28 Cdo 253/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 253/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. L., zastoupenému advokátem, o 320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 25/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2005, č.j. 14 Co 317/2004-148, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání v částce 9.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 3. 2004, č.j. 7 C 25/2002-117, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, podle něhož by byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 320.000,- Kč s příslušenstvím, tedy s úroky z úvěru ve výši 15 % p.a. ode dne 1. 4. 1995 do zaplacení. Krajský soud v Brně změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce zavázal zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení stejnou částku 18.225,- Kč jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.


Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; ten zjistil, že dne 9. 6. 2000 uzavřelo Z. d. V. B. jako postupitel a žalobce jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným ve výši 320.000,- Kč s úroky ve výši 15 % p.a. a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % z nezaplacené částky za každý den prodlení a že pohledávka je dokládána smlouvou o nájmu nebytových prostor a movitého majetku ze dne 24. 2. 1993, dodatkem I/94 k této smlouvě ze dne 8.2.1994, fakturou č. 400496 ze dne 4. 1. 1995 a smlouvou o půjčce č. 5/95 ze dne 16.7.1995, uzavřenou mezi výše uvedeným zemědělským družstvem a žalovaným.


Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor a movitého majetku, uzavřené mezi Z. d. ve V. B. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem dne 24. 2. 1993, odvolací soud zjistil, že předmětem pronájmu byl Hotel Ž. ve V. B. Žalovaný se zavázal platit pronajímateli nájemné ve výši 1.000.000,- Kč ročně, a to v měsíčních splátkách ve výši 83.333,- Kč. Účastníci si sjednali, že vztahy smlouvou výslovně neupravené se řídí občanským zákoníkem a zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Z listiny nazvané Smlouva o půjčce č. 5/95 ze dne 16. 7. 1995 bylo zjištěno, že Z. d. h. V. B. jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli smlouvu o poskytnutí (dlužníkovi) prostor a služeb ve fakturované výši 320.000,- Kč s tím, že tyto prostředky žalovaný považoval za nesporné co do obsahu a výše a zavázal se je splácet; vztahy smlouvou výslovně neupravené se měly řídit obchodním zákoníkem (§ 497 a násl.).


Domáhal-li se žalobce zaplacení žalované částky s příslušenstvím na základě tvrzení, že se jedná o dlužné nájemné za shora popsané nebytové prostory (hotel ve V. B.), ve výši k 31. 12. 1994, které měl žalovaný uznat dne 16. 7. 1995 v listině nazvané smlouva o půjčce , pak soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, neboť dne 4. 1. 1995 byla žalovanému vyfakturována částka 320.000,- Kč jako nájemné za měsíce září až prosinec 1994, faktura se stala splatnou dne 18. 1. 1995, a protože nebyla uhrazena, dostal se žalovaný následujícího dne do prodlení a právnímu předchůdci žalobce poté marně uplynula tříletá obecná promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu.


Odvolací soud se také ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že vztah mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, založený smlouvou o nájmu a dalšími listinami, je nutno posoudit jako vztah občanskoprávní. Přestože obě smluvní strany byly v době uzavření nájemní smlouvy podnikatelé, jejich právní vztahy ohledně movitých věcí se řídily pouze příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o nájemní smlouvě (srov. § 261 odst. 6 obch. zák.), neboť v obchodním zákoníku (kromě smlouvy o nájmu dopravního prostředku) není tento smluvní typ obsažen. Vztahy k nebytovým prostorům se spravovaly zákonem č. 116/1990 Sb. jako předpisem občanskoprávním, a navíc Z. d. V. B. nemělo v předmětu podnikání zapsán nájem nebytových prostor.


Odvolací soud souhlasil i s dalším závěrem soudu prvního stupně, že právní úkon, jímž mělo dojít podle žalobce v listině nazvané Smlouva o půjčce č. 5/95 k uznání dluhu žalovaným, je neurčitý podle § 37 odst. 1 obč. zák. Řídil-li se závazkový vztah normou občanského práva, bylo nutné posoudit případné uznání závazku podle občanského zákoníku. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Uznání dluhu v listině výše označené však nelze považovat za platné, neboť uznávací projev neobsahoval určité a jednoznačné vymezení důvodu dluhu žalovaného nelze za něj považovat slovní vyjádření prostory a služby ve fakturované výši . Navíc bylo toto vyjádření užito ve vztahu k půjčce, jež se měl podle výslovného určení smluvních stran řídit ustanoveními § 497 a násl. obch. zák. (smlouva o úvěru). S ohledem na tyto nejasnosti vyjádření vůle stran nedovoloval písemný projev vůle dovodit, jaký závazek měl žalovaný uznat.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že soudy obou stupňů posoudily věc neprávně po právní stránce. Dovolatel nesouhlasil s názorem soudů, které posoudily vztah mezi účastníky jako občanskoprávní, a vytýkal jim, že nevzaly v úvahu ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák., podle kterého se smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny jako smluvní typ v obchodním zákoníku, řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Dovolatel byl toho názoru, že z předpisů práva občanského se použijí pouze ustanovení pro určitý smluvní typ, avšak celý závazkový vztah (i jeho zajištění) se řídí zákoníkem obchodním. Soudy obou stupňů také nesprávným výkladem občanského zákoníku dovodily, že ujednání mezi účastníky v listině resp. smlouvě o půjčce nesplňuje náležitosti uznání dluhu dle § 558 obč. zák. Smlouva však měla však být posuzována podle § 323 obchodního zákoníku, jenž klade na uznání dluhu jako projev vůle menší obsahové nároky. Závazek uznaný žalovaným byl podle dovolatele vymezen určitě, uvedením konkrétní dlužné částky, důvodu dluhu i závazku tento dluh zaplatit ve splátkách. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Ztotožnil se se závěry soudů obou stupňů a žádal, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by byl dovolacím soudem přezkoumán v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Dovolání však není přípustné.


Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud se nejprve zabýval výchozí otázkou, zda byl vztah mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, založený smlouvou o nájmu nebytových prostor resp. movitých věcí, vztahem občanskoprávním či obchodněprávním. Z ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. zajisté vyplývá, že smlouvy, upravené jako smluvní typ v občanském zákoníku (či jeho prováděcím předpise), se řídí kromě relevantních občanskoprávních ustanovení též obchodním zákoníkem. To ovšem platí jen pro smlouvy uzavřené mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Právní předchůdce žalobce však neměl zapsán jako předmět podnikání nájem nebytových prostor; nelze tedy považovat smlouvu o nájmu nebytových prostor za uzavřenou v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a proto se předmětný závazkový vztah spravoval občanským zákoníkem resp. zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.


Dovolací soud dále sdílí právní závěr odvolacího soudu, že listina nazvaná jako Smlouva o půjčce č. 5/95 je jako právní úkon neplatná, neboť popisuje tvrzený závazek jinak, než ve skutečnosti vznikl, tj. dluhem na nájemném a nikoliv poskytnutím prostor a služeb ve fakturované výši 320.000,- Kč ; neobstojí ani neurčitě naznačené zajištění závazku, při němž zřejmě mělo jít o uznání dluhu na nájemném ve smyslu § 558 obč. zák. Posledně zmíněné ujednání však protiřečí označené smlouvě o půjčce, která se navíc měla podle výslovného určení smluvních stran řídit ustanoveními § 497 a násl. obch. zák. upravujícími smlouvu o úvěru tedy smlouvu, která mezi účastníky zjevně uzavřena nebyla.


Tyto vady projevu vůle stran současně znamenaly, že věřiteli ze závazkového vztahu ve skutečnosti nikoli z půjčky či úvěru, ale ze smlouvy o nájmu nebylo přípustné poskytnout dobrodiní delší (desetileté) promlčecí doby relevantní při uznání závazku, ale že mu vzniklo právo žalovat na plnění, v případě nezaplacení dlužného nájemného, ve tříleté obecné lhůtě. Dovolal-li se pak dlužník promlčení, nemohl být právní nástupce původního pronajímatele po postoupení pohledávky se svou žalobou úspěšný.


Odvolací soud tedy posoudil rozhodné hmotněprávní otázky věci správně a tyto nevykazují ani judikatorní novost či kontradikci ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.


Úspěšnému žalovanému vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 36.300,- Kč podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 9.075,- Kč, a po přičtení 75,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného 9.150,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 31. ledna 2007


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu