28 Cdo 2586/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2014
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb., § 8 předpisu č. 172/1991Sb.



28 Cdo 2586/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 17/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Co 498/2012-154, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2012, č.j. 25 C 17/2011-123, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže uvedených v enunciátu rozsudku s příslušností hospodaření s majetkem státu pro Úřad po zastupování státu ve věcech majetkových. Vyšel přitom ze zjištění, že ve věci má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určovacím výroku ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., se zřetelem k duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí, svědčícímu pro oba účastníky sporu. K námitce žalobce, který tvrdil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržel, uznal její důvodnost s ohledem na to, že žalovaný prostřednictvím městské části pověřené správou obecního majetku opakovaně odmítal vlastnické právo k předmětným nemovitostem a naopak činil úkony pro pokračování správy nemovitostí státem., takže obsahově činil v průběhu tvrzené promlčecí doby řadu úkonů, kterými popíral své vlastnické právo.
Soud prvního stupně poukázal na závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě rozhodnutí uvedeného soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3508/2006 a sp. zn. 28 Cdo 2311/2005. Vzhledem k závěrům citovaných rozhodnutí, která předpokládala určitou aktivitu zúčastněných subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v rozumné době, aby přitom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva, měl žalovaný činit kroky směřující k vyznačení svého vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. proto v této věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že za dané situace nedošlo k přechodu vlastnického práva na žalovaného, popřípadě v důsledku úkonům městské části pověřené správou obecního majetku došlo k jeho přechodu zpět na stát.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací výše označeným rozsudkem změnil výrok I. byl změněn rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že vlastnicí budovy blíže specifikované ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu je Česká republika s příslušností hospodaření s majetkem státu pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Rozhodl dále o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal učiněná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle nichž pozemky přešly do vlastnictví státu konfiskací a stavba byla vybudována po jejich převzetí státem , avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením. Neshledal však důvod k aplikaci závěrů shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil. Odvolací soud poukázal na to, že ve smyslu § 8 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 28. 6. 2012, byly obce povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitostem podle tohoto zákona učinit návrh k příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Předeslal, že citované ustanovení neobsahovalo sankci za nečinnost obce pro nesplnění povinností uvedených v § 8 zákona, oproti současné právní úpravě, v níž je stanovena právní domněnka vlastnictví státu ke dni 1. 4. 2013 (za předpokladu, že dosud není zapsáno vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, § 2, § 2a nebo § 2b v katastru nemovitostí ..za předpokladu, že obec nejpozději do 31. 3. 2013 návrh vůči katastru neuplatnila nebo nepodala žalobu na určení vlastnické práva u soudu ).
Podle odvolacího soudu v dané věci žalovaný nabyl vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva financí ČR ze dne 27. 1. 1993 vydaných podle § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., a tedy na žádost obce, která takto nabyté vlastnictví nikdy nepozbyla a z žádných důkazů také nevyplynulo, že by obec chtěla vlastnictví takto nabyté pozbýt či snad nechtěla na základě tohoto zákona nabýt. Dále zaujal názor, že v této souvislosti nemůže obstát argumentace žalobce směřující k procesnímu stanovisku žalovaného v restitučním řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. (věc vedená u soudu pod sp. zn. 11 C 294/95), neboť toto procesní stanovisko se vztahovalo k otázce pasivní legitimace, a tedy definice povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. a navíc ani na základě tohoto stanoviska nemohla obec vlastnického práva pozbýt.
Proti rozsudku odvolacího soudu (oběma výrokům) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena . Pro dovolatelku má vyřešení této otázky význam i pro jiné případy, kdy do vlastnictví obce na základě její žádosti a rozhodnutí příslušného ministerstva přecházel majetek České republiky, který obec nepotřebovala a nepřevzala. Konstatovala, že v Praze se jedná o objekty, které mohou být dotčeny zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů. V dovolání shrnula skutková zjištění soudů obou stupňů.
Dovolatelka poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3508/2006, který judikoval, že zákon č. 172/1991 Sb. nepředpokládal přechod majetku státu na obce zcela ,,automaticky , nýbrž presumoval určitou aktivitu zúčastněných subjektů. Podle dovolatelky výrazem tohoto přístupu je ustanovení § 8 zákona, podle něhož byly obce povinny do jednoho roku od účinnosti zákona učinit návrh tehdejšímu příslušnému středisku geodézie na zápis svého vlastnictví. Podle dovolatelky žalovaný tvrdil, že předmětné nemovitosti přešly do jeho vlastnictví na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva financí. Poukazovala na skutečnost, že žalovaný do dobu 17 let nerealizoval vlastnická práva k předmětným nemovitostem, nehlásil se po tuto dobu ke svým právům a povinnostem spojeným s vlastnictvím předmětných nemovitostí a učinil kroky, z nichž lze dovodit, že se necítil být vlastníkem . V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1966/2012 a 28 Cdo 3094/2012, kde dovolací soud vyslovil, že v důsledku pasivity obce uplynula zákonná vydržecí doba a majetek, který ex lege podle § 1 a § 2 zákona č. 172/1991 Sb. přešel na obec, se stal vlastnictvím státu. Podle dovolatelky tak byla soudní praxí vyřešena i otázka vlastnictví majetku, který podle zákona č. 172/1991 Sb. se stal majetkem obce, ale obec jeho vlastníkem být nechtěla (např. málo atraktivní pozemky zatížené černou skládkou apod.). V dovolání dovolatelka kladla otázku, zda shora uvedenou ustálenou judikaturu lze aplikovat na přechod podle ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 72/1991 Sb. nabytí vlastnického práva podle § 5 a § 6 zákona č. 172/1991 předpokládalo dva kroky, a to žádost obce a kladné rozhodnutí příslušného ministerstva, proti němuž nebylo odvolání přípustné. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že žalovaný nabyl vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva financí ČR ze dne 27. 1. 1993, tedy na žádost obce, která takto nabyté vlastnictví nikdy nepozbyla a ani pozbýt nechtěla. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. Zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn zřejmě podle obsahu dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
K otázce posouzení povahy lhůty uvedené v ustanovení§ 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2013 , sp. zn. ÚS II. ÚS 2876/12. Podle závěrů tam zaujatých: Zákon č. 172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku svou účinností. Až novelou s účinností od 29. 6. 2012, zákonodárce novelizoval ustanovení § 8 zákon č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu a zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty.
Dovolací soud předně při posuzování přípustnosti dovolání v této věci bral do úvahy důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo : Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu .
Dovolací soud při respektování shora uvedených důsledků vázanosti závěry rozhodovací činností Ústavního soudu sdílí nyní shodný názor, posledně vyjádřený např. v rozsudku ze dne 19. února 2014 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4365/2013.
Aplikováno na nyní posuzovanou věc, nutno dospět k závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem, který v odůvodnění svého měnícího rozsudku přiléhavě a srozumitelně vyložil důvody, pro které nemohlo dojít k přechodu vlastnictví z obce zpětně na stát za podmínek vydržení. Obsahově tak odvolací soud posoudil věc v souladu se závěry shora zmíněného nálezu Ústavního soudu, jímž byl mimo jiné zrušen právě rozsudek ve věci sp. zn. 28 Cdo 3962/2011, vyjadřující odlišné posouzení, jak na něj žalobce v dovolání poukazuje.
Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by odvolací soud v této věci vycházel při aplikaci jím zmíněných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel a z ustanovení § 134 o.z. z jiného řešení právní otázky uváděných hmotněprávních ustanovení, než které vyplývá nyní z nálezu Ústavního soudu ČR ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12 (případně obsahově shodného dalšího nálezu Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu o úplnosti či správnosti skutkových zjištění vztahujícím se na proces, jímž žalovaný nabyl předmětné nemovitosti od příslušného resortního ministerstva, jde o polemiku nikoliv s právním posouzením věci (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený k nápravě vad skutkových zjištění (vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), však zde žalobkyni k dispozici není (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V této věci tak věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu