28 Cdo 2564/2004
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 1 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb.




28 Cdo 2564/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání žalobců A/ R. V., B/ Z. H., C/ I. R., D/ B. R., E/ I. U., F/ P. V., G/ K. V., H/ L. V., Ch/ J. V., I/ J. V., J/ P. N., K/ M. S., L/ I. J., M/ V. V., všech (kromě žalobců D/, J/ a K/) zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. 19 Co 575/2003 (v právní věci výše uvedených žalobců A/ - M/, všech zast. advokátem, proti žalovanému Střední odborné škole a Střednímu odbornému učilišti T. p. O., zast. advokátkou, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 193/95) takto:

I. Dovolací řízení žalobců D/, J/ a K/ se zastavuje.

II. Dovolání žalobců A/, B/, C/, E/, F/, G/, H/, CH, I/, L/ a M/ se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 9.12. 2003, č.j. 19 Co 575/2003 484 meritorně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9.6. 2003, č.j. 13 C 193/95-461 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14.8. 2003, č.j. 13 C 193/95-461, kterým byl zamítnut návrh žalobců na vydání ideálních podílů nemovitostí žalovaného specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí.

Žalobci se svou žalobou domáhali vydání předmětných nemovitostí s odůvodněním, že tyto nemovitosti byly znárodněny dle dekretu č. 100/45 Sb. ve znění zákona č. 114/48 Sb. a žalobci jako osoby oprávněné mají nárok na jejich vydání.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru o neoprávněnosti restitučního nároku žalobců s tím, že jejich žaloba byla podána po uplynutí příslušné prekluzivní lhůty, a že navíc dotčené nemovitosti ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter.

Ve věci prekluze práva žalobců na požadované vydání soudy dovodily, že zákonná lhůta svědčící žalující straně sporu skončila dne 1.4. 1992. Byla-li tedy jejich žaloba uplatněna dne 30.6. 1995, stalo se tak po uplynutí propadné lhůty, což má za následek zánik uplatněného práva. Odvolací soud nepřiznal důvodnost námitce žalobců, podle které by se na jejich nárok mělo vztahovat ustanovení § 47 odst. 4 zákona č. 92/91 Sb. ve znění zákona č. 306/1993 Sb., podle něhož bylo možné nároky oprávněných osob uplatnit u soudu ve lhůtě do 31.12. 1995. Podle odvolacího soudu by nárok žalobců mohl spadat do režimu citovaných ustanovení pouze za předpokladu, že by se převod majetku, o jehož vydání žalobci žádají, prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku (§ 5 zák. č. 92/91 Sb.). V projednávané věci však k privatizaci nedošlo, přičemž o skutečnosti, že sporný objekt (nyní užívaný jako škola) nebyl zařazen do seznamu pro privatizaci, i o tom, že školství privatizováno nebude ostatně žalobci věděli (jak alespoň vyplývá z výpovědi jednoho z nich Ing. J. V., který byl členem okresní privatizační komise viz č.l. 63).

Odvolací soud potvrdil i závěry nalézacího soudu vztahující se k druhému důvodu, pro který byla žaloba odmítnuta. V době přechodu majetku na stát šlo o továrnu na usně, tedy o výrobní, průmyslový objekt. Továrna byla následně rozsáhlými stavebními úpravami (a přístavbami) změněna na školské zařízení učiliště. Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí podrobně popsal změny, k nimž po odnětí nemovitostí státem došlo, a považoval je za tak podstatné, že podle jeho názoru stavby ztratily svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., takže by je nebylo možné vydat ani kdyby byla žaloba podána včas. Krajský soud se s tímto názorem ztotožnil, s tím že naprostá změna funkčního užití stavby svědčí ve prospěch závěru o ztrátě jejího původního stavebního charakteru. Z obou výše uvedených důvodů odvolací soud uznal rozhodnutí okresního soudu za správné, a jako takové je potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Odvolací soud podle dovolatelů chybně naznal, že na souzenou věc dopadá režim zákona č. 87/91 Sb. a nikoliv již úprava zákona č. 306/93 Sb. Pro tuto úvahu je rozhodné to, že k přechodu nemovitostí na stát došlo podle ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb., a nikoliv naplněním podmínek daných § 6 odst. 1 písm. k/ téhož zákona. Znárodnění bylo vykonáno v souladu s tehdy platnými předpisy a žalobci postupovali správně, když svůj nárok uplatnili podle zákona č. 92/91 Sb. V roce 1991 se předpokládalo, že k privatizaci škol dojde, a že privatizováno bude i školní zařízení žalovaného. To že k privatizaci nakonec nedošlo, bylo až následnou skutečností, která v roce 1991 nebyla naprosto zřejmá.

Nedůvodné jsou i závěry soudů obou stupňů ohledně tvrzené změny stavebně technického stavu. Žalobci nezpochybňují, že po odnětí v roce 1948 nemovitosti prošly určitými stavebními úpravami, žádná z nich však nenaplňuje znaky zásadní přestavby. Nedošlo ke změně prvků dlouhodobé životnosti nad 50 % objemu stavby a nedošlo ani k zásadní změně charakteru užívání nemovitostí. Objekt vždy sloužil jako nebytový a tento kolaudační stav nebyl změněn. Je přitom nerozhodné, že původní výrobní areál je nyní používán jako školící zařízení pro obuvnické učně.

K dovolání žalobců podal ředitel žalovaného vyjádření, ve kterém poukazuje na správný právní názor soudů obou stupňů a navrhuje zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Dovolací soud se nejprve musel zabývat splněním formálních podmínek dovolacího řízení, když ze spisu a sdělení nalézacího soudu vyplynulo, že u tří dovolatelů není splněna podmínka povinného zastoupení v dovolacím řízení daná ustanovením § 241 o.s.ř.

Okresní soud svým usnesením ze dne 11.6. 2004, č.j. 13 C 19395-498 vyzval žalobce A/ - M/, aby ve lhůtě jednoho týdne ode doručení tohoto usnesení odstranili vadu dovolání tak, že předloží doklad o tom, že JUDr. M. K. byl k podání tohoto dovolání žalobci pověřen. V odůvodnění tohoto usnesení je obsaženo upozornění na procesní důsledky neodstranění nedostatku podmínky řízení. Vytknutý nedostatek byl 11 ze 14 dovolatelů napraven doložením příslušné plné moci, u dovolatelů D/, J/ a K/ však napraven nebyl.

Z ustanovení § 241 o.s.ř. vyplývá, že dovolatel - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo osoba uvedená v § 21, 21a, 21b, anebo v § 26a odst. 3, která za něj jedná - musí být nejen při podání dovolání zastoupen advokátem (notářem), ale i požadavek, že tento procesní úkon může učinit jen prostřednictvím takového zmocněnce. Citované ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí (rozhodnutí ve věci samé).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelé D/, J/ a K/ nesplnili zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení a přes výzvu a poučení o důsledcích své nečinnosti do dnešního dne tento nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 o.s.ř. neodstranili. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobců D/, J/ a K/ - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2, věty třetí o.s.ř. zastavil.

Při posuzování dovolání ostatních žalobců se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti (§ 236 odst. 1 o.s.ř.) uplatněného mimořádného opravného prostředku. Dovolatelé v této souvislosti upozorňují na vhodnost aplikace § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyššímu soudu ČR ale nemohlo uniknout, že v projednávané věci je dána přípustnost dovolání na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. V souzené věci totiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu nalézacího, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právními názory odvolacího soudu obsaženými jednak ve zrušujícím usnesení ze dne 16.9. 1998, č.j. 25 Co 593/97-133 a jednak v dalším zrušujícím usnesení krajského soudu ze dne 22.8. 2002, č.j. 20 Co 476/2001-406.

Pokud se týče dalších náležitostí, Nejvyšší soud ČR zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.; vychází z dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.

V první části svého dovolání žalobci odvolacímu (i nalézacímu) soudu vytýkají nesprávné právní posouzení prekluze uplatněného nároku v důsledku negativního závěru ohledně vhodnosti aplikace režimu zákona č. 306/93 Sb. na souzenou věc. Podle dovolatelů je rozhodující, že k přechodu nemovitostí na stát došlo podle ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb., a nikoliv naplněním podmínek daných § 6 odst. 1 písm. k/ téhož zákona.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Žalobci svůj nárok uplatnili u soudu dne 30.6. 1995. K závěru o včasném uplatnění jejich práva by tak bylo možné dojít pouze v případě, kdyby se prokázalo, že na jejich nárok lze vztáhnout zákon č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci ve znění zákona č. 306/93 Sb. Posledně uvedený zákon totiž ve svém článku I. prodlužuje (změnou § 47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb.) možnost uplatnění nároku (u povinné osoby) do 30.6. 1995, a dále do 31.12. 1995 pro podání návrhu u soudu.

Dovolatelé se ovšem mýlí pokud za stěžejní aspekt otázky aplikace režimu novelizovaného zákona č. 92/1991 Sb. považují způsob nabytí vlastnického práva k předmětu sporu státem. Při úvaze o použití správného právního předpisu je nutné především vycházet z povahy povinné osoby, která v dané věci vylučuje aplikaci § 47 zákona č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci. Toto ustanovení (ve znění původním i ve znění všech jeho novelizací) totiž upravuje způsob uplatnění nároku oprávněné osoby v případě, že povinnou osobou je právnická osoba uvedená v § 1 zákona č. 92/1991 Sb. Režimu § 47 proto lze použít pouze tehdy, pokud k předmětnému majetku má právo hospodaření či právo vlastnické vyjmenovaná právnická osoba, tj. státní podnik, státní peněžní ústav, státní pojišťovna a jiná státní organizace, popř. podnik zahraničního obchodu a účelová organizace zahraničního obchodu.

Školské zařízení právnickou osobou ve smyslu § 1 zákona č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci není, a na danou věc je proto nutné aplikovat ustanovení § 47a citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení: V případě, že k majetku odňatému způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, nemá právo hospodaření, popřípadě vlastnické právo právnická osoba uvedená v § 1 tohoto zákona, vztahuje se na zmírnění těchto majetkových křivd zákon č. 87/1991 Sb. Podle věty druhé uvedeného ustanovení: Tyto nároky lze uplatnit ve lhůtě do 31. července 1992; nevyhoví-li povinná osoba výzvě k vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě do 31. prosince 1992.

Jak přitom bylo judikováno v rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cdo 57/94 ze dne 30. 12. 1994, publikovaném v Právních rozhledech č. 10/1996, ustanovení § 47a zákona č. 92/1991 Sb., stanoví další případ přechodu věci na stát v rozhodném období, který zakládá nárok oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., aniž by bylo třeba prokazovat, že odnětí vlastnického práva k věci je případem, jaký má na mysli ustanovení § 6 odst. 2 popř. odst. 1 písm. k/ tohoto zákona.

Z výše uvedeného je zřejmé, že lhůta pro uplatnění předmětného nároku žalobců u soudu skončila v roce 1992. Odvolací soud proto nijak nepochybil, když žalobu podanou dne 30.6. 1995 posoudil jako žalobu uplatněnou po uplynutí příslušné prekluzivní lhůty. Dovolací soud proto po uznání opodstatněnosti tohoto právního názoru odvolacího soudu dospěl k závěru o nedůvodnosti dovolání žalobců, když z důvodu procesní ekonomie nebyl dán podklad pro přezkum dovolateli dále vedené argumentace stran stavebních změn sporného objektu.

Dovolací soud proto ve světle těchto vývodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.); nezbylo proto, než dovolání žalovaných podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. července 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu