28 Cdo 2613/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 6 odst. 3 předpisu č. 212/2009Sb., § 6 odst. 6 předpisu č. 212/2009Sb.




28 Cdo 2613/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně B. V. , M. N. V., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o vypořádání za nemovitý majetek (podle zákona č. 212/2009 Sb.), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 228/2010, o dovolání České republiky Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 24 Co 183/2014 - 125, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen jako soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 4 C 228/2010-93, poté, co zastavil řízení co do částky 157.768,42 Kč (výrok I), přiznal žalobkyni finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na území P. R. ve výši 1.984.221,58 Kč (výrok II), čímž nahradil předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra odboru správy majetku ze dne 18. 6. 2010, č. j. MV-3003-11/OSM-2009, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 10. 2010, č. j. MV-64714-4/VS-2010 (výrok III). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání České republiky coby účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen jako odvolací soud ) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II pouze tak, že žalobkyni se přiznává finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na P. R. ve výši 1.842.231,58 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), zatímco ve výroku I rozsudek zůstal nedotčen (výrok III); s ohledem na dílčí změnu rozsudku odvolací soud pak rozhodl nejenom o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok IV).
Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen zákon č. 212/2009 Sb. ), neboť její rodiče [osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 212/2009 Sb.] zanechali v rozhodném období nemovitosti na území P. R., jež měli tehdy prokazatelně ve svém vlastnictví. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 21. 6. 2012, č. j. MV-58194-10/OSM-2012, bylo žalobkyni na podkladě jí podané žádosti ze dne 21. 5. 2012 přiznáno finanční vypořádání za nemovitý majetek ve výši 157.768,42 Kč.
Co do základu pokládal odvolací soud nárok žalobkyně na finanční vypořádání za nesporný, kdy se účastnice nadále rozcházely v náhledu na rozsah a způsob ocenění nemovitostí zanechaných rodiči žalobkyně na P. R. V situaci, kdy v dané věci nebyla dohledána přihláška k soupisu nemovitého majetku (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), odvolací soud odkazuje na ust. § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. určil rozsah a obecnou cenu zanechaných nemovitostí (nacházejících se v obci S., okres M.) s využitím jiných listinných důkazů, zejm. listiny vystavené dne 14. 6. 1940 Ústavem pro péči o uprchlíky a z výměru Komise pro odškodnění osadníků při Ministerstvu vnitra z r. 1945, majících z pohledu současného právního řádu charakter veřejných listin (§ 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; § 134 o. s. ř.). Podpůrně pak odvolací soud odkázal též na obsah dalších provedených důkazů (hlášení o majetku zemědělců z území připojených k sousedním státům ze dne 30. 10. 1939, potvrzení Ministerstva národní obrany ze dne 21. 11. 1938 o přídělu, žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 20. 3. 1940, protokoly pořízené na četnické stanici V. B. dne 27. 3. 1941 a 30. 3. 1941, jakož i porovnání s jinými soudem rozhodovanými případy), jež zjištění o rozsahu a hodnotě zanechaného majetku ve vlastnictví rodičů žalobkyně podporují.
Při určení výše vypořádání odvolací soud vycházel z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., podle nějž se výše vypořádání určuje z ceny nemovitostí, která je uvedena v přihlášce k náhradě (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), v níž se uváděla cena obecná (§ 5 odst. 2 písm. e/ vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.). Obecnou cenu pozemků vzal za prokázanou ve výši 162.100,- K (byť, jak uvedeno shora, se přihláška k náhradě nedohledala). Jenom za pozemky tak činí výše vypořádání 1.621.000,- Kč (s použitím zákonem stanoveného indexu 10, jímž se cena násobí; § 7 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb.) a s ohledem na zákonný limit, stanovený § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., pokládal pak odvolací soud za nadbytečné zabývat se detailně obecnou cenou staveb zanechaných rodiči žalobkyně na území P. R., měl-li jinak za zjištěné, že tato cena s určitostí převyšovala 37.900,- K (tj. 379.000,- Kč). Od částky 2.000.000,- Kč pak odečetl žalobkyni již vyplacenou náhradu 157.768,42 Kč, a finanční vypořádání tak určil v rozdílu ve výši 1.842.231,58 Kč (čímž korigoval závěry soudu prvního stupně, v tomto směru dotčené početní chybou). Přitom odmítl názor státu (povinné), že při určení výše vypořádání je v daném případě namístě vycházet z ceny přídělové, uvedené v listině o přídělu nemovitostí rodičům žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika Ministerstvo vnitra dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu pro řešení právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených; jako dovolací důvod pak ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá jednak to, že při zjišťování rozsahu a hodnoty nemovitostí, zanechaných právními předchůdci žalobkyně na území P. R., odvolací soud vycházel z dokumentu Ústavu pro péči o uprchlíky, jenž dle názoru dovolatelky není veřejnou listinou ve smyslu § 4 vládního nařízení 291/1938 Sb. (myšleno patrně nařízení č. 292/1938 Sb. z. a n. ). Za nepoužitelný a účelový pak pokládá dovolatelka odvolacím soudem prováděný důkaz protokolem o výpovědi svědků z r. 1941 a současně namítá, že k listině vystavené Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem pro výstavbu kolonií v P. z 19. 11. 1941 (jež podle názoru dovolatelky zpochybňuje vlastnictví rodičů žalobkyně k některým ze zanechaných nemovitostí) soud nepřihlédl. V otázce ceny nemovitostí dovolatelka argumentuje ve prospěch ceny přídělové, uvedené v rozhodnutí o přídělu nemovitostí (přídělové listině), nedochovala-li se přihláška k náhradě ani jiná listina podle § 6 odst. 6 zákona č. 212/2009 Sb. Odvolacímu soudu také vytýká, že rezignoval na přesné zjištění ceny staveb. Dodává, že smyslem zákona č. 212/2009 Sb. je toliko zmírnění některých majetkových křivd a že stanovení podmínek a rozsahu restituce je vždy věcí státu. Klade též otázku o povaze řízení dle části páté o. s. ř., jež se dle jejího názoru blíží spíše nespornému řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je se zřetelem na data zahájení řízení a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodné pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou státem jako účastníkem řízení, za nějž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky určení výše odškodnění (vypořádání) podle § 7 zákona č. 212/2009 Sb., není-li možné výši odškodnění určit na základě přihlášky k náhradě podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n., kterou se ve své rozhodovací praxi za obdobných okolností dosud nezabýval.
Neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se Nejvyšší soud v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z relevantních ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. pro věc nyní posuzovanou lze ocitovat následující:
Nárok na vypořádání uplatní oprávněná osoba formou písemné žádosti s přílohami podanou ve lhůtě podle § 5 odst. 1. V žádosti oprávněná osoba uvede vedle svých nacionálií i údaje o nemovitosti, za kterou odškodnění žádá, a popis konkrétní události, která vedla k zanechání nemovitosti na P. R. (srov. § 6 odst. 1).
K žádosti oprávněná osoba přiloží: a) listiny prokazující státní občanství podle § 3, b) kopii platného občanského průkazu prokazující občanství České republiky, c) popis nemovitosti a jejího příslušenství kupříkladu údaji o katastrálním území, čísle knihovní vložky, druhu nemovitosti, zastavěné ploše, roku výstavby, výměře pozemků, účelového určení pozemků, spoluvlastnických poměrech, d) přihlášku k náhradě, kterou je povinný soupis nemovitého majetku podle zvláštních právních předpisů (srov. § 6 odst. 2).
Přihlášku k soupisu nemovitého majetku podle odstavce 2 písm. d) lze nahradit kupní nebo darovací smlouvou anebo listinou prokazující vlastnictví nemovitosti oprávněnou osobou a prokazující její ocenění nebo cenu. Listiny musejí mít podle současného právního řádu charakter veřejné listiny. Smlouvy nebo listiny podle tohoto odstavce musejí být datovány nejpozději dnem 29. června 1945 (srov. § 6 odst. 3).
Ocenění nebo cenu nemovitosti prokáže oprávněná osoba přihláškou k náhradě, kupní, darovací nebo obdobnou smlouvou nebo listinou, která má podle současného právního řádu charakter veřejné listiny (srov. § 6 odst. 6).
Vypořádání vyplácí oprávněné osobě povinná osoba v penězích (srov. § 7 odst. 1).
Výše vypořádání se určí z ceny nemovitosti, která je uvedena v přihlášce k náhradě, vynásobené indexem 10 (srov. § 7 odst. 2).
Nelze-li takto výši odškodnění určit, použije se ocenění nebo cena nemovitosti uvedená ve smlouvě nebo listině uvedené v § 6 odst. 3 vynásobená indexem 10. Je-li v těchto smlouvách nebo listinách uvedeno více rozdílných ocenění nebo cen, použije se pro určení výše odškodnění smlouva nebo listina s pozdějším datem (srov. § 7 odst. 3).
V případě, že oprávněná osoba byla již odškodněna podle dosavadních právních předpisů a podala žádost o odškodnění podle tohoto zákona, bude výše odškodnění stanovena jako rozdíl částky vypočtené podle odstavců 2 a 3 a částky odškodnění vyplacené oprávněné osobě podle dosavadních právních předpisů (srov. § 7 odst. 4).
Výše vypořádání nesmí převýšit celkem částku 2 000 000 Kč, a to i v případě, je-li více oprávněných osob (srov. § 7 odst. 5).
Výkladem shora citovaných ustanovení nelze než dovodit (a tak činí i ustálená judikatura dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015, dostupná spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ), že pro určení výše finančního vypořádání za zanechaný majetek zákon jako rozhodující pokládá okruh a cenu nemovitostí uvedené v přihlášce k soupisu dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. (srov. § 7 odst. 2), přičemž k využití jiných podkladů pro určení výše vypořádání právní úprava otevírá prostor toliko za splnění hypotézy uvedené v § 7 odst. 3 zákona, tj. v případě, že rozsah odškodnění nelze vypočíst na základě informací obsažených v přihlášce. V takovém případě je třeba použít ocenění nebo cenu nemovitosti uvedené ve smlouvě nebo listině dle § 6 odst. 3, přičemž je-li v těchto smlouvách nebo listinách uvedeno více rozdílných ocenění nebo cen, použije se pro určení výše odškodnění smlouva nebo listina s pozdějším datem. Listiny, jimiž lze nahradit přihlášku k soupisu, musejí mít charakter veřejné listiny podle současného právního řádu a musejí být datovány nejpozději dnem 29. června 1945 (srov. § 6 odst. 3, § 6 odst. 6).
Promítnuto na případ nyní posuzovaný, odvolací soud nepochybil, vycházel-li při určení výše odškodnění z listiny vystavené dne 14. 6. 1940 Ústavem pro péči o uprchlíky, jež je nejpozději datovanou veřejnou listinou, zachycující okruh nemovitostí zanechaných rodiči žalobkyně na P. R. a jejich obecnou cenu. Nedůvodná je námitka dovolatelky o povaze zmíněné listiny, jež je veřejnou listinou podle současného právního řádu (§ 134 o. s. ř., § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.), v situaci, kdy byla vydána Ústavem coby orgánem, na nějž byl právním předpisem přenesen výkon státní správy, a v mezích jeho pravomoci (k postavení a působnosti Ústavu pro péči o uprchlíky srov. §§ 1 a 4 vládního nařízení č. 292/1938 Sb. z. a n.).
Za dané situace bylo pak nadbytečné provádět dokazování dalšími listinami (z nichž výměr Komise pro odškodnění coby dokument orgánu zřízeného vl. nařízením č. 317/1941 Sb. z. a n. byl vydán až 13. října 1945, tj. po 29. červnu 1945), jež ovšem ve vztahu k závěrům odvolacího soudu měly význam toliko podpůrný a stvrzovaly již jinak učiněné zjištění o rozsahu a ceně zanechaného nemovitého majetku.
Z uvedeného současně vyplývá, že neobstojí názor dovolatelky o použitelnosti rozhodnutí o přídělu a přídělové ceny v něm stanovené, jež je veřejnou listinou staršího data, nehledě na to, že přídělová cena (jež mohla být i cenou sníženou srov. např. §§ 8 a 9 zákona č. 224/1925 Sb. z. a n.) zpravidla nekorespondovala obecné ceně nemovitostí (přinejmenším v době rozhodné pro určení výše odškodnění). Listinou podřaditelnou ust. § 6 odst. 3 a 6 zákona č. 212/2009 Sb. (jíž bylo by lze prokazovat okruh vlastněného, zanechaného majetku a jeho cenu) není pak ani listina vystavená Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem pro výstavbu kolonií v Praze dne 19. listopadu 1941, jež je listinou vydanou družstvem jako soukromým subjektem (a jež současně není kupní ani darovací smlouvou), a jež proto nemůže mít povahu veřejné listiny podle současného právního řádu (srov. § 134 o. s. ř., § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.).
Konečně s odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že pokud pro určení výše finanční náhrady zákon primárně vychází z obecné ceny zanechaných nemovitostí (uvedené v přihlášce k soupisu dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. srov. § 5 odst. 2 písm. e/ cit. nařízení), pak není rozumného důvodu v případě, že se tato přihláška nedochovala vycházet z hodnoty, jež se s obecnou cenou nemovitostí v době rozhodné pro určení výše odškodnění zřetelně rozchází. Tedy i pro případy tohoto náhradního způsobu ocenění je zřejmé, že základem pro určení výše vypořádání má být obecná cena nemovitosti (uvedená v převodní smlouvě anebo jiné listině prokazující vlastnictví nemovitosti oprávněnou osobou a její ocenění nebo cenu).
Je-li pak z výsledků provedeného dokazování zřejmé, že cena zanechaných pozemků a staveb, jež je základem odškodnění, zřetelně převyšuje částku 2 000 000 Kč (a tedy že vypořádání v penězích tak či onak dosahuje zákonem stanoveného limitu 2 000 000 Kč (s použitím indexu 10, stanoveného § 7 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb.), není vadou řízení, nezjišťoval-li odvolací soud detailně obecnou cenu té které nemovitosti a neprováděl-li již ve věci další dokazování.
Za dané situace je pak i dovolatelkou položená otázka procesního práva, týkající se povahy řízení dle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl.), ryze akademická, zde bez vlivu na rozhodnutí o věci samé. Tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dříve vyřešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 3332/09), a s přijatým řešením rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Měl-li odvolací soud prokázaný rozsah nemovitostí ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyně, jež tito zanechali v rozhodném období na území P. R., a to jak prostřednictvím listin majících charakter listin veřejných, tak i dalšími důkazy, byť nesplňujícími kritéria listin podle § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., nebylo v projednávané věci účelné ani hospodárné dokládat tyto skutečnosti dalšími listinami podle § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., jak požaduje dovolatelka.
V reakci na ústavněprávní argumentaci dovolatelky (o tom, že restituce jsou beneficiem státu) je třeba uvést i to, že přijetím zákona č. 212/2009 Sb. coby restitučního předpisu, byť s odstupem 20 let, se demokratická společnost snaží alespoň o částečné zmírnění následků majetkových křivd občanům České republiky, k nimž došlo zanecháním nemovitého majetku na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Má-li být v daném případě zmírnění majetkové křivdy realizováno právě na základě aplikace výše citovaných zákonných norem (interpretovaných ovšem i se zřetelem k jejich smyslu tak, aby byl naplněn účel restituce), nelze odvolacím soudem přijaté závěry pokládat jakkoliv za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, tedy včetně dovolatelkou citovaných usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, a ze dne 31. října 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99, pojednávajících o tom, že stanovení okruhu oprávněných osob, jakož i rozsahu majetku a časového limitu restitucí, a to právě ve vztahu k zákonu č. 212/2009 Sb., je věcí zákonodárce; o správnosti tohoto závěru sporu není. [K interpretaci restitučních předpisů lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu odkázat také například na nález ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33; nález ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo nález ze dne 26. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněné tamtéž ve svazku 65 pod čísly 73 a 125].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo žalobkyni přiznáno finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na P. R. ve výši 1.842.231,58 Kč, je správný.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádné z účastnic, neboť dovolatatelka v tomto řízení neuspěla a žalobkyni, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu