28 Cdo 2529/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 118b o. s. ř.



28 Cdo 2529/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně NANNY, s.r.o. , IČO: 27212785, se sídlem v Kladně, Gorkého 502, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované MOTTI s.r.o. , IČO: 27621456, se sídlem Sedlec 70, zastoupené JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem v Praze, Hošťálkova 392/1b, o zaplacení částky 368 122 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 288/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2016, č. j. 21 Co 450/2015-170, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. července 2015, č. j. 19 C 288/2014-118, ve výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 218 441,09 Kč se specifikovaným příslušenstvím, jakož i v závislém nákladovém výroku III; v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v označených otázkách procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

V otázce uplatnitelnosti obrany účastníka popírající správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé i po koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. (s níž se napadené rozhodnutí spojuje v prvé řadě), rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům vysloveným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a není v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou.

V dané souvislosti se připomíná, že odvolací soud reagoval na situaci, kdy soud prvního stupně souhrnně a bez bližšího zdůvodnění odmítl jako nepřípustné veškeré další skutečnosti a důkazy uplatněné žalobkyní po účincích tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s . ř., ačkoliv svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní žalobkyně splnila již před účinky koncentrace řízení a ve svých dalších podáních dle zjištění odvolacího soudu vesměs popírala správnost tvrzení žalované o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé a vyjadřovala se k důkazům označeným žalovanou, či uváděla skutečnosti a důkazy ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů (na něž se účinky koncentrace řízení rovněž nevztahují). [K důkazním návrhům obsaženým v podání žalobkyně ze dne 2. 3. 2015 se pak také poznamenává, že jde o návrhy učiněné v reakci na výzvu soudu směřovanou žalobkyni při prvním jednání soudu a před uplynutím lhůty k tomu soudem poskytnuté.]

Námitky dovolatelky ve vztahu k obsahu a relevanci žalobkyní dalších tvrzených okolností (a k jejich prokázání označených důkazů) jež se zakládají na rozboru a kritice skutkových zjištění, z nichž při řešení dané procesní problematiky vycházel odvolací soud, nemohou pak založit přípustnosti dovolání (nejde již o argumentaci podřaditelnou způsobilému dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

K dovolací argumentaci směřující k návrhu žalobkyně na vypracování revizního znaleckého posudku sluší se pak uvést, že ani v tomto případě nejde o nový a v systému koncentrace řízení či neúplné apelace tudíž zásadně nepřípustný důkaz, nýbrž o námitky směřující proti správnosti zjištění zakládaných z hodnocení v řízení již provedeného znaleckého posudku, a jako takové je lze uplatnit i po koncentraci řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014).

Jelikož odvolací soud není vázán skutkových stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), pak měl-li v posuzované věci (v níž byly opatřeny dva rozporné posudky) pochybnosti o správnosti podaných posudků, jež se dle jeho hodnocení nepodařilo vysvětlit ani slyšením znalců jsou podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015) splněny předpoklady pro přezkoumání posudku jiným znalcem (pro zpracování revizního posudku; § 127 odst. 2 o. s. ř.). Tedy ani v tomto bodě se rozhodnutí odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí.

V otázce doplnění dokazování odvolacím soudem (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) pak rozhodnutí koresponduje závěrům vysloveným Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněném pod č. 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k jehož závěrům se přihlásil např. v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015, uzavírá-li se v projednávané věci, že k zásadním okolnostem (jež jsou zde významné přinejmenším pro kvantifikování nároku) bylo dosud provedeno nedostatečné dokazování a že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést kvalitativně (tj. z hlediska významu dokazovaných skutečností, nikoliv snad počtu navrhovaných důkazních prostředků) rozsáhlé dokazování.

Konečně kritizuje-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i pro namítané vady (odvolacího) řízení, nelze než uvést, že ani tato argumentace již není podřaditelná způsobilému dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže založit přípustnost dovolání; platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud právě tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu