28 Cdo 2565/2014
Datum rozhodnutí: 11.11.2014
Dotčené předpisy: § 138 o. s. ř.



28 Cdo 2565/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. T. , zastoupeného Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova 24, proti žalovanému PXP GROUP a.s. , IČ: 28881788, se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 6, zastoupenému Mgr. Helenou Peyschlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, o zaplacení 201.350,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 282/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2014, č. j. 54 Co 65/2014-177, takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 18 C 282/2010-168, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2014, č. j. 54 Co 65/2014-177, se zrušují a řízení o návrhu žalovaného ze dne 12. dubna 2013 na přiznání osvobození od soudních poplatků se zastavuje .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 18 C 282/2010-168, jímž žalovanému nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku z odvolání, s odkazem na ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ).
Soudy nižších stupňů předeslaly, že o předchozím návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo negativně rozhodnuto již usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. července 2012, č. j. 18 C 282/2010-95, jež bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 17. prosince 2012, č. j. 54 Co 458/2012-104. Po prověření skutečností, jimiž žalovaný zdůvodňoval další návrh na přiznání poplatkového osvobození, podaný dne 12. dubna 2013, dospěl i odvolací soud k závěru, že od doby předchozího rozhodnutí se poměry žalovaného, jež jsou relevantní pro posouzení jeho žádosti, nezměnily. Přitom se odvolací soud ztotožnil i s těmi závěry soudu prvního stupně, že žalovaným účetně vykazovaná ztráta nedokládá, že tento účastník není schopen soudní poplatek zaplatit a že tvrzená platební neschopnost je důsledkem podnikatelského rizika žalovaného. Poukázal i na okolnost, že po vydání rozhodnutí, jimiž jeho předchozímu návrhu nebylo vyhověno, žalovaný vyměřený soudní poplatek z odvolání ve výši 250.804,- Kč již zaplatil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro rozpor závěrů odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Co do důvodu dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) namítá, že odvolací soud své závěry, jež jej vedly k rozhodnutí o nepřiznání poplatkového osvobození, nesprávně opírá o argument podnikatelského rizika žalovaného, aniž by zvážil povahu podnikatelské činnosti, platební neschopnost, výši soudního poplatku a povahu uplatněného nároku. Přitom dovolatel odmítá i závěr, že na jeho straně nedošlo ke změně poměrů; připouští, že v opačném případě byl by dán důvod k zastavení řízení o jeho žádosti. Navrhl, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se žalovanému přiznává osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud jako dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že argumentace odvolacího soudu (jenž se v tomto směru ztotožnil s důvody uváděnými soudem prvního stupně), že žalovaný (podnikatel) nemůže podnikatelské riziko přenášet formou úlevy z poplatkové povinnosti na stát (tedy že případná platební neschopnost tohoto účastníka, podnikatele, není pro posouzení jeho návrhu na přiznání poplatkového osvobození relevantní), se odchyluje od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu i na vyřešení této otázky závisí, je dovolání přípustné podle shora citovaného ustanovení § 237 o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží pak Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá (a tuto okolnost zmiňují i soudy nižších stupňů v odůvodnění rozhodnutí), že o návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo již dříve pravomocně rozhodnuto (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. července 2012, č. j. 18 C 282/2010-95, potvrzené usnesením odvolacího soudu ze dne 17. prosince 2012, č. j. 54 Co 458/2012-104). Lze-li pak na podkladě soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění (posouzení jejich správnosti předmětem dovolacího přezkumu není) učinit závěr, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedošlo ke změně poměrů rozhodných pro (ne)přiznání poplatkového osvobození (poměřováno stavem v době prvního rozhodnutí a stavem v době vydání napadeného rozhodnutí), mělo být řízení o dalším návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 104 odst. 1, § 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.) viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, nebo (již výše citované) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Závěr, že podáním druhého návrhu žalovaný evidentně usiluje především o nepřípustnou revizi závěrů, na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí o jeho prvním návrhu (jemuž nebylo vyhověno), je ostatně evidentní i z toho, že žalovaný znovu žádá o osvobození pro tutéž část řízení, jako návrhem prvním, v situaci, kdy již soudní poplatek na výzvu soudu zaplatil (čímž je současně zpochybněna věrohodnost jeho tvrzení o nepříznivé majetkové situaci, jež mu nedovoluje soudní poplatek zaplatit).
Jestliže za daného stavu soudy nižších stupňů řízení nezastavily pro neodstranitelný nedostatek zmíněné podmínky řízení a rozhodly věcně i o druhém návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků, zatížily řízení zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) a pro překážku věci pravomocně rozhodnuté řízení o návrhu žalovaného ze dne 12. dubna 2013 na přiznání osvobození od soudních poplatků zastavil (§ 243e odst. 4 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus předseda senátu