28 Cdo 2556/2005
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2556/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele B. T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích z 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Co 419/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 88/92 (žalobce B. T. H., zastoupeného advokátem, proti žalované O. Ch. (nyní M. Ch.), zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, za účasti vedlejší účastnice řízení: Č. Ú. p. z. s. v. v. m.,), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 19. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 30. 9. 2004, čj. 10 C 88/92-505. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že do pozůstalosti jeho otce JUDr. L. T. H., narozeného a zemřelého, náleží stavba zámek čp. 1, pozemek parc. č. 1 (stavební parcela), pozemek parc. č. 9 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 12 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 13 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 14 (rybník), pozemek parc. č. 16 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 18 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 750/2 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 750/3 (les), pozemek parc. č. 750/4 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 750/5 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 756/1 (les), pozemek parc. č. 756/10 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 758/3 (ostatní plocha), pozemek parc. č. 758/4 (ostatní plocha) a pozemek parc. č. 758/7 (ostatní plocha) v katastrálním území Ch., zapsané na listu vlastnictví č. 10 001 pro toto katastrální území u K. ú. v P. Žalobci bylo uloženo nahradit žalované obci náklady řízení částkou 22.681,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích z 31. 5. 2005, sp. zn. 22 Co 419/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl v řízení všechny pro věc dostupné důkazy a vyvodil z nich správné skutkové a právní závěry.

Nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, byl ve vlastnictví žalobcova otce JUDr. L. T. H., který zemřel. Podle ustanovení § 797 a § 819 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 se dědic stal vlastníkem věcí, náležejících do dědictví, teprve odevzdáním dědictví na základě odevzdací listiny soudu, která jako usnesení soudu měla charakter jak deklaratorní, tak i konstitutivní. Toto usnesení deklarovalo, že v ní uvedená osoba, povolaná k dědictví, prokázala svůj dědický titul v pozůstalostním řízení u soudu, vedeném podle tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř. z.), a současně se usnesením vytvářel nový právní stav, spočívající v tom, že pozůstalost přechází do právní držby dědice; odevzdací listina byl titulem vlastnického práva a odevzdání dědictví již tu nevyžadovalo vkladu vlastnického práva do veřejných knih podle § 819 a § 436 obecného zákoníku občanského. Z ustanovení § 547 obecného zákoníku občanského zároveň vyplývala právní úprava tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens), spočívající v tom, že po dobu od úmrtí zůstavitele do přijetí dědictví povolanou osobou se na pozůstalost hledělo tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého. U ležící pozůstalosti šlo o zvláštní právní institut, který byla nositelem určitých omezených práv a povinností; ležící pozůstalost mohla vystupovat i v řízení soudním či správním jako účastník řízení.

Dovozoval proto odvolací soud, že došlo-li v daném případě ke konfiskaci majetku zůstavitele L. T. H. podle dekretu č. 12/1945 Sb. v době trvání ležící pozůstalosti po tomto zůstaviteli, nešlo tu o konfiskační správní akt, který by byl nicotný. Šlo tu o vyhlášku, vydanou bývalým Okresním národním výborem v P. čj. 11.557/45, kterou byl otec žalobce L. T. H. označen za osobu německé národnosti v obci Ch. a bylo vyhlášeno, že této osobě byl podle § 1 odst. 1 citovaného dekretu zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Uváděná listina byla soudem získána z archivu Katastrálního úřadu pro P. kraj. Tato konfiskační vyhláška dopadala na veškerý majetek L. T. H. v katastru obce Ch.; nebylo tu rozhodné, podle názoru odvolacího soudu, že se již v archivu nedochovaly doklady ohledně postupu správního orgánu, předcházejícího vydání konfiskačního rozhodnutí; z dosud archivovaného sdělení Okresní rolnické komise ONV v P. z 19. 3. 1947 však vyplývalo, že proti konfiskační vyhlášce nebyly podány námitky ani žádost o výjimku z konfiskace, takže tu konfiskační rozhodnutí nabylo právní moci. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné uvedené správní rozhodnutí považovat za nicotný správní akt, soud je jím vázán a nemá v tomto občanském soudním řízení oprávnění přezkoumávat jeho věcnou správnost. Odvolací soud proto při posuzování daného správního aktu vycházel z presumpce jeho správnosti (ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu).

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 30. 9. 2004 (čj. 10 C 88/92-505 Okresního soudu v Pardubicích) jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou obcí bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pak ještě usnesením z 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Co 419/2004, doplnil rozsudek z 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Co 419/2004, výrokem, že žalobce a vedlejší účastnice řízení Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.

Rozsudek odvolacího soudu i usnesení odvolacího soudu z 31. 3. 2005 byly doručeny advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 6. 5. 2005 a dovolání ze strany žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno dne 4. 7. 2005 u Okresního soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho odvolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel má za to, že posouzení problematiky této právní věci ze strany odvolacího soudu i soudu prvního stupně je vadné. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů uváděná vyhláška čj. 11.557/45, údajně vydaná Okresním národním výborem v P. je dodatečně účelově vytvořená listina bez jakékoli důkazní hodnoty ; místem nálezu této listiny bylo totiž údajně katastrální pracoviště P. Katastrálního úřadu pro P. kraj, který však v dlouho trvajícím průběhu soudního řízení soudu i žalobci opakovaně sděloval, že žádná listina, souvisící s tímto soudem řešeným sporem, není u něho k dispozici. Důkazy směřujícími k ověření pravosti této nalezené listiny se pak soudy obou stupňů již dále nezabývaly. Ani z hlediska obsahu a náležitostí této listiny ji nelze považovat za perfektní správní akt; neobsahuje totiž konkrétní individualizující údaje o osobě, které se měla týkat, jakož i o majetku, na který měla dopadat; nešlo tu o správní akt završující proces konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., u něhož by bylo prokázáno, že je pravomocný a vykonatelný.

Podle názoru dovolatele nebylo v řízení doloženo, zda tu konfiskační správní řízení, týkající se tzv. ležící pozůstalosti po L. T. H., bylo vůbec zahájeno a zda probíhalo a bylo završeno za její účasti v takovém řízení a zda tedy nešlo o řízení zdánlivé, bez procesního subjektu a bez jakýchkoli právních účinků ; jestliže by totiž v tomto řízení nebyla činná žádná osoba, která by reprezentovala tzv. ležící pozůstalost (např. zástupce s plnou mocí udělenou ještě za života zůstavitele nebo ustanovený opatrovník) a jestliže by také nedošlo k doručení rozhodnutí někomu, kdo by byl oprávněn rozhodnutí převzít (tzv. delát nebo opatrovník pozůstalosti), pak by toto řízení mělo nulitní účinek.

Žalovaná Obec Ch. (od 1. 12. 2006 M. Ch.), ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Měla za to, že v řízení před soudy obou stupňů byly doloženy tyto zásadní skutečnosti: 1. otázka německé národnosti otce žalobce, 2. otázka oprávněnosti konfiskace ležící pozůstalosti po L. T. H. a 3. otázka věrohodnosti konfiskačního rozhodnutí v daném případě. Podle názoru žalované obce je tu na místě považovat opis konfiskačního výměru za platnou listinu, když také konfiskační vyhláška byla uveřejněna vyvěšením na úřední desce (ve smyslu ustanovení § 33 tehdy platného nařízení č. 8/1928 Sb., upravujícím tehdy správní řízení).

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn,. 10 C 88/92 Okresního soudu v Pardubicích), že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném odvoláním, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 9. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci šlo o řešení právní otázky určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) z dědění majetku, který byl v poválečném období konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., na nějž se mohl vztahovat nárok ve smyslu ustanovení předpisů restituční povahy (zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, případně zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo / 31 Cdo / 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba (její dědici), jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva k této věci podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smyslu a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákon vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalším majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) anebo že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními předpisů restituční povahy). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou obcí na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalované, učiněná již v řízení před soudem obou stupňů. Vedlejší účastnici řízení v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. února 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu