezabývaly a nevypořádaly s námitkami dovolatele, kdy oproti nároku žalobce na vrácení poskytnuté zálohy ve výši 47.000,- Kč lze jako procesní obranu uplatnit nárok žalovaných na náhradu škody, která jim vznikla tím, že žalobce nesplnil své závazky vyplývající z platné smlouvy o převodu členských práv a povinností. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný zastoupený advokátem podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je nutno posuzovat s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.



Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).

Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v § 242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.

Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto případě námitka dovolatele, podle které odvolací soud pochybil, když věc projednal a rozsudek vyhlásil při jednání nařízeném na den 22. 11. 2007, ačkoli se dovolatel svým podáním ze dne 6. 11. 2007 z jednání omluvil v přesvědčení, že jednání bude odročeno, a dále námitka, že soud prvního stupně a následně ani odvolací soud se nezabývaly a nevypořádaly s námitkami dovolatele, kdy oproti nároku žalobce na vrácení poskytnuté zálohy ve výši 47.000,- Kč lze jako procesní obranu uplatnit nárok žalovaných na náhradu škody, která jim vznikla tím, že žalobce nesplnil své závazky vyplývající z platné smlouvy o převodu členských práv a povinností) a skutkové námitky (okolnosti smluvního jednání mezi účastníky), v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).

Nadto Nejvyšší soud uvádí, že vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly shledány, neboť omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. číslem 25, dále např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1993, sp. zn. 2 Cdo 90/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 2/94 pod č. 22, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1307/2000 a sp. zn. 33 Odo 118/2001, a ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 733/2002).

Obdobně pokud jde o námitku, že soud prvního stupně a následně ani odvolací soud se nezabývaly a nevypořádaly s námitkami dovolatele, kdy oproti nároku žalobce na vrácení poskytnuté zálohy ve výši 47.000,- Kč lze jako procesní obranu uplatnit nárok žalovaných na náhradu škody, která jim vznikla tím, že žalobce nesplnil své závazky vyplývající z platné smlouvy o převodu členských práv a povinností, pak zde je nutno uvést, že žalovaný neuplatnil svoji případnou pohledávku k započtení v souladu s § 98 o. s. ř., neboť je třeba namítat výši, v jaké žalovanému vznikla škoda, a zřetelně uplatnit takovou pohledávku k započtení, což se však v posuzované věci, kde zůstalo u pouhého konstatování neurčitě vymezené a několikrát pozměněné škody, nestalo.

Dovolání žalovaného navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.

Pokud dovolání směřovalo i proti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, pak v této části bylo podáno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) a c) o. s. ř.

Žalobci vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.

předseda senátu