28 Cdo 2531/2015
Datum rozhodnutí: 19.10.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 3028 odst. 1,3 o. z., § 22 odst. 1,5 předpisu č. 79/1957Sb., § 18 předpisu č. 80/1957Sb. ve znění do 31.12.1987, § 22 odst. 1 písm. a) předpisu č. 79/1957Sb., § 26 odst. 1 předpisu č. 79/1957Sb., § 1 předpisu č. 38/1963Sb., § 45 odst. 3 předpisu č. 222/1994Sb., § 98 odst. 4 předpisu č. 458/2000Sb., § 151n odst. 3 obč. zák., § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013




28 Cdo 2531/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Sanace a stavby APOLLO s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, U Nádraží 1155/25, IČ 277 78 428, zastoupeného Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, proti žalovanému Veolia Energie ČR, a. s. , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 3337/7, IČ 451 93 410, zastoupenému Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení částky 313.407,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 12/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2015, č. j. 57 Co 636/2014-161, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2015, č. j. 57 Co 636/2014-161, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. září 2014, č. j. 84 C 12/2012-133, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 169.206,40 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 29. 8. 2012 do zaplacení, a dále ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu se z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 1. 2. 2012 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 313.407,74 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení ode dne doručení žaloby . Žalobu odůvodnil zejména tím, že se na základě kupní smlouvy uzavřené dne 7. 12. 2010 se společností České dráhy, a. s. stal výlučným vlastníkem budovy (jiná stavba) na pozemku parc. č. 198/2 a pozemku parc. č. 198/2 (zastavěná plocha a nádvoří) v kat. území V., obec O. (dále též jen předmětné nemovitosti ), že část této budovy o výměře 228,698 m 2 užívá žalovaný k provozu výměníkové stanice pro výrobu a rozvod tepla (ke komerčním účelům) a že mu za toto užívání odmítl platit náhradu z důvodu, že mu vzniklo zákonné věcné břemeno podle zákona č. 79/1957 Sb., elektrizačního zákona. Žalobce má však za to, že ať již žalovanému toto právo vzniklo či nikoliv, došlo na straně žalovaného užíváním výměníkové stanice na úkor žalobce k bezdůvodnému obohacení za období od 10. 12. 2010 do 31. 1. 2012 ve výši částky 313.407,74 Kč, která představuje obvyklou náhradu za omezení vlastnického práva. Dále uvedl, že právní úpravu týkající se staveb a provozu zařízení pro rozvod tepla obsahovala vyhláška č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla, která však neřešila oprávnění provozovatelů užívat cizí nemovitosti, a že až zákonem č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, bylo přiznáno právo provozovatele zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení pro rozvod tepla v rozsahu vyplývajícím ze stavebního povolení.
V průběhu řízení žalobce podáním ze dne 16. 7. 2013 s ohledem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, změnil žalobu tak, že žalovaná částka představuje poměrnou část nákladů na zachování budovy a na její opravu ve smyslu ustanovení § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), přičemž se jedná o opravy a údržbu, které jsou nutné k zachování budovy a plnění jejího účelu, když tato budova jako zatížená nemovitost slouží pouze žalovanému jako oprávněnému z věcného břemene a žalobce jako povinný z věcného břemene ji neužívá .
Okresní soud v Ostravě poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 30. 7. 2013 změnu žaloby podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil, neboť výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2014, č. j. 84 C 12/2012-133, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 169.469,25 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 27. 8. 2012 do zaplacení ve výši 7,50 % ročně a na nákladech řízení k rukám zástupce žalobce částku 7.152,- Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 143.938,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 8. 2012 do zaplacení zamítl (výrok II.), dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení částku 713,- Kč (výrok III.) a že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení částku 837,- Kč (výrok IV.) Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, které koupil kupní smlouvou ze dne 16. 11. 2010 uzavřenou se společností České dráhy, a. s. jako prodávající, v níž žalobce mimo jiné prohlásil, že na základě smlouvy o poskytování náhrady za výkon oprávnění k cizím nemovitostem je užívána budova č. p. 1155 společností Dalkia Česká republika, a. s. (po změně názvu Veolia Energie ČR, a. s. - poznámka NS) a že této společnosti svědčí oprávnění odpovídající zákonnému věcnému břemenu, spočívajícímu v povinnosti povinného strpět užívání prostor v této budově z důvodu umístění předávací stanice tepla. Ze smlouvy o poskytování náhrad za výkon oprávnění k cizím nemovitostem uzavřené mezi společností České dráhy, a. s. a žalovaným dne 31. 8. 2004 zjistil, že předmětem této smlouvy bylo poskytování náhrad za užívání výměníkové stanice o výměře 224 m 2 v budově na pozemku parc. č. 198/2 v kat. území V. Pokud jde o vybudování výměníkové stanice, zjistil z dohody ze dne 23. 1. 1975 uzavřené ve smyslu § 352 hospodářského zákoníku mezi Městským investorským útvarem Ostrava 1 a podnikem Zásobování teplem Ostrava, že Městský investorský útvar Ostrava byl investorem stavby b. j. O.- Vítkovice - přednádražní prostor, jejíž součástí je i výměníková stanice , a že tento objekt po dokončení stavby převezme Zásobování teplem Ostrava v roce 1975 do užívání , ze zápisu o předání a převzetí ze dne 30. 11. 1976 zjistil, že Zásobování teplem Ostrava převzalo objekt výměníkové stanice a ze zápisu ze dne 14. 12. 1978, že byla převzata výměníková stanice podnikem Zásobování teplem Ostrava po provedené rekonstrukci. Dále z úplných výpisů z obchodního rejstříku stran právních předchůdců žalovaného zjistil, že Zásobování teplem Ostrava, státní podnik, byl založen zakládací listinou Národního výboru města Ostravy na základě usnesení plenárního zasedání konaného dne 24. 5. 1989, že tento státní podnik byl zrušen bez likvidace a dnem 1. 1. 1996 byl vymazán z obchodního rejstříku a že dnem 1. 1. 1996 byl zapsán podnik Zásobování teplem Ostrava, a. s., od 1. 1. 2004 byla zaznamenána změna názvu na Dalkia Ostrava, a. s., která byla vymazána dne 31. 12. 2007, jelikož zanikla sloučením se společností Dalkia Česká republika, a. s. Soud prvního stupně dospěl s poukazem na ustanovení § 451 obč. zák. k závěru, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti v rozhodné době bez právního důvodu a že tak na úkor žalobce získal majetkový prospěch odpovídající částkám obvyklého nájemného v daném místě a čase, které za specifikované období činí v souladu se závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Rennera (a jeho opravy) částku 169.469,25 Kč. S právním názorem žalovaného, že mu svědčí zákonné věcné břemeno k užívání výměníkové stanice, se soud prvního stupně neztotožnil. V tomto ohledu dovodil, že byla-li tato stanice předána do správy právního předchůdce žalovaného (nesprávně uvedeno žalobce) nejpozději dne 14. 12. 1978, kdy byla převzata po dokončení oprav, nemohlo zákonné věcné břemeno vzniknout, neboť nenaplňovalo podmínky pro jeho vznik platné podle tehdejších předpisů , tj. podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon) - dále jen elektrisační zákon , a ustanovení § 18 odst. 2 vládního nařízení č. 80/1957, kterým se tento zákon provádí, jelikož rozloha výměníkové stanice činí 224 m 2 a přesahuje tak limit 30 m 2 . Na tom nic nezměnila ani následující právní úprava provedená zákonem č. 89/1987 Sb., zákonem č. 222/1994 Sb., ani zákonem č. 458/2000 Sb., energetický zákon. Dále soud prvního stupně dovodil, že na straně žalovaného nemohlo dojít ani k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný i jeho právní předchůdci si museli být vědomi zákonného limitu 30 m 2 pro vznik věcného břemene, a užívali-li z titulu domnělého věcného břemene prostor o rozloze 224 m 2 , jedná se o takový rozdíl ve výměře, že evidentně nemohli být v dobré víře, že jim pro tento prostor svědčí právo odpovídající věcnému břemeni .
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 57 Co 636/2014-161, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 169.206,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 29. 8. 2012 do zaplacení, potvrdil, a pokud jím žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 262,85 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně za dobu od 29. 8. 2012 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 169.469,25 Kč ročně za dobu od 27. 8. 2012 do 28. 8. 2012, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 7.152,- Kč (výrok II.) a státu na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení částku 837,- Kč (výrok IV.); žalobci uložil povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení částku 713,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudil uplatněný nárok žalobce podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Za zásadní přitom považoval posouzení otázky, zda žalovanému svědčí právní důvod užívání předmětných nebytových prostor či nikoliv . V tomto směru se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že s ohledem na rozlohu výměníkové stanice žalovanému nevzniklo zákonné věcné břemeno podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb., ve spojení s ustanovením § 18 odst. 2 nařízení vlády č. 80/1957 Sb., neboť podle těchto předpisů mohlo věcné břemeno vzniknout u tepelných stanic do rozlohy 30 m 2 , přičemž nelze přihlížet k pozdější právní úpravě. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že na straně žalovaného nemohlo dojít ani k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni pro nenaplnění podmínek vydržení, neboť žalovaný i jeho právní předchůdci si museli být vědomi zákonného limitu 30 m 2 , a užívali-li z titulu domnělého věcného břemene prostor o rozloze 224 m 2 , jedná se o takový rozdíl ve výměře, že evidentně nemohli být v dobré víře, že jim pro tento prostor svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, a nejedná se tak o oprávněné držitele. S ohledem na rozměr výměníkové stanice ve spojení se skutečností, že žalovaný i jeho právní předchůdci jsou subjekty činné v teplárenském průmyslu a že znalost předpisů týkajících se předmětu jejich činnosti se tak předpokládá, nelze dospět k závěru, že u žalovaného byl dán omluvitelný omyl (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3756/11). Protože tedy žalovaný užíval předmětný nebytový prostor v uvedeném období bez právního důvodu, obohatil se tak na úkor žalobce a je proto povinen toto obohacení žalobci vydat (§ 451 obč. zák.). Odvolací soud však nepřisvědčil soudu prvního stupně ohledně částky, o niž se žalovaný v rozhodném období bezdůvodně obohatil, přičemž nesprávně posoudil i otázku, kdy se žalovaný dostal do prodlení s plněním; proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež podle svého obsahu směřuje proti potvrzující části jeho výroku I. a které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání se podává, že dovolateli jde o posouzení otázky, zda přesáhne-li plocha výměníkové stanice 30 m 2 , může u provozovatele energetického zařízení dojít ke vzniku zákonného věcného břemene či eventuálně k řádnému vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni podle občanskoprávních předpisů. Dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že nebytové prostory v budově č. p. 1155 v kat. území V., v nichž je umístěna výměníková stanice, užíval jeho právní předchůdce a nadále i on, vycházeje z toho, že mu svědčí zákonné věcné břemeno provozovat výměníkovou stanici vyplývající z ustanovení § 22 odst. 1 a 5 elektrisačního zákona ve vazbě na ustanovení § 18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb. Podle jeho názoru totiž věcné břemeno podle těchto ustanovení vzniklo nejen v případě stavby a provozování zařízení na cizích nemovitostech, ale rovněž i v případě umístění těchto zařízení v těchto nemovitostech, přičemž výměra uvedená v ustanovení § 22 odst. 1 elektrisačního zákona se nevztahuje na výměníkové stanice, které byly budovány současně s výstavbou domů, k jejichž zásobování tepelnou energií byly určeny, a právní ochrana takto vzniklých věcných břemen a jejich kontinuita byla zachována i v následující právní úpravě (viz § 98 odst. 4 energetického zákona). Pokud by dovolací soud tomuto jeho právnímu názoru nepřisvědčil, pak se dovolatel domnívá, že mu svědčí právo odpovídající věcnému břemeni za užívání prostor výměníkové stanice, neboť je řádně vydržel v souladu s ustanovením § 151o odst. 1 obč. zák., což opírá o závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, a ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 103/2006, ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4335/2007, a ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3010/2013. V řízení totiž bylo prokázáno, že nejpozději od roku 1978 jednal v souladu s výkladem uvedených předpisů , přičemž existence práva odpovídajícího (zákonnému) věcnému břemeni byla výslovně deklarována i v kupní smlouvě ze dne 16. 11. 2010, kterou žalobce koupil předmětné nemovitosti od společnosti České dráhy, a. s. Z uvedených rozhodnutí, jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, dále vyplývá, že i když se jedná o věcné břemeno vzniklé na základě veřejnoprávních předpisů, popř. věcné břemeno vzniklé vydržením, v případě absence zvláštní právní úpravy obsažené v těchto předpisech, je třeba věc posoudit podle občanskoprávních předpisů. Pokud dojde ke vzniku zvláštního zákonného (vydrženého) věcného břemene podle elektrisačního zákona, pak samotným užíváním výměníkové stanice k jejímu účelu a tedy realizací tohoto věcného břemene nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný (v daném případě žalovaný) nabývá prospěch z provozování této výměníkové stanice . Pokud pak jde o nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3756/11, na nějž odvolací soud odkázal, pak dovolatel poukázal na to, že v něm byla vyjádřena obecná zásada ochrany vlastnického práva a přednosti práv vlastníka před právy třetích osob, avšak tuto zásadu nelze aplikovat bez přihlédnutí k okolnostem jednotlivých případů, a to zejména tehdy, když nabyvatel nemovitosti (žalobce) bez výhrad a dobrovolně akceptoval skutečnost, že na jím nabývané nemovitosti vázne zákonné věcné břemeno; neomezenou aplikaci tohoto nálezu korigoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3010/2013. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen o. s. ř. . Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 169.206,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 29. 8. 2012 do zaplacení, je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v tomto rozsahu závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, zda žalovanému svědčil v rozhodné době právní důvod užívání a provozování výměníkové stanice tepla ve výměře 228,698 m 2 v budově (jiná stavba), postavené na pozemku parc. č. 198/2 v kat. území V., obec O.
Po přezkoumání této napadené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí veřejnoprávními předpisy platnými v době, kdy předmětná budova byla postavena, jakož i veřejnoprávními předpisy vydanými následně (viz níže), a dále zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ).
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze závěru, že žalovanému nevzniklo zákonné věcné břemeno užívat a provozovat předmětnou výměníkovou stanici podle ustanovení § 22 odst. 1 a 5 elektrisačního zákona ve spojení s ustanovením § 18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb., kterým se tento zákon provádí, a to vzhledem k rozloze této výměníkové stanice přesahující limit 30 m 2 .
Podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona energetickým podnikům přísluší právo stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 m 2 , s příslušenstvím (dále jen vedení ), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodiči a umisťovat v nich vedení. Oprávnění podle odstavce 1 vznikají povolením ke stavbě vedení a zanikají zrušením vedení (§ 22 odst. 3 tohoto ustanovení). Povinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno (§ 22 odst. 5 tohoto ustanovení). Podle ustanovení § 26 odst. 1 elektrisačního zákona věcná břemena podle ustanovení § 22 postihují i národní majetek; nezapisují se do pozemkových knih a neplatí o nich předpisy o promlčení a vydržení.
Podle ustanovení § 18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1987, ustanovení §§ 22, 25 až 28 a 31 a 34 odst. 1 elektrisačního zákona se vztahují přiměřeně také na zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím (odst. 1). Zařízeními pro rozvod tepla se v předchozím odstavci rozumějí tepelná vedení, jakož i tepelné stanice (výměníky, redukční a akumulační stanice) do rozlohy 30 m 2 (odst. 2). Toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, účinným od 1. 1. 1988.
V posuzované věci bylo mimo jiné zjištěno, že investorem předmětné stavby výměníkové stanice, tj. stavby b. j. O.- Vítkovice - přednádražní prostor, jejíž součástí je objekt 1) VST č. 40 - strojní a stavební část, 2) Sek. teplovod , byl Městský investorský útvar Ostrava, přičemž podle dohody ze dne 23. 1. 1975 uzavřené ve smyslu § 352 hospodářského zákoníku, a podle vyhlášky o některých opatřeních v bytové výstavbě a § 4 vyhl. č. 162/1970 Sb. s podnikem Zásobování teplem Ostrava měl tento objekt po dokončení stavby převzít v roce 1975 do užívání podnik Zásobování teplem Ostrava. Ze zápisu o předání a převzetí dle 109/64 Sb. ze dne 30. 11. 1976 vyplývá, že tohoto dne byla provedena kolaudace objektů 935/4010, VST č. 40 Vsč 72406, SRT č. VS 72405 a inženýrských sítí pro 72 b.j. O-Vítkovice , že ZTO n. p. přejímá a VSO předává dnešním dnem shora uvedený objekt a že ČSD přejímá stavební část budovy . Po vyžádaných a provedených opravách převzalo Zásobování teplem Ostrava n. p. výměníkovou stanici č. 40 nejpozději dne 14. 12. 1978. Právními nástupci původního provozovatele této výměníkové stanice Zásobování teplem Ostrava n. p., kteří tuto stanici provozovali a doposud provozují, bylo Zásobování teplem Ostrava, státní podnik, který byl založen zakládací listinou Národního výboru města Ostravy na základě usnesení plenárního zasedání konaného dne 24. 5. 1989, posléze Zásobování teplem Ostrava, a. s., která od 1. 1. 2004 změnila název na Dalkia Ostrava, a. s., a tato společnost byla vymazána z obchodního rejstříku dne 31. 12. 2007, jelikož zanikla sloučením se společností Dalkia Česká republika, a. s. (v průběhu odvolacího řízení pak tato společnost změnila název na Veolia Energie ČR, a. s.).
Ze soudem vyžádaného znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Rennera ze dne 22. 4. 2014, ve znění opravy ze dne 10. 8. 2014, dále vyplývá, že předmětná budova - jiná stavba, je jednopodlažní a částečně dvoupodlažní budova s plochou střechou v sídlištní zástavbě, postavená jako montovaný železobetonový skelet v roce 1976, přičemž objekt slouží jako výměníková stanice s místnostmi pro obsluhu. Samotná výměníková stanice je umístěna v jednopodlažním prostoru s půdorysnou plochou 178 m 2 a příslušenství této stanice pro obsluhu je situováno v místnostech s půdorysnými plochami 6 m 2 (obsluha), 25,9 m 2 (chodba), 6 m 2 (kancelář), 2,4 m 2 (šatna) a 5,7 m 2 (sociální zařízení).
Z těchto důkazů provedených již soudem prvního stupně vyplývá, že budova č. p. 1155 - jiná stavba, v níž je umístněna výměníková stanice, byla sice vybudována jako samostatná stavba, avšak původní provozovatel Zásobování teplem Ostrava n. p. převzal (jen) výměníkovou stanici a další technologické zařízení (po kolaudaci dne 30. 11. 1976) a že stavební část budovy převzalo ČSD, tj. Československé státní dráhy. Jak se dále podává z kupní smlouvy uzavřené dne 16. 11. 2010 mezi společností České dráhy, a. s., jakožto prodávajícím (která je právním nástupcem Československých státních drah), a žalobcem, jakožto kupujícím, o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, České dráhy, a. s. v ní prohlásily, že vlastnictví svědčící prodávajícímu je v katastru nemovitostí takto zapsáno na základě zákona č. 77/2002 Sb. , tj. zákona o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, vyslovil právní názor, že ze smyslu zákona č. 79/1957 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, je třeba dovodit, že zákonodárce měl na mysli nejenom výměníkové stanice zřizované jako zvláštní objekty na pozemku jiných vlastníků (uživatelů), ale že z povahy věci plyne, že se právní úprava musí vztáhnout i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů) .
Z tohoto závěru lze dovodit, že byla-li stavební část budovy č. p. 1155, v níž je umístněna výměníková stanice, převzata Československými státními drahami a výměníková stanice podnikem Zásobování teplem Ostrava n. p., pak právní úprava elektrisačního zákona ve spojení s ustanovením § 18 odst. 2 nařízení vlády č. 80/1957 Sb. se na danou věc vztahovala, avšak vzhledem k rozloze výměníkové stanice (celkem 224 m 2 ), zákonné věcné břemeno užívání a provozování této stanice podle ustanovení § 22 odst. 5 elektrisačního zákona ve spojení s ustanovením § 18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1987, nevzniklo, jak odvolací soud správně dovodil.
Námitka dovolatele, že výměra uvedená v ustanovení § 22 odst. 1 elektrisačního zákona se nevztahuje na výměníkové stanice, které byly budovány současně s výstavbou domů, k jejichž zásobování tepelnou energií byly určeny , nemůže tento závěr nikterak zvrátit.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je dále v dovolání vyvozována z toho, že žalovanému nevzniklo právo odpovídající věcnému břemeni předmětnou výměníkovou stanici užívat a provozovat a že ji v rozhodné době užíval bez právního důvodu, čímž mu na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, z jehož závěrů Nejvyšší soud vycházel např. v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, a dalších, vyplývá, že věcná břemena zřízená na základě zákona, ač mají specifický režim vymezený předpisy veřejného práva, na jejichž základě byla zřízena, obsahují i významný soukromoprávní prvek; o tom ostatně svědčí i pojem, jímž jsou tato veřejnoprávní omezení označována. Jejich právní režim není totožný s režimem smluvních věcných břemen, ale vyplývá právě z oněch veřejnoprávních předpisů. Jelikož se však nejedná o komplexní úpravu, jež by použití obecné občanskoprávní úpravy věcných břemen vylučovala, v otázkách, jež nejsou speciálním předpisem upraveny, se jejich právní režim řídí obecnou občanskoprávní úpravou (tj. mimo jiné i § 132a odst. 1 a 2 a § 135a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, resp. § 151o větou druhou občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 1992 ).
V citovaném rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, Nejvyšší soud poukázal rovněž na jeho judikaturu, která za podstatu oprávněné držby směřující k vydržení pokládá skutečnost, že držitel vykonává obsah určitého práva (v posuzované věci práva odpovídajícího věcnému břemeni) v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby držba byla oprávněná, však nestačí jeho pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří, ale je třeba, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem (tj. objektivně) v dobré víře, že mu právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.); omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Omyl držitele přitom může být skutkový nebo právní. Právní omyl spočívá v neznalosti nebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný tehdy, jestliže se držitel omylu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). Za neoprávněného držitele proto nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 1, roč. 2003, na str. 7). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru, sv. 16, pod C 1176). Účinky vydržení nastávají ze zákona a rozhodnutí soudu má jen deklaratorní význam; proto je zapotřebí se zabývat splněním zákonných předpokladů vydržení podle právní úpravy platné v době, kdy držba práva měla započít (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87).
V daných souvislostech je možno poukázat i na vyhlášku č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla, jež nabyla účinnosti dne 11. 1. 1961 (která byla zrušena až s účinností od 1. 1. 1988 zákonem č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, z čehož vyplývá, že tato vyhláška platila v době, kdy předmětná výměníková stanice byla postavena a zkoulaudována), podle jejíhož ustanovení § 1 se vztahovala na: a) výrobny tepla, s výjimkou drobných individuálních zařízení pro výrobu tepla, která jsou pro ústřední zásobování širšího okruhu spotřebitelů nevhodná (§ 23), b) zařízení pro rozvod tepla, která jsou určena k dodávce tepla více spotřebitelům (dále zařízení pro veřejný rozvod tepla - § 24), a c) tepelné přípojky (§ 25) s příslušenstvím. Tato vyhláška však žádné omezení stran výměry zařízení pro výrobu a rozvod tepla neobsahovala.
Zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995, v ustanovení § 45 odst. 3 stanovil, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Totéž stanoví i ustanovení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001 a jímž byl zákon č. 222/1994 Sb. zrušen.
Ústavní soud dále v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, dovodil, že na problematiku zákonných věcných břemen je nutno pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen. Pokud současné speciální předpisy zákonných věcných břemen neupravují náhrady související s jejich výkonem, je třeba použít úpravu soukromoprávní. Z ustanovení § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že nositel oprávnění z věcného břemene je povinen nést přiměřeně náklady na zachování (údržbu) věci zatížené věcným břemenem a na jejích opravách. Zásadně tedy nelze užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale za úplatu, která zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami. Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo placeno majitelem věci to, co měl po právu platit sám. Stanovení konkrétní podoby této úplaty je přitom věcí dohody oprávněného z věcného břemene s povinným z věcného břemene. Pokud k dohodě nedojde, je na návrh jednoho z nich povinen o této otázce rozhodnout soud .
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že v dané věci při překročení stanoveného limitu výměry výměníkové stanice 30 m 2 v budově na pozemku par. č. 198/2 ve Vítkovicích, obci O. (a to již při její výstavbě), nepřichází (nepřicházelo) v úvahu vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání a provozování této stanice ze strany právních předchůdců žalovaného, resp. žalovaného. Jestliže totiž mezi podnikem Zásobování teplem Ostrava n. p. (jako původním uživatelem a provozovatelem výměníkové stanice) a Městským investorským útvarem Ostrava, jako investorem stavby výměníkové stanice, byla dne 23. 1. 1975 uzavřena dohoda, že po dokončení stavby tento objekt (který byl budován jako samostatná stavba) v roce 1975 převezme do užívání Zásobování teplem Ostrava n. p. , a teprve v zápisu o předání a převzetí dle 109/64 Sb. ze dne 30. 11. 1976, jímž byla provedena kolaudace objektu, bylo (mimo jiné) uvedeno, že ČSD přejímá stavební část budovy , přičemž však vyhláška č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla, žádné omezení stran výměry zařízení pro výrobu a rozvod tepla neobsahovala, pak Zásobování teplem Ostrava n. p. a jeho právní nástupci (u nichž došlo jen ke změně právní formy a názvu) mohli být se zřetelem k těmto okolnostem v dobré víře, že jim právo užívat a provozovat výměníkovou stanici v označené budově náleží (§ 132a odst. 2, § 135a odst. 1 a § 507a odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, případně § 151o odst. 1 věta druhá obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992). Vzhledem k uvedeným okolnostem se totiž u právních předchůdců žalovaného mohlo jednat o právní omyl omluvitelný, neboť, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti [teprve v citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že ze smyslu zákona č. 79/1957 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, je třeba dovodit, že zákonodárce měl na mysli nejenom výměníkové stanice zřizované jako zvláštní objekty na pozemku jiných vlastníků (uživatelů), ale že z povahy věci plyne, že se právní úprava musí vztáhnout i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů) , aniž však jakkoli zohlednil dovolatelem namítanou skutečnost, že výměníková stanice přesahuje výměru 30 m 2 ].
Uvedenému nasvědčuje i obsah kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2010, kterou žalobce jako kupující uzavřel se společností České dráhy, a. s. (právním nástupcem Československých státních drah), v níž žalobce mimo jiné prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že část budovy na pozemku p. č. 198/2 v katastrálním území V. v obci O. je na základě smlouvy o poskytování náhrady za výkon oprávnění k cizím nemovitostem č. 2927754307 užívána společností Dalkia Česká republika, a. s., IČ 45193410, a že v souladu s touto smlouvou a zákonnou úpravou oblasti oprávnění oprávněného (Dalkia Česká republika, a. s.) jako dodavatelem tepelné energie vázne na této budově zákonné věcné břemeno spočívající v povinnosti povinného (vlastníka) strpět užívání prostor v této budově z důvodu umístění předávací stanice tepla (viz čl. V.), a že kupující bere na vědomí, že nabytím vlastnictví k nemovitostem dle článku II této kupní smlouvy vstupuje do právního postavení povinného . Předmětem smlouvy o poskytování náhrady za výkon oprávnění k cizím nemovitostem uzavřené dne 31. 8. 2004 mezi společností České dráhy, a. s., jakožto vlastníkem předmětných nemovitostí, a žalovaným (tehdy nesoucím název Dalkia Ostrava, a. s.) bylo ujednání o poskytování náhrady žalovaným společnosti České dráhy, a. s. podle ustanovení § 51 a násl. a § 151n odst. 3 obč. zák. za užívání výměníkové stanice o výměře 224 m 2 v budově na pozemku parc. č. 198/2 v kat. území Vítkovice, přičemž tato budova byla ve smlouvě označena jako objekt traťového okrsku a výměníkové stanice (inv. č. SAP 5000244410). Právní předchůdce žalobce společnost České dráhy, a. s., jakožto vlastník označené budovy, tudíž uznával a nikterak nezpochybňoval, že žalovaný má právní důvod užívat a provozovat v označené budově výměníkovou stanici. V případě vydržení se totiž jedná o specifický způsob nabytí, jímž je chráněna dlouhodobá držba osoby (osob, či jiných subjektů) jsoucí (jsoucích) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí (jim) dané právo náleží, a jíž se vlastník ve vydržecí lhůtě zjevně nebránil, jak Nejvyšší soud dovodil v již citovaném usnesení ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3010/2013.
Ostatně i sám žalobce v průběhu řízení v podání ze dne 16. 7. 2013 s ohledem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, uvedl, že označená budova jako zatížená nemovitost slouží pouze žalovanému jako oprávněnému z věcného břemene a že žalobce jako povinný z věcného břemene ji neužívá , a že žalovaná částka představuje poměrnou část nákladů na zachování budovy a na její opravu ve smyslu ustanovení § 151n odst. 3 zákona obč. zák.; toto podání posoudil soud prvního stupně jako změnu žaloby a usnesením při jednání dne 30. 7. 2013 ji nepřipustil (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce se tudíž mohl samostatnou žalobou v jiném řízení domáhat zaplacení poměrné části těchto nákladů, navíc za situace, kdy jako právní nástupce společnosti České dráhy, a. s. vstoupil do právního vztahu založeného smlouvou ze dne 31. 8. 2004 o poskytování náhrady za výkon oprávnění k cizím nemovitostem č. 2927754307, uzavřenou mezi společností České dráhy, a. s., jakožto tehdejším vlastníkem předmětných nemovitostí, a žalovaným (tehdy nesoucím název Dalkia Ostrava, a. s.).
Právní názor odvolacího soudu, že na straně žalovaného ani jeho právních předchůdců nemohlo dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni pro nenaplnění podmínek vydržení, jelikož žalovaný i jeho právní předchůdci si museli být vědomi zákonného limitu 30 m 2 , a užívali-li z titulu domnělého věcného břemene prostor o rozloze 224 m 2 , nemohli být v dobré víře, že jim pro tento prostor svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, a že se tak nejedná o oprávněné držitele , je z uvedených důvodů neúplný a tudíž nesprávný, neboť náležitě nevzal v úvahu všechny právně významné a rozhodné okolnosti posuzované věci a (v tomto ohledu) jen převzal závěry soudu prvního stupně, který se jimi rovněž ve všech souvislostech nezabýval.
Přisvědčit proto nelze ani jeho konečnému závěru, že žalovaný užíval v rozhodné době předmětnou část budovy, v níž provozuje výměníkovou stanici, bez právního důvodu a že mu proto na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení (§ 451 obč. zák.) ve výši částky, která představuje obvyklé nájemné za užívání nebytových prostor v daném místě a čase (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Podpořil-li odvolací soud svoji argumentaci rovněž odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3756/11, pak je možno konstatovat, že polemika Ústavního soudu se závěry soudu Nejvyššího, zaobírající se principem přiměřenosti a otázkou ochrany vlastnického práva, vychází z okolností této věci, jež dle Ústavního soudu nasvědčovaly tomu, že v tomto řešeném případě neobstojí závěr o omluvitelném právním omylu, a potažmo i o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jak je zdůrazňováno v odůvodnění tohoto rozhodnutí; navíc se jednalo o skutkově odlišnou věc než v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 169.206,40 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 29. 8. 2012 do zaplacení, a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky a vůči státu zrušil (§ 243e odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části výroku I. zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně v tomtéž rozsahu, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu