28 Cdo 2536/2006
Datum rozhodnutí: 18.10.2006
Dotčené předpisy: § 47 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.





28 Cdo 2536/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ I. V., b/ J. V., obou zastoupených advokátem, proti žalované Ing. J. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 9 C 93/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 22 Co 85/2006-87, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.075,- Kč, k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí. Odvolací soud je oproti závěru soudu prvního stupně toho názoru, že Smlouva o převodu nemovitostí ze dne 31. května 1984 uzavřená v průběhu dědického řízení po zemřelém A. Š. mezi žalovanou jakožto předávající a státem jakožto nabývajícím, je platným právním úkonem, a z tohoto důvodu jsou také následná dohoda o zřízení práva osobního užívání ke sporným pozemkům ze dne 12. března 1990, registrovaná Státním notářstvím pro P. dne 20. března 1990, jakož i kupní smlouva ze dne 26. listopadu 1992, registrovaná Státním notářstvím pro P. dne 2. prosince 1992, platnými právními úkony (k čemuž ve výsledku taktéž došel soud prvního stupně), jež zakládají spoluvlastnické právo žalobců ve formě společného jmění manželů k předmětným nemovitostem (§ 872 odst. 4 obč. zák.). Tento závěr odvolací soud opřel o výklad § 41 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) v rozhodném znění (dále také jen zákon č. 95/1963 Sb. ), podle kterého nelze (pod sankcí neplatnosti) bez povolení státního notářství projednávající sporné dědictví se zanechaným majetkem nakládat, ledaže by jej státní notářství dodatečně schválilo, zejména pak tím, že by při následném vypořádání dědictví vycházelo ze stavu již touto dispozicí vytvořeného, k čemuž také v daném dědickém řízení došlo. Možnost aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, na danou situaci shledal odvolací soud nepřípadnou, neboť závěry zde uvedené neodpovídají historickému kontextu a ani tehdejší úpravě a výkladu § 41 zákona č. 95/1963 Sb.


Žalovaná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. )], a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., spatřuje v tom, zda souhlas státního notářství s určitým právním úkonem, který se týkal majetku spadajícího do dědického řízení, mohl být dodatečně dán tak, že by státní notářství při vypořádání dědictví pouze vzalo do úvahy stav takovýmto úkonem vytvořený. Žalovaná se domnívá, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Poukazuje na jazykový výklad plynoucí z ustanovení § 41 zákona č. 95/1963 Sb., zejména pak užitím slova svolení , jež implikuje souhlas s úkonem, který bude teprve učiněn, čímž je vyloučena možnost dodatečného udělení souhlasu. Současně také namítá nesprávný výklad odvolacím soudem použitého komentáře notářského řádu (zpracovaným autorským kolektivem vedený Dr. Mikešem, nakladatelství Orbis, 1969, str. 262-264), neboť akceptací odvolacím soudem zastávaného výkladu by svolení realizované před učiněním právního úkonu nebylo potřeba a vždy by postačovalo k takovému úkonu pouze dodatečně přihlédnout. Současně také poukazuje na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. listopadu 1989, Cpj 38/89, které předpokládá při aplikaci § 41 zákona č. 95/1963 Sb. písemné vyhotovení rozhodnutí, připouštějící použití opravného prostředku, a na možnost analogického výkladu s platným ustanovením § 175r odst. 1 o.s.ř., zejména pak použitím závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004. Za situace, kdy státní notářství neudělilo formalizované svolení s uzavřením Smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 31. května 1984, stát platně nenabyl vlastnické právo k nemovitostem a nemohl ani platně zřídit právo osobního užívání k pozemkům. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobci se ve vyjádření plně ztotožňují se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Žalovanou předestřený výklad slova svolení použitý v § 41 zákona č. 95/1963 Sb. považují za účelový, když žalovaná, jakožto jediná dědička v předmětném dědickém řízení, realizovala svobodný projev vůle učinit úkon, směřující k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem na stát. Nelze ani dovodit závěr žalované, že výraz svolení má a priori povahu předchozího udělení souhlasu s úkonem nebo dokonce udělení souhlasu k úkonu . Navrhují proto, aby bylo dovolání žalované jako nedůvodné zamítnuto.


Dovolání není důvodné.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Oproti názoru dovolatelky tak v dané věci nemůže býti založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť přípustnost dovolání založená tímto ustanovením je postavena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O tento případ nesouhlasného rozhodnutí jde tehdy, jestliže nejenže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, ale zároveň musí být taktéž práva a povinnosti, takto účastníkům výroky soudů obou stupňů stanovená, odlišná. Třebaže odvolací soud pro svůj závěr vyšel z jiného právního základu než soud prvního stupně, ve svém důsledku poměřováno mírou přiznaných práv (povinností) jednotlivým účastníkům rozhodl věcně shodně (rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil), což je důsledkem skutečnosti, že pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné toliko porovnání obsahu (závazných) výroků obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1999, pod poř. č. 52). Právní posouzení, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, zde přitom pro žalovanou nepředstavuje překvapivé rozhodnutí, neboť otázka platnosti smlouvy o převodu vlastnictví byla předmětem řízení od podání žaloby, již ve svém vyjádření k žalobě platnost smlouvy zpochybnila a závěr o ní se stal jedním z důvodů, byť nikoliv pro výsledek řízení zásadně relevantním, rozhodnutí soudu prvního stupně. Bylo tedy zřejmé, že se v případě podání odvolání odvolací soud bude v rovině přezkumu správnosti právního posouzení prvostupňového soudu bude takovou otázkou jen znovu - zabývat. Z povahy odlišného právního posouzení odvolacího soudu pak plyne, že je sice na rozdíl od prvostupňového jiné, avšak nové a takto pro stranu sporu překvapivé.


Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.


Tato podmínka je v dané věci splněna; otázka, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou otevřela dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována (nelze hovořit o ustáleném výkladu) a Nejvyšší soud se k ní dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných, pročež má i potřebný potenciál ku zobecnění.


Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné jako v projednávaném případě přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je tedy předmětem dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu, dle něhož je možné v režimu § 41 zákona č. 95/1963 Sb. v rozhodném znění (23. dubna 1985), aby státní notářství dodatečně (ex post) schválilo dispozici dědice s majetkem spadajícím do projednávaného dědictví.


Podle ustanovení § 41 zákona č. 95/1963 Sb., v rozhodném znění mohli dědici věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením státního notářství.


Podle ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění jestliže zákon stanovil, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Je-li rozhodnutí záporné, smlouva se ruší.


Již v hodnocení občanskoprávního kolegia ze dne 18. prosince 1987 sp. zn. Cpj 42/87, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1988, pod poř. č. 12, Nejvyšší soud ČSR uvedl, že v praxi státních notářství se za rozhodnutí podle ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák. považují také rozhodnutí státního notářství vydaná v režimu ustanovení § 41 zákona č. 95/1963 Sb., jímž v dědickém řízení vyslovuje státní notářství svolení k převodu nemovitosti náležející do dědictví. Současně také připomněl, že rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák., jehož je třeba k tomu, aby nastala účinnost vzniklé smlouvy, je jen rozhodnutí, které je výsledkem předcházejícího řízení soudního nebo správního anebo řízení před státním notářstvím. Ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák. tak má na zřeteli jen taková rozhodnutí, jichž je třeba k tomu, aby nastala účinnost vzniklé smlouvy (tj. hmotněprávní podmínka platnosti smlouvy), a ne taková, kterých je nezbytně třeba k tomu, aby smlouva mohla vůbec vzniknout. Ke shodným závěrům se také hlásí usnesení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. prosince 1984, sp. zn. Cpj 51/84, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1986, pod poř. č. 45, když zde bylo současně dovozeno, že bylo-li rozhodnutí státního notářství negativní, je ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 obč. zák. postaveno co do účinků na roveň zamítavému rozhodnutí o návrhu na registraci státním notářstvím (smlouva se ruší, vázanost účastníků zaniká); není proto k tomu, aby smlouva byla zrušena, potřebné vyvolat ještě záporné rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy.


Nelze proto souhlasit se závěry dovolatelky, podle kterých bylo potřeba učinit rozhodnutí státního notářství při postupu podle § 41 zákona č. 95/1963 Sb. pouze a jen před úkonem, a stejně tak je v této souvislosti nepřípadný odkaz na Zhodnocení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. listopadu 1989, sp. zn. Cpj. 38/89, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1990, pod poř. č. 19, poněvadž toto předpokládá rozhodnutí písemně vyhotovit bez toho, aniž by ukládalo státnímu notářství vydávat svolení předem. V této souvislosti dovolací soud připomíná soudní praxí ustálené a akceptované pravidlo, podle kterého není vyloučeno fakticky pojmout vícero rozhodnutí do jediného písemného dokumentu, což se stalo i v daném případě, kdy byla účastníkem dědického řízení toliko jediná dědička žalovaná, jež nadto dědictví v plném rozsahu také nabyla, možné, logické a případné. Oproti názoru dovolatelky, jež předjímá potřebu jazykového výkladu sporného ustanovení, dovolací soud se přiklání k výkladu gramaticko-logickému, kterému také odpovídá přijatý závěr soudu odvolacího. Pokud jde o výklad otázky pojící se k možnosti dodatečného svolení k úkonu předpokládanému § 41 zákona č. 95/1963 Sb., dobová literatura se k tomuto postupu otevřeně hlásí (srov. nejen odvolacím soudem použitý komentář Notářského řádu, autorsky zpracovaný kolektivem po vedením Dr. Mikešem, nakladatelství Orbis, Praha, 1969, str. 264, ale také např. komentář Mokrý, A., : Notářský řád a předpisy související, nakladatelství Panorama, Praha 1989, str. 112). Jestliže v této souvislosti dovolatelka pro podporu svého závěru namítá možnost analogického použití závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, přehlíží, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí výslovně uvedl, že svolení soudu k nakládání s majetkem náležejícím do dědictví nad rámec přesahující obvyklé hospodaření nyní v režimu § 175r odst. 1 o.s.ř. je možno udělit i dodatečně (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 637/2006).


Za situace, kdy dovolatelka ve svém podání ani nikterak nezpochybňuje vědomost státního notářství o jí realizované Smlouvě o převodu nemovitostí ze dne 31. května 1984, nelze kritickému právnímu závěru odvolacího soudu vztahujícímu se k dodatečnému schválení předmětné smlouvy ve smyslu § 41 zákona č. 95/1963 Sb., ničeho vytknout. Pokud dovolatelka v závěru svého podání polemizuje s právními závěry soudu prvního stupně připínajícími se k otázce možnosti státu zřídit právo osobního užívání k pozemku i tehdy, kdy nebyl jeho vlastníkem, pak dovolací soud uzavírá, že na těchto závěrech napadené rozhodnutí nestojí a z tohoto důvodu předmětem přezkumu dovolacím soudem bez dalšího býti nemůže. Stejně tak dovolací soud nemohl nikterak hodnotit správnost (úplnost) skutkových zjištění odvolacího soudu zpochybňovaných dovolatelkou, neboť dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 241a odst. 3 o.s.ř. spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se otevírá toliko v případě přípustnosti dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se tedy dovolatelce právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Odvolací soud uplatnil v dané věci právní názor shodný s tím, který byl vyložen; jeho rozhodnutí je tím ve smyslu § 243b odst. 2 o. s. ř. správné, a podle téhož ustanovení Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. Čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. Čl. II.), celkem tedy ve výši 6.075,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.


V Brně dne 18.října 2006


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.


předseda senátu