28 Cdo 2595/2006
Datum rozhodnutí: 08.11.2006
Dotčené předpisy: § 2 předpisu č. 173/1990Sb.





28 Cdo 2595/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. P., zastoupené advokátem, proti žalované Tělovýchovné jednotě D. P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 76/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 13. dubna 2006, č. j. 23 Co 363/2005-513, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.039,- Kč, k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované vydat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku nemovitosti uvedené ve výroku rozhodnutí. Odvolací soud je toho názoru, že žalobkyně požádala v souladu se zákonem č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon č. 232/1991 Sb. ), a to písemností ze dne 15. června 1990, na kterou žalovaná reagovala svým podáním ze dne 3. října 1990. O řádném uplatnění výzvy také svědčí znění Dohody o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991 (článek III.). Neztotožnil se s námitkou poukazující na nedostatek právní způsobilosti žalobkyně k datu realizace výzvy, neboť žalovaná nabyla právní subjektivity již dne 10. dubna 1990, a to registrací Městským národním výborem v P., odborem vnitřních věcí, v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních ve znění pozdějších předpisů. Dne 22. května 1991 bylo žalobkyni toliko osvědčeno její členství v Č. o. S. Odvolací soud se také ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o povahu vydávaných nemovitostí, jelikož tyto nejsou samostatnými stavbami, byly kolaudovány jako přístavby provozně propojeného funkčního celku, nejsou jednoduše oddělitelné a jsou provozně spojené s budovou sokolovny (vydané žalobkyni Dohodou o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991); poukázal také na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98. Za této situace tak vydávané nemovitosti (sportovní hala, sklad lodí a běžecký tunel), jakožto příslušenství věci hlavní, ač zřízené po 31. březnu 1948, podléhají režimu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon č. 173/1990 Sb. ). V dané věci odvolací soud nepovažoval za podstatné, zda byla Dohoda o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991 uzavřena platně, neboť předmětem řízení bylo vydání jen příslušenství a nikoliv zkoumání platnosti Dohody o vydání věci. Nadto i v případě její neplatnosti byla sokolovna žalobkyní řádně vydržena.


Žalovaná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. )], a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Je také toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela nekriticky převzal závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem E. CZ, s.r.o. a znaleckého posudku vypracovaného Ing. R. co do povahy sporných nemovitostí jakožto příslušenství věci hlavní. Propojenost všech staveb spočívá toliko v existenci několika dveřních otvorů, což závěr o komunikační propojenosti předmětných staveb nikterak neodůvodňuje a stejně tak nelze hovořit o spojení staveb hospodářským účelem, neboť jednotlivé stavby dlouhodobě sloužily a slouží různým subjektům a provoz obou skupin těchto zařízení je zcela samostatný a nezávislý. Znalecký posudek uvedeného znaleckého ústavu byl vypracován nejenže nekvalifikovaně a bez odůvodnění svých závěrů, ale navíc řeší otázky právní, což mu nepřísluší. Žalovaná také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o existenci řádné výzvy týkající se navrácení majetkových práv, když tato nemá v provedených důkazech oporu. Dopis žalobkyně ze dne 15. června 1990 za takovou výzvu považován být nemůže, neboť nesplňuje zákonem předpokládané požadavky a navíc byl učiněn subjektem, který nebyl nadán právní subjektivitou, neboť žalobkyně vznikla až dne 22. května 1991 registrací u Ministerstva vnitra. Z Dohody o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991 závěr o existenci řádné výzvy dovodit taktéž nelze a navíc je tato dohoda neplatná, neboť ji uzavřely osoby, které k tomu neměly žádné zmocnění. Žalovaná je také toho názoru, že soudy obou stupňů nesprávně vyřešily otázku pasivní věcné legitimace. Pokud byly sporné nemovitosti na žalovanou převedeny až 12. července 1991, pak je nemohla vydávat žalobkyni již 26. června 1991 a nemohla být adresátem zákonem předvídané výzvy k navrácení majetkových práv. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhla dovolání žalované jako nedůvodné zamítnout, popř. odmítnout, pokud bude shledána přípustnost dovolání toliko v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelkou uplatněná námitka vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241b odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) není v dovolání nijak konkretizována, a tedy uplatněný dovolací důvod považuje žalobkyně za nejasný a nesrozumitelný. Co do skutkového základu je rozhodnutí odvolacího soudu zcela správné, přičemž dovolatelka ve svém podání toliko opakuje námitky uplatňované před soudy obou stupňů.


Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 10 C 76/92-249) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil (rozsudkem ze dne 6. března 2003, č. j. 24 Co 491/2002-288). V této souvislosti dovolací soud k námitce žalobkyně, podle které soud prvního stupně ve svých rozhodnutích nerozhodl jinak , uvádí, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je v daném případě splněna, neboť soud I. stupně v uvedeném rozhodnutí uložil žalované vydat toliko jednu třetinu sporných nemovitostí, oproti následujícímu rozhodnutí (rozsudek ze dne 9. června 2005, č. j. 10 C 76/92-468), kde již uložil žalované vydat sporné nemovitosti jakožto celek, vycházeje přitom z právního názoru obsaženého v rozhodnutí odvolacího soudu (viz č. l. 293-296 spisu). Jednotlivá práva a povinnosti účastníků tak nebyla v rozsudcích soudu prvního stupně posouzena shodně a soud prvního stupně proto ve svém následujícím rozhodnutí rozhodl jinak , jak je předpokládáno ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.


Dovolání není důvodné.


Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné jako v projednávaném případě přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Protože uvedené vady obsahově v dovolání namítány vedle toliko formálního ohlášení dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly a ze spisu se nepodávají, předmětem dovolacího přezkumu se tak stává otázka posouzení závěrů odvolacího soudu, na kterých své rozhodnutí vystavěl a jež byly žalovanou v dovolání podrobeny kritice.


Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. rozumí takový výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.


Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že svůj závěr o existenci výzvy předpokládané ustanovením § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. podložil jednak výzvou žalobkyně ze dne 15. června 1990 (č. l. 427 spisu), replikou žalované ze dne 3. října 1990 (č. l. 428 spisu), a dále také obsahem článku III. Dohody o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou (č. l. 396 spisu). S ohledem na jejich obsah dovolací soud konstatuje, že skutkový závěr, který odvolací soud provedením těchto listinných důkazů vyvodil, byl získán zákonem předepsaným způsobem, neboť neodporuje provedeným důkazům a má v nich oporu. Obdobně vyznívá taktéž skutkový závěr odvolacího soudu pojící se k otázce povahy vydávaných staveb co do jejich samostatnosti, ohledně níž dovolatelka nesouhlasí s obsahem znaleckého ústavu E. CZ, s.r.o. a znaleckého posudku vypracovaného Ing. R., když dovolacímu soudu předkládá obdobně bezvýznamně jako odvolacímu soudu, jemuž znalecké posudky jako věrohodné zdroje skutkových závěrů soudu prvého stupně rovněž nezpochybnila vlastní argumentační základnu k posouzení oddělitelnosti sporných nemovitostí spolu se závěry jím předloženého znaleckého posudku. V této souvislosti dovolací soud také poukazuje na opakovaně dovozené právní závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2811/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1516/2005), podle kterých nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou (která jako věc nezanikla), nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě, včetně způsobilosti být předmětem posuzovaných restitučních vztahů podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.


Soudní praxe se sjednotila i v závěru, že slovy dle stavu ku dni 31.3.1948 má ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 4 zákona č. 232/1991 Sb. na mysli stav majetkových práv, a nikoli fyzický stav věcí, jichž se tato práva týkají. Také Nejvyšší soud sdílí názor (a konstantně jej vyjadřuje), že výsledky následné (po 31. březnu 1948) stavební činnosti, byť vedly k fyzické (stavební) změně původní stavby, jsou z hlediska úpravy restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. nerozhodné, jestliže jimi nebyla dotčena identita původní stavby jakožto věci, tvořící jediný (nepřímý) předmět příslušného (nyní navraceného) práva. Platí, že restituční žalobu lze zamítnout jen tehdy, je-li možné na základě skutkových zjištění uzavřít, že původní stavba jako věc ve smyslu práva zanikla, a namísto ní později vznikla věc nová.


Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, podle kterého není v dané věci podstatné, zda-li je možno považovat Dohodu o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991 za platnou či nikoliv, neboť se v dané věci jedná o vydání jen příslušenství. Pokud se (případná) důvodnost žaloby připíná k otázce vlastnictví věci hlavní, pak její zpochybnění nastoluje nezbytnost daný předpoklad jakožto otázku předběžnou podrobit soudnímu přezkumu. V této souvislosti však dovolací soud shledává předmětnou dohodu platně sjednanou, neboť ji za žalovanou uzavřely osoby oprávněné za ni jednat (viz článek IX., bod 2 stanov žalované viz č. l. 448 spisu); případné, ať již předběžné či následné (ne)schválení takovéto dispozice s majetkem žalované její valnou hromadou na platnost Dohody vliv nemá. Správným je také potřeba shledat závěr odvolacího soudu byť takto pro hodnocení správnosti rozhodnutí již sám o sobě nevýznamný o vydržení předmětné nemovitosti (§ 134 odst. 1 obč. zák.), jelikož žalovaná námitku neplatnosti uvedené Dohody vznesla poprvé při soudním jednání dne 24. října 2001, což ostatně ani dovolatelka v průběhu řízení nikterak nezpochybňovala (viz č. l. 424 spisu); 10-ti letá lhůta pro vydržení, počínající dnem 1. července 1991, tak byla zachována. S námitkou spočívající v uzavření předmětné Dohody nonsubjektem se s ohledem na ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů, také nelze ztotožnit, neboť žalobkyně splňuje podmínky zde uvedené (viz potvrzení registrace žalované Městským národním výborem v Pardubicích, odbor vnitřních věcí ze dne 10. dubna 1990, č. j. 88/90, tvořící přílohu spisu).


Dovolatelkou použitá argumentace zpochybňující její pasivní věcnou legitimaci s poukazem na skutečnost, že k převodu sporného majetku na žalovanou došlo až dne 12. července 1991, a to na základě hospodářské smlouvy uzavřené mezi ní a Československou konfederací sportovních a tělovýchovných svazu (č. l. 45b spisu), čímž nemohla být až do tohoto data ve smyslu usnesení mimořádného sjezdu ČSTV k předmětu sporu považována za osobu povinnou podle zákona č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb. není v dovolacím řízení na místě, když skutečnosti zakládající opodstatněnost takové námitky jí nebyly v odvolacím řízení nikterak uplatněny nelze proto na nich stavět ani dovolací argumentaci, neboť dle § 241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti. Ostatně dovolatelka zde přehlíží judikatorní výklad dle rozsudku Nejvyššího soudu z 30.dubna 1998, sp.zn. 2 Cdon 1065/97, podle něhož tělovýchovné jednotě svědčí kriteria určení povinné osoby k navrácení odňatých majetkových práv ve vztahu k majetku, který je zapsán u příslušného orgánu v její prospěch, který vede ve své účetní evidenci nebo k němuž má právo hospodaření. Hospodářská smlouva pak totiž sama odkazuje na rozhodnutí majetkové komise správ. výboru pro řízení (býv.) ÚV CSTV ze dne 14.5.1991 a smlouvy mezi správ. výborem a nástupnickými organizacemi ČSTV platnými od 1.7.90.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ a 241a odst. 3 o.s.ř. se tedy dovolatelce právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo; jeho rozhodnutí je tím ve smyslu § 243b odst. 2 o.s.ř. správné, a podle téhož ustanovení Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. Čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. Čl. II.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 964,- Kč, celkem tedy ve výši 6.039,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.


V Brně dne 8. listopadu 2006


JUDr. František Ištvánek, v. r.


předseda senátu