28 Cdo 2577/2007
Datum rozhodnutí: 23.07.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2577/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce města B., zastoupeného advokátem, proti žalované S. k. d., B., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 288/2001, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2007, č. j. 49 Co 10/2004-116, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Prvoinstanční soud z jiného důvodu než soud odvolací dovodil, že žalobce má na určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem. Ten je podle něj dán už tím, že v řízení jde o určení vlastnických vztahů zapisovaných do katastru nemovitostí. V dalším se však odvolací soud ztotožnil pouze se závěrem, že převádějícím subjektem ve smlouvě ze dne 30. 12. 1991 bylo město B., nikoliv Městský úřad B., a tudíž v tomto ohledu nebylo možné dovodit neplatnost uvedené smlouvy. S dalšími závěry soudu I. stupně se odvolací soud již ztotožnit nemohl. Právní vztah mezi žalobcem a žalovanou, založený smlouvou ze dne 30. 12. 1991, tedy mezi obcí a sdružením občanů ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se musel řídit právními předpisy platnými a účinnými ke dni uzavření této smlouvy. Uvedený právní vztah tedy nepodléhal úpravě občanského zákoníku, ale řídil se ustanoveními zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen hospodářský zákoník ), neboť se jednalo o právní vztah mezi dvěma právnickými osobami. Hospodářský zákoník upravoval do 31. 12. 1991 vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob a kromě toho též vztahy při hospodářském styku právnických osob [§ 1 odst. 2 písm. a) hospodářského zákoníku]. Hospodářská činnost pak zahrnuje vztahy vznikající při hospodaření a nakládání s jejich majetkem. Odvolací soud dovodil neplatnost uvedené smlouvy pro nedodržení formálních náležitostí stanovených v hospodářském zákoníku. V § 24 odst. 2 hospodářský zákoník zakotvil jako podmínku platnosti smlouvy písemnou formu. Náležitostí písemné formy právního úkonu je podpis účastníka, resp. osoby, která za něj jedná. Z ustanovení § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku týkajícího se jednání občanského sdružení pak vyplývá, že je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob. Z listiny, na níž je text smlouvy o převodu vlastnictví obsažen, však vyplývá, že jménem žalované tuto listinu podepsala osoba pouze jedna s tím, že jde o předsedu Ev. K., k jehož podpisu je připojeno razítko S. k. d. v B. Podpis další osoby jakožto podmínka platnosti smlouvy na ní chybí. Z tohoto pohledu je smlouva dle § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku neplatná. Vlastnické právo k dotčeným nemovitostem nemohlo proto přejít na žalovanou. Odvolací soud ve výroku č. I. taktéž změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení a ve výroku III. stanovil povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení odvolacího.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla ve všech jeho výrocích dovoláním žalovaná. Napadené rozhodnutí považuje za zásadně významné po právní stránce a dovolání podává z důvodů, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá taktéž na nesprávném právním posouzení věci. Přijetí právního názoru žalobce o absolutní neplatnosti smlouvy by znamenalo, že druhý účastník nemá právo na plnění sjednaná smlouvou, i kdyby smlouvu uzavřel vážně a i kdyby ji sám splnil. Tyto následky nelze považovat za odpovídající zásadě pacta sunt servanda . Soudy obou stupňů pochybily, když se vůbec nezabývaly skutečností, že relativní neplatnosti smlouvy se domáhá žalobce, tedy ten, kdo tuto neplatnost sám způsobil. Odvolací soud se iniciativně zabýval jako důvodem neplatnosti hospodářské smlouvy absencí podpisu na smlouvě ze strany žalované. Při tom soud podřídil náležitosti této smlouvy hospodářskému zákoníku, který dva podpisy vyžaduje. Žalovaná se však domnívá, že smlouva ze dne 30. 12. 1991 podléhá režimu občanského zákoníku, neboť žalovaná nikdy nebyla socialistickou organizací. Nesprávný právní závěr o skutkovém stavu věci se pak promítl i do výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně i soudem odvolacím, kdy bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady prvostupňového i odvolacího řízení. Dále dovolatelka napadá pouze závěry učiněné soudem I. stupně, a to ať už jde o jeho skutková zjištění či právní závěry, přičemž argumentace dovolatelky se nijak nedotýká postupu či závěrů soudu odvolacího. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání vyjádřil žalobce podporu závěrů uvedených v rozhodnutí soudu druhého stupně. Podle stanov žalované platných v době uzavření předmětné smlouvy měla být tato smlouva signována všemi členy výboru spolku, neboť její stanovy neobsahují ustanovení, že právní úkony jménem žalované je oprávněn každý z členů jejího statutárního orgánu činit samostatně . Žalobce odmítá, že by způsobil neplatnost dotčené smlouvy. Též zcela odmítá tvrzení žalované, že by uplatněním určovací žaloby měl jednat v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se plně ztotožňuje s usnesením odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované pro jeho nedůvodnost odmítl či případně zamítl.

Poté, co Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem a splňovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, zabýval se otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud založil své rozhodnutí sice na odlišném právním posouzení, nicméně to nezakládalo konstituci ani deklaraci jiného posouzení práv či povinností účastníků řízení. Napadený výrok není ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a proto přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud shledává otázku zásadního právního významu v tom, zda je k právnímu úkonu občanského sdružení činěného písemně dle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 třeba podpisu dvou oprávněných osob sdružení a jaký je následek nesplnění této podmínky. Dovolaní považuje dovolací soud za přípustné zejména proto, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud v jeho rozhodovací činnosti řešena.

Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V tomto smyslu lze jen upozornit na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu je označeno jako usnesení, ačkoliv se má jednat o rozsudek ve smyslu § 223 o. s. ř. V žádném případě se však nejedná o vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. a již vůbec nelze uvažovat o tom, že by se jednalo o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože existence jiných vad řízení ve smyslu § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. namítána nebyla a nevyplývá ani ze spisového materiálu, zabýval se dovolací soud skutkovým a právním posouzením věci, přičemž byl vázán obsahovým vymezením dovolání.

Lze předně souhlasit s odvolacím soudem v tom, že k posouzení platnosti hospodářské smlouvy ze dne 30. 12. 1991, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, je třeba aplikovat právní předpisy platné právě ke dni uzavření této smlouvy. Jedná se tedy o dobu, kdy ještě nebyl účinný ani zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ani tzv. velká novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. Oba uvedené předpisy, které zásadně změnily právní úpravu týkající se souzeného sporu, nabyly účinnosti až dnem 1. 1. 1992. Při posouzení platnosti uvedené smlouvy tedy nemohl být aplikován občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť ten se vztahoval pouze na právní vztahy vznikající při uspokojování hmotných a kulturních potřeb, a to mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem (viz. § 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991). Platnost smlouvy bylo tedy nutné posuzovat dle ustanovení zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Tento právní předpis totiž ve svém § 1 stanovil, že se mimo jiné vztahuje na vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích, přičemž oba účastníky souzeného sporu je třeba považovat za právnické osoby ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů a § 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích ve znění účinném do 31. 12. 1991. Jak správně konstatoval odvolací soud, hospodářský zákoník ve svém § 24 odst. 2 stanovil, že k platnosti smluv a ostatních právních úkonů organizací se vyžaduje písemná forma, pokud právními předpisy nebo dohodou nebylo stanoveno jinak. Ustanovení § 104 odst. 2 stejného právního předpisu pak stanovilo, že jednání jménem občanského sdružení a jeho nižších organizačních složek nebo orgánů upravují stanovy. Je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob. Z ustanovení citovaného § 24 hospodářského zákoníku vyplývá, že právní úkony organizací musí být provedeny písemně, vyjma případů, kdy zákon či dohoda účastníků stanoví něco jiného. Organizací přitom hospodářský zákoník rozuměl každou právnickou osobu (viz. § 1), tedy i občanské sdružení. Z pohledu žalované se tedy jedná o komisivní právní úkon, který trpí určitou vadou, neboť nejsou zcela zřejmě splněny formální náležitosti daného právního úkonu. Otázkou potřebnou k vyřešení sporu tak zůstává, jaký následek tato vada způsobila. Odvolací soud dovodil neplatnost dotčené smlouvy pro nedodržení formálních náležitostí smlouvy, a to zřejmě neplatnost absolutní, neboť k uvedené vadě přihlédl, aniž ji některý z účastníků namítl (za zjevné aplikace § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Při posuzování této otázky bylo třeba vycházet z kogentního ustanovení § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku. Součástí písemné formy je jednak písemnost sama, jednak podpisy jednajících osob vyjadřující vůli těchto osob být vázán daným právním úkonem. Chybí-li podpis na listině, na níž je zachycen určitý právní úkon, pak jde o nedostatek jedné z náležitostí písemné formy, a tedy o nedodržení předepsané formy právního úkonu. Z uvedeného ustanovení § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku je třeba vyvodit, že není-li forma právního úkonu dodržena, je tento právní úkon neplatný.. V návaznosti na citované ustanovení pak § 104 odst. 1 věta druhá hospodářského zákoníku týkající se jednání občanského sdružení stanoví speciální podmínku písemné formy právního úkonu. Jinými slovy uvádí, že jedná-li se o právní úkon občanského sdružení, k jehož platnosti je předepsána písemná forma (což vzhledem ke znění § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku v daném případě tak tomu bylo), je třeba, aby tento právní úkon byl za jednající občanské sdružení stvrzen dvěma podpisy osob oprávněných jednat za občanské sdružení, jinak je tento právní úkon absolutně neplatný pro nedodržení jeho písemné formy. V souzeném sporu pak vyšlo najevo, že předmětná smlouva ze dne 30. 12. 1991 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou podmínku stanovenou v § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku nesplňuje, neboť za žalovanou je na listině obsahující tuto smlouvu podepsána jen jedna oprávněná osoba. Je proto třeba souhlasit s odvolacím soudem, že taková smlouva je absolutně neplatná. Z tohoto pro souzený spor zásadního závěru pak odvolací soud zcela správně dovodil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti nemohlo být na žalovanou na základě absolutně neplatné smlouvy převedeno. Odvolací soud správně postupoval, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodů výše zmíněných potvrdil.

Jelikož tedy dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné, zamítl dovolání žalobkyně dle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti té části výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání se do výroku o nákladech řízení je tedy nepřípustné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/ 2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 10.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 23. července 2007

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu