28 Cdo 2620/2009
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 441 obč. zák., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.






28 Cdo 2620/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. I. M., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.742,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 11/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 28 Co 502/2008-37, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 6. 2008, č. j. 14 C 11/2008-19, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 29.742,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005 bylo vyhověno žalobě na náhradu škody, jež žalobci vznikla tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě se nemohl domoci svého nároku, jelikož se jeho dlužník Tesla, VÚST, s. p. (dále též jen dlužník nebo státní podnik ), stal v průběhu soudního řízení nemajetným. Současně bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 13 Nc 15028/2002, byla zastavena exekuce zahájená na návrh ze dne 12. 4. 2002, jelikož bylo zjištěno, že dlužník žalobce jako povinný nemá žádný postižitelný majetek. Tímto usnesením bylo současně uloženo žalobci zaplatit exekutorovi náklady exekuce v částce 3.795,40 Kč a povinnému zaplatit žalobci jako náhradu nákladů vynaložených v exekučním řízení částku 25.947,40 Kč. Povinný tuto částku neuhradil, pročež se náhrady nákladů, jež byly žalobcem vynaloženy v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody, žalobce domáhal v tomto řízení jako další části škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudu v původním řízení. Soud při svých úvahách vyšel dále ze zjištění, že dluhující státní podnik byl zrušen na základě rozhodnutí zřizovatele ze dne 6. 12. 1999, a dovodil, že pokud průtahy v řízení byly příčinou toho, že se pohledávka za státním podnikem stala fakticky nevymahatelnou, jelikož povinný již nemá žádný majetek, přičemž tento stav byl znám již z předchozích rozhodnutí zřizovatele týkající se jeho zrušení, pak nelze spatřovat příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem soudu a bezvýslednou exekucí. Byla-li nemajetnost dlužníka naprosto zřejmá a bezvýslednost exekučního řízení zcela evidentní, nebylo třeba podávat návrh na zahájení exekuce, a stát tedy nemůže nést odpovědnost za její bezvýslednost, jelikož průtahy v původním nalézacím řízení nebyly bezprostřední příčinou vzniku nákladů žalobcem vynaložených na exekuční řízení. Obvodní soud s ohledem na uvedené aplikoval na věc § 441 obč. zák., podle nějž je poškozený, tj. žalobce, povinen nést škodu vzniklou jeho zaviněním, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, č. j. 28 Co 502/2008-37, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a ztotožnil se s jeho skutkovým i právním posouzením věci. Uvedl dále, že v daném případě vylučuje existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státu a náklady vynaloženými žalobcem na exekuci (krom důvodů uvedených soudem prvního stupně) skutečnost, že žalobce věděl, že rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu o zrušení státního podniku bez likvidace předcházel prodej jeho majetku v rámci privatizace. Nedostatky předmětného rozhodnutí jsou zcela formální a zcela bez vlivu na stav majetku zanikajícího státního podniku. I když žalobce podal návrh na zahájení exekuce dříve, než byla podána žaloba na náhradu škody proti státu, s ohledem na časový odstup od uvedeného rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu se jeví jako nevěrohodné, že by žalobce v téměř shodném období považoval svou pohledávku za vymahatelnou v exekučním řízení a současně nevymahatelnou v řízení o náhradě škody, jestliže nedošlo k žádné změně údajů v obchodním rejstříku. Z těchto důvodu odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel zdůraznil, že třebaže věděl o rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu, jímž měl být v roce 1999 zrušen dluhující státní podnik, bylo toto rozhodnutí stiženo tak zásadními vadami, že ke zrušení podniku v roce 1999 vůbec nedošlo a ani dojít nemohlo. V okamžiku, kdy byl nucen podat návrh na exekuci, byl dluhující státní podnik zapsán v obchodním rejstříku s mnohamilionovým kmenovým jměním, přičemž teprve usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007 byla nařízena jeho likvidace. Dovolatel v dobré víře v zápis v obchodním rejstřík pak mohl důvodně předpokládat, že jeho nárok bude exekucí vymožen. I kdyby se později na základě některých indicií mohl začít domnívat, že dlužník postižitelný majetek nemá, nebyl by to důvod k zastavení exekuce, neboť musel relevantním způsobem prokázat insolventnost dlužníka v řízení o náhradu škody. Nalézací soud pak podle dovolatele dovodil svůj závěr o nedostatku postižitelného majetku právě z výsledku písemného šetření exekutorky, z čehož je zřejmé, že nebylo-li by pokračováno v exekučním řízení, nemohl by soud v řízení o náhradu škody přiznat dovolateli žalovanou pohledávku. Dovolatel označil svůj postup za zcela logický a v souladu s právním řádem a připomněl, že návrh na zastavení exekuce podal poté, co byl předložen soudu důkaz přípisem exekutora a byly odstraněny problémy s doručováním. Tuto část škody přitom nemohl uplatnit v původním řízení o náhradu škody, neboť toto řízení skončilo dne 15. 11. 2005, zatímco řízení exekuční bylo pravomocně skončeno až dne 14. 9. 2006. Odvolací soud se plně nevypořádal s tvrzenou příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a škodou spočívající v přiznaných nákladech řízení exekučního. Pokud by k těmto průtahům nedošlo, dlužník by měl postižitelný majetek a zřejmě i vůli svému závazku dostát, a i kdyby odmítl zaplatit, byla by případná exekuce úspěšná. Dovolatel přitom sám žádné průtahy nezpůsobil, a náklady exekučního řízení by tudíž neměly jít k jeho tíži. Závěrem dovolatel upozornil na rozpornou rozhodovací praxi soudů nižších stupňů v obdobných sporech a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Zvažuje-li dovolací soud, zdali je možno dovoláním napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné, je vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a nemůže nijak přihlížet k námitkám směřujícím ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, neboť dovolací důvod, jehož prostřednictvím lze poukázat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, umožňuje občanský soudní řád v § 241a odst. 3 uplatnit pouze tehdy, je-li přípustnost dovolání dána ustanoveními § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Označil-li dovolatel nařízení exekuce proti svému dlužníku jako nezbytný krok k prokázání jeho insolventnosti a tedy i k úspěchu v řízení vedeném proti státu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, pak je toto tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními, jimiž je Nejvyšší soud vázán, a nemůže tak zpochybnit správnost závěrů soudů nižších stupňů. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že i přes chybný zápis v obchodním rejstříku byla již při podání návrhu na exekuci naprosto zřejmá nemajetnost dlužníka a s touto skutečností byl obeznámen i žalobce. Dovolacím tvrzením vycházejícím ze zpochybnění těchto zjištění s ohledem na výše předestřené meze, v nichž se dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může pohybovat, tudíž nelze přiznat relevanci. Zároveň lze podotknout, že argumentuje li dovolatel tím, že k zániku dluhujícího státního podniku nedošlo již v roce 1999 na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu a že kvůli vadám tohoto rozhodnutí byl podnik zrušen až o osm let později, nijak tím nevyvrací soudy učiněné zjištění, že už v době, kdy bylo toto rozhodnutí vydáno, byla zjevná faktická nemajetnost podniku, jelikož jeho majetek byl již dříve prodán v rámci privatizace. Za opodstatněné nelze za daných okolností považovat ani tvrzení dovolatele o tom, že se soudy nevypořádaly s příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady vynaloženými v řízení exekučním. Učinily-li soudy ze skutkových zjištění právní závěr, že škoda byla způsobena zaviněním poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák., nelze jim vytknout, že se pak již nezabývaly příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady vynaloženými v řízení exekučním.

Poukázal-li dovolatel na to, že soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo řešeno více sporů s takřka totožným skutkovým základem a soudy obou stupňů při jejich projednávání postupují nejednotně, a je tedy na dovolacím soudu, aby sjednotil jejich rozhodovací praxi, je třeba uvést následující. Nejvyšší soud má sice v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zajišťovat jednotu rozhodování soudů, nemůže tak ovšem činit ve vztahu ke sporům s obdobným skutkovým základem, ale pouze ve vztahu k určité právní otázce, což odpovídá i dikci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Ačkoliv si je Nejvyšší soud vědom toho, že mu bylo k dovolacímu přezkumu předloženo více obdobných sporů, je v každém z nich vázán skutkovými zjištěními v daném řízení učiněnými a konkrétně vymezenými dovolacími důvody jednotlivých dovolatelů, na základě nichž může vyslovit svůj právní názor. Nebyla-li přitom dovolatelem předestřena relevantní právní otázka, o jejíž odlišné posouzení by mělo jít, ale především námitky týkající se skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nelze ani z nejednotnosti rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud současně podotýká, že právní závěr, o nějž opřely svá rozhodnutí soudy obou stupňů, odpovídá názoru dovolacího soudu vyslovenému v obdobné věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2057/2009, dle nějž podání návrhu na exekuci v situaci, kdy je naprosto zřejmé, že dlužník je nemajetný, je možno považovat za porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák., a škodu takto vzniklou je pak třeba posoudit jako škodu vzniklou zaviněním poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák.

Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. května 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu