28 Cdo 2623/2007
Datum rozhodnutí: 30.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2623/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o neplatnost smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 73/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.2.2007, č. j. 14 Co 394/2006-145, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Rokycanech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.9.2003, č.j. 4 C 18/2002-61, zamítl žalobu na určení, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 19.11.2001, je neplatná.


K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.2.2004, č.j. 14 Co 622/2003-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku neřeší celý obsah a dosah sporného právního vztahu mezi jeho účastníky, proto nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem 17.3.2006, č.j. 28 Cdo 1615/2004-95, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jím uváděné dohody. Je tomu tak nejen s ohledem na povahu uplatněných důvodů neplatnosti, nýbrž i na důsledky plynoucí pro výši nároků žalobce v situaci, kdy na základě smlouvy o převodu pozemků se započtením ceny zmíněné parcely se nárok žalobce snížil. Zaujal názor, že při uznání přípustnosti určovací žaloby podané v této věci je tak otevřena cesta i k vyřešení celého obsahu a dosahu sporného práva žalobce plynoucího z ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Podle dovolacího soudu posouzení platnosti této smlouvy souvisí s prejudicielním posouzením otázek vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Tato otázka je otázkou občanskoprávní, spadající svým posouzením typicky a pravidelně (v případě rozdílů v hodnocení takové právní skutečnosti) do pravomoci soudu.





Okresní soud v Rokycanech poté rozsudkem ze dne 13.7.2006, č.j. 4 C 73/2006-117, zamítl žalobu na určení, že smlouva č. 38PR01/07 ze dne 19.11.2001 uzavřená mezi žalovaným jako převodcem a žalobcem jako nabyvatelem o převodu pozemku blíže specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je neplatná. Vyšel ze zjištění, že žalobce a jeho otec pozemkovou parcelu č. 430/13 v k.ú. K. v minulosti využívali, avšak v řízení nebylo prokázáno z jakého důvodu měli za to, že s pozemkem nakládají jako s věcí vlastní. Dovodil, že není dán právní důvod, na jehož základě by žalobce mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, si nikdy neověřil existenci vlastnického práva či právního titulu, který měl za následek jeho vznik. Věc posoudil ve smyslu § 49 o.z., § 129 odst. 1 o.z., § 130 odst. 1 o.z. a § 134 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy. Důvod neplatnosti smlouvy neshledal soud prvního stupně ani v tvrzení, že předmětná smlouva byla uzavřena v tísni, neboť žalobce od smlouvy neodstoupil a ani netvrdil uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek.


Krajský soud v Plzni jako soud odvolací nato rozsudkem ze dne 22.2.2007, č. j. 14 Co 394/2006-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu žalobce nemohl být v dobré víře, že oprávněným držitelem sporného pozemku. Zaujal názor, že případnou dobrou víru zpochybnila další skutečnost, a to rozhodnutí bývalého ONV R. ze dne 24.10.1979, č.j. 1078/79 ve znění rozhodnutí ZKNV P. ze dne 12.2.1980, č.j. 3857/79 o zřízení užívacího práva k pozemkům v dosavadním držení žalobce ve prospěch Státního statku v R., které bylo žalobci doručeno včetně vytyčení dotčených parcel. Vyslovil, že žalobce tedy od roku 1980 ztratil případnou dobrou víru, pokud jde o užívání sporného pozemku a nemohl se stát jeho vlastníkem na základě právního institutu vydržení, neboť nesplňoval podmínky pro vydržení. Dospěl k závěru, že ani předchůdce žalobce, jeho otec předmětný pozemek nevydržel. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouvu o převodu sporného pozemku je třeba považovat za platný dvoustranný právní úkon, neboť žalovaný byl vlastníkem sporného pozemku a byl proto oprávněn s tímto disponovat, tedy i převádět.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, který spatřoval v otázce zachování potřebné opatrnosti ve vztahu k hranicím a výměrám pozemků, která je obecnou otázkou s významem pro rozhodování soudů vůbec, tedy nejen v dané konkrétní věci. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 o.s.ř. Vytýkal odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ÚS 625/03 s odůvodněním, že v dané věci došlo k porušení § 36 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatele odvolací soud se nevypořádal s tvrzeními a důkazy, které se týkají dobré víry, pokud jde o vlastnictví pozemku ze strany jeho rodiny. Namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu ani výsledky místního šetření na pozemku, který provedl soud prvního stupně. Podle dovolatele odvolací soud rovněž správně posoudil právní důvod užívání pozemku ze strany žalobcova otce. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.





Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ v posuzované věci nejde.


V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.


Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní;


z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, směřující proti průběhu a zejména výsledkům hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které obsahově i fakticky dovolatel v dovolání uplatnil.


Tvrzená otázka zásadního právního významu se též nestala předmětem přezkumu Nejvyšším soudem. Položená právní otázka postrádá z hlediska rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť nejde o otázku s judikatorním přesahem či provázané kontradikcí judikatury vyšších soudů, ale o právní otázku spojenou s posuzováním jedinečného skutkového základu se vztahem jen k této konkrétní věci (usnesení NS ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 2, C 203).


Dále je třeba poznamenat, že pouhá obecná námitka, že odvolací soud nepřihlédl k judikatuře Ústavního soudu ČR, nemůže být považována za řádné (konkretizované) uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.


Zákonné podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy nebyly naplněny a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl


v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu