28 Cdo 2583/2006
Datum rozhodnutí: 12.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2583/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce H. C., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1.415.916,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 112/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2006, č. j. 61 Co 237/2006-207, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Plzni usnesením výše označeným změnil usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. 3. 2006, č. j. 5 C 112/2004-187, o zrušení platebního rozkazu, tak, že platební rozkaz, vydaný Okresním soudem v Domažlicích dne 26. 8. 2003, č. j. Ro 685/2003-22, se nezrušuje.


Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor s tvrzením, že mu platební rozkaz nebyl doručen do vlastních rukou (nejde o jeho podpis na doručence). Předchozí usnesení okresního soudu, kterým byl odpor pro opožděnost odmítnut podle § 174 odst. 3 o. s. ř., bylo odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení proto, že bylo třeba posoudit otázku doručení platebního rozkazu z hlediska náležitostí doručenky podle § 50e odst. 1, 4 o. s. ř. Soud prvního stupně poté platební rozkaz usnesením výše uvedeným zrušil, neboť na základě znalecké expertízy podpisu na doručence dospěl k závěru, že platební rozkaz nebyl podepsán žalovaným. Odvolací soud však hodnotil závěry znaleckého posudku jinak zdůraznil povahu doručenky jako veřejné listiny a z toho plynoucí přesun důkazního břemene na žalovaného a usnesení soudu prvního stupně změnil výrokem shora uvedeným.


Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel namítal nesprávnost právního posouzení věci, procesní vady řízení a domníval se též, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel shledal v postupu odvolacího soudu rozpor s ustanovením § 120 o. s. ř., neboť měla být podle něj omezena možnost provést další jím navrhované důkazy, a ty, které byly provedeny, nebyly správně hodnoceny. Dovolatel také nesouhlasil s posouzením doručenky jako veřejné listiny, a to pro chybějící náležitost podle § 50f odst. 1, 4 o. s. ř. (chybějící jméno poštovní doručovatelky). Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Dovolání bylo sice podáno včas prostřednictvím advokáta a byly v něm vylíčeny dovolací důvody ve smyslu § 241a o. s. ř., dovolací soud se však musel s ohledem na povahu rozhodnutí nižších instancí, proti nimž směřovalo zabývat především otázkou jeho přípustnosti.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Právě ten aspekt přezkoumávané věci, zda na úrovni nižších instancí šlo o rozhodnutí ve věci samé či nikoli, byl rozhodný pro posouzení přípustnosti podaného dovolání.


Dovolací soud předesílá, že měnící výrok usnesení odvolací instance o tom, že se platební rozkaz nezrušuje , nemá oporu v procesním předpise. Dovolací soud posoudil řízení před oběma nižšími instancemi podle jejich věcného obsahu a dospěl k závěru, že odvolací soud měl v intencích § 174 odst. 3 věty před středníkem formulovat výrok měnícího usnesení tak, že se odpor žalovaného proti platebnímu rozkazu jako pozdě podaný odmítá. Podrobnější vysvětlení tohoto závěru je patrné z dalšího textu tohoto odůvodnění.


Platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, je podle § 174 odst. 1 o. s. ř. postaven svými účinky naroveň pravomocnému rozsudku.


Byl-li však proti platebnímu rozkazu podán odpor, vyvolá to - v obecné rovině zrušení platebního rozkazu v celém rozsahu a nařízení jednání (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.). Ustanovení § 174 odst. 3 o. s. ř. však otevírá možnost dvojího důvodu odmítnutí odporu (který jinak nelze odmítnout pro nedostatek odůvodnění). Těmito důvody jsou buď pozdní podání odporu, nebo jeho podání takovou osobou, která k tomu není oprávněna.


Předběžnou otázkou se v této věci stalo řádné doručení platebního rozkazu, jež mělo zásadní vliv na včasnost podaného odporu. Soud prvního stupně veden pokyny odvolací instance při předchozím zrušení svého usnesení - dovodil, že žalovanému nebyl platební rozkaz doručen (na doručence nešlo o jeho podpis). Proto se odchýlil od svého dřívějšího závěru o opožděném podání odporu a rozhodl tak, že se platební rozkaz zrušuje.


Odvolací soud však posoudil věc po právní stránce odlišně. Akcentoval závěr znalecké expertízy ručního písma, podle níž nebylo možné vyloučit, že na doručence jde o podpis žalovaného. Protože žalovaný neunesl ve vztahu k doručence jako veřejné listině (§ 50e odst. 1, § 134 o. s. ř.) důkazní břemeno a nepodařilo se mu jednoznačně prokázat, že podpis na doručence není jeho, odvolací soud dovodil řádné doručení a rozhodl v jeho neprospěch. V těchto souvislostech je podstatné, že platební rozkaz byl žalovanému doručen 5. 9. 2003 a odpor proti platebnímu rozkazu podal žalovaný dne 23. 1. 2004 (doručeno přímo soudu). Výrok usnesení odvolacího soudu měl tedy vzhledem k nedodržení patnáctidenní lhůty (§ 172 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) znít (jak již výše naznačeno) tak, že se odpor žalovaného pro opožděnost odmítá (eventuálně mohlo dojít pouze k odmítnutí s tím, že by byl důvod vyložen v odůvodnění rozhodnutí).


Nejvyšší soud uzavírá, že jde-li věcně v řízení před oběma instancemi o rozhodování o tom, zda byl odpor proti platebnímu rozkazu podán včas či nikoli, a v důsledku toho přichází v úvahu rozhodnutí o odmítnutí odporu podle § 174 odst. 3 věty první o. s. ř., pak rozhodnutí soudu prvního stupně nelze a to ani při měnícím usnesení odvolací instance považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.


Jiné alternativy přípustnosti dovolání v této věci nepřicházely v úvahu, neboť ani ustanovení §§ 238, 238a o. s. ř. o dalších výslovně vyjmenovaných případech přípustnosti dovolání ani § 239 o. s. ř. o tzv. nemeritorních usneseních nepřipouštějí, aby bylo proti měnícímu usnesení odvolací instance při rozhodování o platebním rozkazu (včasnosti odporu proti němu) dovolání podáno.


Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu lze podpůrně odkázat na usnesení sp. zn. 25 Cdo 2059/2001 (Soudní judikatura č. 5/2002, str. 374 a násl.), podle něhož dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu pro opožděnost, není přípustné. V usnesení sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 (Rc č. 41/2003) se uvádí, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. V obou rozhodnutích se přitom uvozuje právní posouzení větou, že přípustnost dovolání nemůže být dána již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.


Žalobci nevznikly v řízení žádné náklady.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 12. června 2007


JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.


předseda senátu