28 Cdo 2573/2014
Datum rozhodnutí: 03.08.2015
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2573/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) P. M. , b) J. B. , a c) P. I. , všech zastoupených Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 568/92, za účasti: 1) Povodí Vltavy, státního podniku se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, IČO: 70889953, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, a 2) České republiky Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnictví oprávněných osob , vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 9 C 14/2009, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014, č.j. 28 Co 5/2014 - 614, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Účastník ad 1) je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.740,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Syrovátkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 1. srpna 2013, č. j. 9 C 14/2009 551, v dotčené části výroku pod bodem I rozsudku, jímž bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (žalobce a/ s podílem o velikosti jedné poloviny, žalobkyně b/ a c/ s podíly o velikosti jedné čtvrtiny) pozemků parc. č. 286/21, 286/23, 286/25 a 286/27 v katastrálním území P. u S., vyznačených v přiloženém geometrickém plánu coby nedílné součásti rozsudku, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno (označené) rozhodnutí pozemkového úřadu (ve věci určení vlastnictví oprávněných osob podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1) Povodí Vltavy, státní podnik, dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Při řešení otázky naplnění restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (na němž závisí napadené rozhodnutí o věci samé) se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

K naplnění znaku uzavření smlouvy v tísni lze z konstantní judikatury dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/93, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, přijaté dne 19. prosince 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury Nejvyššího soudu např. na rozsudek ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010; z judikatury Ústavního soudu srov. pak např. nález ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 10; nebo nález ze dne 10. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 95/96, uveřejněný tamtéž pod č. 45, svazek 5.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevybočuje napadené rozhodnutí ani při posouzení, zda smlouvu uzavřeli prodávající za (pro ně) nápadně nevýhodných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo1678/2012; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 17. září 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 79).

Naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě není podle ustálené rozhodovací praxe vyloučeno ani v případě, že pozemky byly státem vykupovány za účelem stavby ve veřejném zájmu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2014, sp. zn. 28 Cdo1508/2013, řešící uvedenou otázky za obdobných skutkových okolností při výkupu pozemků za účelem stavby vodního díla), nebyla-li při prodeji dodržena ekvivalentnost vzájemných plnění a (současně) svědčí-li další okolnosti o stavu tísně prodávajících (stav tísně je třeba vykládat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jenž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila viz judikatura shora).

Rozhodnutí odvolacího soudu neporušuje ani princip uzavřenosti restitučních důvodů, byla-li v posuzovaném případě titulem převodu vlastnického práva převodní smlouva, uzavřená předchůdci žalobců v roce 1955, formálně označovaná jako směnná smlouva, podle níž je však na převodce třeba hledět jako na prodávající, jimž měla být za převod pozemků v rozsahu překračujícím rámec směny menší výměry zemědělské půdy poskytnuta náhrada v penězích (kupní cena ve výši 16.876,70 Kč, která jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem prodávajícím vyplacena nebyla). Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3097/2007, jenž je dostupné spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) i v případě směny zemědělské nemovitosti realizované za nápadně nevýhodných podmínek (kdy se převodci za nemovitosti nedostalo adekvátní náhrady) může jít o restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.

Za situace, kdy nebylo prokázáno poskytnutí náhrady, jsou bezpředmětné i úvahy dovolatele o tom, že soudy nižších stupňů nijak nerozhodly o plnění, jehož se dostalo (mělo dostat) převodcům (srov. § 6 odst. 3 zákona o půdě).

Zjištění odvolacího soudu o okolnostech, jež omezovaly svobodné rozhodování předchůdců žalobců (manželů M. a V. A.) při nakládání s jejich majetkem a jež je nakonec v roce 1955 přivedly k uzavření zmíněné převodní smlouvy, stejně tak jako zjištění o tom, zda se převodcům za pozemky dostalo adekvátní náhrady (zejm. zda jim byla vyplacena kupní cena), patří pak k závěrům skutkovým (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za daných skutkových okolností neobstojí pak ani argumentace dovolatele usuzující na domnělý rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a závěry, které při výkladu pojmu tíseň užívaného restitučními předpisy vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. října 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, nález č. 58). Závěry v něm formulované naopak správnost úvah odvolacího soudu stvrzují.

Sluší se dodat, že v případě pozemků, jež zůstaly předmětem odvolacího (a dovolacího) řízení, dovolatel již ani nenapadá zbylé závěry odvolacího soudu, že v případě těchto pozemků není dána žádná z překážek, jež jinak brání naturální restituci pozemků podle § 11 odst. 1 zákona o půdě (zejm. že nejde o pozemky zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).

Jelikož ostatní dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud (jak vidno shora) vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, nelze než uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastníka 1) bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna za zastupování advokátkou ve výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 7.440,- Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu