28 Cdo 2534/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb., § 33 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2534/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Z. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona

č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 11 C 147/2005,

o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.9.2007, č. j. 26 Co 196/2007-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.9.2007, č. j. 26 Co 196/2007-132, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27.10.2006, č. j. 11 C 147/2005-107, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce nabyl restituční nároky nárok na vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky nebo právo na finanční náhradu podle zvláštních předpisů na základě smluv o postoupení pohledávky od postupníků, a to v celkové výši 106.870,62 Kč. Odvolací soud též vzal za prokázané, že žalobce měl některé v žalobě označené pozemky od žalovaného od roku 1997 v nájmu a v průběhu několika let se opakovaně snažil od žalovaného získat různé pozemky za účelem realizace svých podnikatelských záměrů. Dále zjistil, že na základě kupních smluv uzavřených s žalovaným v roce 2002 a 2003 se stal žalobce vlastníkem pozemků v k.ú. M. I a pozemku v k.ú. M. II.

Shodně se soudem prvního stupně vyšel z článku VI zákona č. 253/2003 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaného pod č. 531/2005 Sb. s tím, že lhůta pro převod pozemku ve vztahu k osobám, jež nejsou původními oprávněnými osobami, skončila nejpozději 31.12.2005. Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci nejde o princip prekluze ani o případ upravený v ustanovení § 578 o.z. Zaujal názor, že v posuzovaném případě jde o právo na jednorázové plnění, které po 31.12.2005 již nelze přiznat, bez ohledu na to, zda bylo ještě předtím uplatněno u soudu či nikoli. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. Vyslovil závěr, že právo na vydání náhradních pozemků ke dni 31.12.2005 zaniklo a po tomto datu je žalobci nelze v soudním řízení přiznat. Dodal, že žalobci zůstává zachováno právo finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 zákona

o půdě.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.,II.) podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem a odporuje závěrům rozhodnutí dovolacího soudu sp.zn. 2 Cdon 316/96. Dále tvrdil, že otázka povahy lhůty dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Poukazoval na skutečnost, že z novely zákona o půdě provedené zákonem č. 131/2006 Sb. vyplývá, že i osoby, které mají postavení postupníků, nejsou vyloučeny z toho, aby se ucházely o převod pozemků ve veřejných nabídkách a s uspokojováním jejich nároků je nadále počítáno. Vytýkal odvolacímu soudu, že posoudil zánik nároku žalobce, aniž by vyložil, podle kterých právních předpisů věc posuzoval. Podle dovolatele odvolací soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Konstatoval, že nároky postupníků a původních oprávněných osob je třeba považovat za rovnocenné. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením § 11 odst. 2 a § 33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle § 33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31.12.2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo

i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.

Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.

Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne

13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007; ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007; ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2527/2007; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2629/2007; ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2718/2007; ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 2902/2007; ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007, ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2932/2007, ze dne 22.8.2007, sp. zn. 28 Cdo 3121/2007, ze dne 19.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 4929/2007, ze dne 15.1.2008, sp. zn. 28 Cdo 4959/2007 a ze dne 11.3.2008, sp.zn. 28 Cdo 408/2008.

Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. ledna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu