28 Cdo 256/2008
Datum rozhodnutí: 06.11.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 256/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně O., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. L. K., zastoupené advokátkou, o 41.346,65 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 438/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 54 Co 145/2007-103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 43 C 438/2003-78, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.541,- Kč, žalobu do částky 39.463,- Kč a ohledně úroku z prodlení z částky 94.004,- Kč ve výši 8,5 % ročně od 30. 11. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 58 Co 145/2007-103, změnou napadeného vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně žalobu do částky 13.194,35 Kč zamítl, jinak v tomto výroku o věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. a odůvodňuje je § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále namítá i vady řízení před soudy obou stupňů, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje tak zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně se k námitkám obsaženým v dovolání vyjádřila nesouhlasně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.



V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl o nároku, jemuž bylo rozsudkem soudu prvního stupně vyhověno do částky 54.541,- Kč, tak, že změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobu do částky 13.194,35 Kč zamítl a jinak rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé (do 41.346,65 Kč) potvrdil. V důsledku rozštěpení nároku rozhodnutím odvolacího soudu je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým takto rozštěpeným nárokům samostatně. V předmětném sporu jde z hlediska procesního o obchodní věc (spor mezi podnikateli o vydání bezdůvodného obohacení /ekvivalent nájemného/ v souvislosti s užíváním nebytových prostor k podnikání). Žádný z rozštěpených nároků, jež byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 50.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50.000,- Kč je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.

Napadá-li dovolatelka dovoláním i výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (§ 237 o. s. ř.) a jeho přípustnost není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, sešit 1, ročník 2003).

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že vyjádření žalobkyně k dovolání nelze považovat za účelné uplatňování nebo bránění práva, neboť postrádá relevantní argumentaci směřující k § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. listopadu 2008

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.

předseda senátu