28 Cdo 2552/2016
Datum rozhodnutí: 02.11.2016
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2552/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Ing. V. J. , a b) L. Ř. , zastoupených Mgr. Miroslavou Pechovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Ke Strži 371, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 41/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 11 Co 308/2015-531, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. května 2015, č. j. 13 C 41/2014-496, a to pouze ve výroku pod bodem I v části, jíž bylo rozhodnuto o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 241, 1000/2, 1003/3 a 1003/7 v kat. území J., obec P., jakož i v závislém nákladovém výroku pod bodem II, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak (tj. ohledně dalších, v tomto výroku číselně označených pozemků v katastrálních územích S., J. a L.) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; tím byl v uvedeném rozsahu nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu označených pozemků, k uspokojení nároku žalobců, oprávněných osob, na převod náhradních pozemků za pozemky, jež jim nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanoven § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné. Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť otázky hmotného práva označené dovoláním, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud současně neshledal důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.

K otázce, zda lze žalované (nástupkyni zaniklého Pozemkového fondu ČR) při jejím liknavém postupu uložit povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, bez podmínky jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky žalované, srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Označené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu (s nímž je posouzení dané věci konformní) dává odpověď i na dovolatelkou současně pokládanou otázku, zda takové rozhodnutí soudu, v němž je žalované (jejímu předchůdci) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, lze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a to odpověď zápornou (s odkazem na princip ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva vigilantibus iura scripta sunt ).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se pochopitelně připomíná, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10). Ani s tímto závěrem ovšem napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rovině právního posouzení v rozporu není; přitom platí, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění a jako takové je vyhrazeno soudům nižších stupňů. Přitom i ve věci nyní posuzované vzaly soudy nižších stupňů za prokázané, že žalobci nezůstávali bezdůvodně nečinní a že uspokojení nároku zákonem privilegovaným postupem, tj. převodem pozemků z veřejné nabídky, jim bylo ztěžováno právě i objektivně nesprávným oceněním původně odňatých a nevydaných pozemků). [Případná tak není argumentace žalované těmi rozhodnutími Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, jež byla vydána za jiných skutkových okolností, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele oprávněné osoby o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly.]

Přitom ani v otázce ocenění pozemků pro účely poskytnutí náhrady nevybočují závěry odvolacího soudu z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž poukazuje i dovolatelka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015), podle které ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice formálně vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010; rozsudek ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Právě o takovou situaci vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů má jít i ve věci nyní posuzované.

I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu