28 Cdo 2586/2003
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2586/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. K., 2) J. K., 3) J. K., 4) M. K., 5) M. K. a 6) F. K., všem zastoupeným advokátem, o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 295/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.12.2001, č.j. 9 Co 550/2000-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 1.9.1993 u Okresního soudu v Litoměřicích domáhala se původní žalobkyně vydání rozsudku, kterým se zrušuje část kupní smlouvy blíže popsané v petitu žaloby.

Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.3.1997, č.j. 9 C 295/93-35, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.7.1998, č.j. 9 Co 389/97-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12.4.2000, č.j. 24 Cdo 1126/99-71, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.7.1998, č.j. 9 Co 389/97-58 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 14.12.2001, č.j. 9 Co 550/2000, potvrdil rozsudek soudu. Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Dospěl přitom k závěru, že předmětnou kupní smlouvu je nutno posuzovat tak, že se úplatný převod nemohl týkat též zemědělských pozemků, neboť kupní cena odpovídala jen ceně nemovitostí - domu čp. 34, chléva a oplocení.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 24.7.2002 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.).

Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., ale bylo nutno mít ve smyslu ustanovení § 243c o.s.ř. na zřeteli ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř., že totiž vzhledem k nesprávnému poučení, obsaženému v rozsudku odvolacího soudu bylo třeba dovolání dovolatelů posoudit jako dovolání včas podané, i když bylo podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty, jež byla stanovena v § 240 odst. 1 o.s.ř.

Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení bylo postiženo některou z vad řízení uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. (důvody zmatečnosti), jejichž existence by zakládala nejen přípustnost dovolání, ale současně i existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání v této věci však není dána ani s přihlédnutím k ustanovení § 238 odst. l písm. a), b) o.s.ř., nebo v § 239 odst. l a 2 o. s. ř.

Podle § 239 odst. l a 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže odvolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, a aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání, přičemž žalovaní návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v odvolacím řízení neučinili. Ani odvolací soud nezaložil přípustnost dovolání proti svému rozsudku výrokem svého rozsudku podle § 239 odst. l o. s. ř.

Přípustnost dovolání tak v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b) odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání námitek v dovolání uvedených.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch, k nákladům spojeným s vyjádřením žalobkyně k dovolání žalovaných dovolací soud nepřihlédl, když toto nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu