28 Cdo 2564/2010
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 2564/2010


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. K. P. , zastoupeného JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 389.018,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 128/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2010, č. j. 44 Co 184/2009-52, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í: Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. února 2009, č.j. 44 C 128/2007-38, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 389.018,- Kč (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že dne 20. 3. 1997 žalobce uzavřel se společností BRIMAX INVEST, a.s., smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky a na zhotovení bytové jednotky zaplatil uvedené obchodní společnosti částku 389.018,- Kč. Pro prodlení s výstavbou od smlouvy odstoupil, zaplacená záloha mu ovšem vrácena nebyla. Usnesením ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 39 K 35/98, Krajský soud v Brně prohlásil na majetek společnosti BRIMAX INVEST, a.s., konkurs; usnesení doručil též všem známým věřitelům úpadce a zveřejnil je v Obchodním věstníku a na úřední desce soudu. V trestním řízení, vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 10 T 23/2000 proti statutárním zástupcům společnosti BRIMAX - INVEST, a.s., jednal soud jako s poškozeným nikoliv s žalobcem (a dalšími osobami, které složily zálohu této společnosti), nýbrž s právním nástupcem označené obchodní společnosti. O právu přihlásit pohledávky do konkursu byl žalobce informován až po uplynutí lhůty k podání přihlášek, jelikož z pohledu konkursního soudu nepatřil mezi známé věřitele úpadce. O jeho návrhu na náhradu škody soud v trestním řízení nerozhodl.

Žalobcem uplatněný nárok posoudil odvolací soud podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Uzavřel, že se konkurzní soud nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť usnesení o prohlášení konkursu, obsahující výzvu věřitelům k přihlášení pohledávek, zveřejnil zákonem stanoveným způsobem a doručil je též všem známým věřitelům úpadce; mezi ně tehdy žalobce nepatřil. Žalobcem tvrzená majetková újma, ztráta pohledávky, není v příčinné souvislosti s postupem soudu v trestním řízení, vedeném vůči statutárním zástupcům označené obchodní společnosti, již proto, že podle skutkových zjištění (i tvrzení samotného žalobce) by pohledávku vůči těmto osobám nebylo možné vymoci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nečinností soudu v trestním řízení, který nerozhodl o jeho nároku na náhradu škody, a tvrdil, že při jiném postupu by nemohlo dojít k promlčení jeho práva. Za spekulativní (a tím i nesprávné) označil i závěry soudu o nedobytnosti pohledávky vůči odsouzeným. Dovozoval, že i nečinnost orgánů činných v trestním řízení, pokud nerozhodnou o nároku poškozeného na náhradu škody, může založit odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a že pouhé skutkové zjištění o nedobytnosti pohledávky nemůže vést k závěru, že žalobci v důsledku nečinnosti orgánu veřejné moci nevznikla škoda; pro řešení těchto otázek označil rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 243 odst. 3 věty první o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použití právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že postup soudu v trestním řízení, lhostejno, jde-li o postup správný či nikoliv, nemohl být příčinou vzniku žalobcem tvrzené majetkové újmy, jestliže podle výsledků dokazování žalobce nemohl ani při pravidelném běhu věcí pohledávku vůči škůdcům vymoci.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě; v tomto směru leží důkazní břemeno na žalobci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005). V případech, kdy žalobce pro nečinnost soudu nedosáhl přisouzení uplatněné pohledávky, je odpovědnost státu za škodu ušlý zisk ve výši uplatněné pohledávky dána tehdy, jestliže by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl. Pro takový závěr je také významné zjištění, zda u žalobcova dlužníka bylo možno splnění závazku při obvyklém běhu událostí očekávat, kdyby k nesprávnému postupu soudu nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820, sv. 25).

Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobci k dispozici není) nedává podklad pro skutkový závěr, že žalobce mohl být s nárokem na náhradu škody uplatněným vůči trestně stíhaným osobám úspěšný a že by vůči nim mohl pohledávku vymoci, je logický a bezchybný právní závěr odvolacího soudu, že mezi postupem soudu v trestním řízení (jež o žalobcem uplatněném nároku nerozhodl) a vznikem tvrzené majetkové újmy není vztah příčiny a následku. A to i proto, že podle dalšího závěru odvolacího soudu byla žalobcova pohledávka pohledávkou z bezdůvodného obohacení, jejímž obsahem bylo právo na vrácení plnění ze zrušené smlouvy (§ 457 obč. zák.) a jejím dlužníkem byla obchodní společnosti BRIMAX INVEST, a.s., tedy nikoliv pohledávkou k náhradě škody, kterou trestně stíhané osoby způsobily označené obchodní společnosti, se kterou (jejím právním nástupcem) jednal soud v trestním řízení jako s poškozenou.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu jež je v souladu s ustálenou judikaturou, kterou dovolací soud ani v nyní posuzované věci neopouští není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2011

Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu