28 Cdo 2532/2004
Datum rozhodnutí: 25.04.2005
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 písm. c) předpisu č. 172/1991Sb., § 120 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 134 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2532/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. R. n. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 46/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2004, č. j. 24 Co 256/2004-191, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. J. M.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 C 46/2002-168, kterým bylo určeno, že budova č. p. 136 - občanská vybavenost na stavební parcele č. 176, stavební parcela č. 176, budova bez č. p. občanská vybavenost na stavební parcele č. 172, stavební parcela č. 172 a též pozemková parcela č. 165/3 ostatní a jiná plocha, vše v obci a k.ú. R. n. K., vše zapsáno u Katastrálního úřadu v R. n. K. na listu vlastnictví č. 60000, jsou vlastnictvím žalobce. Žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů, vzniklých žalobci v odvolacím řízení.

Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že na žalobce přešlo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem jako funkčnímu celku - podle § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že jde o jedinou budovu, včetně přístaveb, provedených jak v době po přechodu historického majetku obce na stát (1967), tak i po vydání zákona č. 172/1991 Sb. (1996). Včetně pozemků se jedná o homogenní funkční celek. Žalovaná se nestala vlastníkem v důsledku z její strany tvrzené více než desetileté držby; podmínka dobré víry na její straně nebyla naplněna.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila v něm přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a označila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř., tedy jako procesní vady řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka brojila proti negativnímu závěru odvolací instance o své dobré víře, nesouhlasila se závěry znaleckého posudku o nemovitostech jako funkčním celku a v bodech III., IV. svého podání vytýkala odvolacímu soudu hned několik procesních pochybení. Navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání neshledal žalobce zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala žalovaná strana v zákonné lhůtě a splněn byl i požadavek povinného zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). S ohledem na konformitu rozsudků obou řádných instancí (bez předchozího odlišného právního názoru odvolacího soudu, jímž by byl posléze soud prvního stupně vázán) však přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.); teprve v případě kladného závěru o přípustnosti dovolání by dovolací soud posoudil argumentaci dovolatelky z hlediska ustanovení o dovolacích důvodech.

Dovolací soud však neshledal dovolání přípustným.

Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále o. z. ) se stává oprávněný držitel (mj. v dobré víře) vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě pod dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

V ustanovení § 120 odst. 1 o. z. se uvádí, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Právní skutečnosti, rozhodné pro posouzení otázky vydržení nemovitostí žalovanou, jsou natolik konkrétní (jedinečné) povahy, že není důvodu ke zobecnění ve smyslu zásadního právního významu položené otázky. Judikatura dovolací instance v takových případech posuzuje relevanci rozhodného časového momentu ad hoc. V této dovoláním napadené věci se Nejvyšší soud shoduje s odvolacím soudem, že k vydržení stranou žalovanou nemohlo dojít. Lze připustit i názor soudu prvního stupně, podle něhož začala případná vydržecí doba běžet po roce od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) s ohledem na jednoroční lhůtu pro návrh obce na zápis nemovitosti do katastru (§ 8 cit. zák.); ještě během desetileté vydržecí doby pak žalobce o svém vlastnictví písemně uvědomil tehdejší orgán státu (Okresní úřad v R. n. K.). Nutno však dát přednost obecněji formulovanému názoru soudu odvolacího, že po vydání zákona č. 172/1991 Sb. nemohl být stát, s ohledem na předchozí průběh vlastnických vztahů a přechod nemovitostí na obec ex lege, v dobré víře.

Ze závěrů znaleckého posudku Znaleckého a oceňovacího ústavu v P., s. r. o., závazných i pro dovolací soud, jednoznačně plyne, že historická část budovy tvoří přes 56% obestavěného prostoru s přilehlými pozemky a že pozdější stavební úpravy jsou přístavbou bez možnosti funkčního oddělení; stavba je provozuschopná jen jako celek. Tato situace již byla, a to právě s ohledem na navrácení historického majetku, judikována dříve Vrchním soudem v Praze v rozsudku ze dne 17. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93 (Právní rozhledy č. 7/1994, str. 246) a později opakovaně Nejvyšším soudem, např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 (Soubor rozhodnutí sv. 3/2001, C 280). Rozhodnutí se shodují na závěru, že přístavba se obvykle stává součástí původní stavby (nejde-li o její většinovou obměnu) a že nově dostavěné části stavby, jsou-li funkčně propojeny se stavbou původní, nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů.

Opodstatnění postrádají i procesní námitky dovolatelky. I když odvolací soud skutečně zasáhl do výčtu nemovitostí oproti výroku rozsudku soudu prvního stupně (bez mezitímní úpravy žalobního petitu), jeho postup nepředstavuje podstatnou vadu rozhodnutí. Jde totiž v souladu s obsahem zápisu nemovitostí do katastru jen o upřesnění identifikace staveb, bez kvantitativního vlivu na rozsah nemovitostí, k nimž se vlastnictví určuje. Námitka o údajném připsání pozemku parc. č. 172 odvolacím soudem není podepřena obsahem spisu; oprava čísla listu vlastnictví byla provedena nikoli soudem, ale žalobcem během odvolacího řízení. Napadá-li dovolatelka vadné doručení rozsudku odvolacího soudu (srov. § 48f o. s. ř.) a dokonce i nesprávné označení svého sídla po jeho změně, pak je nutno připomenout, že v obojím případě zejména při doručování klade dovolací soud ustáleně akcent na to, zda se přes případné dílčí pochybení ve formálním postupu dostane písemnost do dispoziční sféry jednoznačně procesně označeného účastníka, aby ten nebyl krácen v právu včas činit procesní úkony. V případě žalované se tak nepochybně stalo.

Poněvadž nelze dovodit nedostatek judikatury, její kontradikci či nesprávné řešení pro věc určujících právních otázek ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., nebylo důvodu přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Dovolací soud proto dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalobci vzniklo podle § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 5.000,- Kč ( § 5 písm. b/, § 14 odst.1, § 15), krácená však ještě o 50% podle § 18 odst. 1 téhož předpisu, za jediný úkon v dovolacím řízení, na 2.500,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. dubna 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu