28 Cdo 2523/2013
Datum rozhodnutí: 17.02.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.



28 Cdo 2523/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. Z. , B., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brno , IČ: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o zaplacení částky 112.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 239 C 1/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2012, č. j. 13 Co 514/2010-159, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.163,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 239 C 1/2009-124, Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 112.680,- Kč s určeným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2008 do zaplacení (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. 13 Co 514/2010-159, jímž co do určeného úroku z prodlení z částky 56.340,- Kč za dobu od 1. 1. 2008 do 3. 3. 2009 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v uvedeném rozsahu řízení zastavil (výrok I), zatímco ve zbylé části jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 112.680,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 4. 3. 2009 do zaplacení (výrok II); současně rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti dvou třetin) označených pozemků (zapsaným na listu vlastnictví č. 5460) v katastrálním území Ž. obec B., jež jsou veřejným prostranstvím (vesměs veřejnou sídlištní zelení), naplňujícími jeho charakteristiku ve smyslu § 34 zákona č. 128/2008 Sb., o obcích (obecní zřízení). V takovém případě uzavírá odvolací soud žalobci přísluší náhrada ze strany dané obce, kterou není-li mezi vlastníkem a obcí jiné dohody může vlastník vymáhat i z titulu bezdůvodného obohacení (aplikováno ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. , se zřetelem k tomu, že žalobcem žádaná náhrada v dané věci pokrývá období roků 2007 a 2008). Výši náhrady soud odvodil od obvyklé hladiny nájemného, s přihlédnutím k jeho cenové regulaci výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež směřuje proti rozhodnutí o věci samé (výroku pod bodem II), jakož i proti oběma výrokům nákladovým (výroky III a IV). Přípustnost dovolání žalovaný opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Své argumenty směřuje k dvěma právním otázkám, z nichž první týká se posouzení, zda vlastníku pozemku splňujícího charakteristiku veřejného prostranství [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], může vzniknout (soukromoprávní) nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči obci coby veřejnoprávní korporaci. Vedle toho žalovaný zpochybňuje i jeden z dílčích závěrů odvolacího soudu, upínající se k charakteristice jednoho z pozemků v žalobcově spoluvlastnictví parcely č. 7975/22 (o výměře 181 m2), jež dle názoru žalovaného není veřejným prostranstvím, je-li v katastru nemovitostí evidován jako orná půda , tedy jako pozemek patřící do zemědělského půdního fondu podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. článek II přechodná ustanovení bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a podle procesního předpisu v tomto znění posuzoval též otázku přípustnosti dovolání.
Ačkoliv odvolací soud napadené rozhodnutí o věci samé formálně označil jako měnící , obsah posuzovaného právního vztahu a z něj plynoucí práva a povinnosti účastníků stanovil ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně (stvrdil jím povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 112.680,- Kč s příslušenstvím). Proto je vyloučena přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ovšem i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť odvolacím soudem přezkoumávanému rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jiné rozhodnutí, jež bylo by odvolacím soudem zrušeno).
Nejvyšší soud pak neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním označenou právní otázku (na jejímž řešení rozhodnutí závisí) odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a rozsudek odvolacího soudu tak nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
K prvé z odvolatelem položených otázek sluší se z četné rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004; rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a sp. zn. 33 Odo 1064/2005; rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012; nebo na rozsudek ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, v nichž se dovolací soud opakovaně přihlásil k závěru, není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně . V citovaných rozhodnutích současně dovolací soud vysvětlil, že důvody pro změnu judikatury nelze dovozovat ani z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, uveřejněném pod č. 211/2005 Sb. (na nějž odkazuje žalovaný i v dané věci), jež problematiku vypořádání soukromoprávního vztahu mezi obcí a vlastníkem pozemku, který je veřejným prostranstvím, neřeší .
Citované závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byly jako ústavně konformní přijaty i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3735/11, I. ÚS 1607/11 nebo II. ÚS 3624/13), formulujícího své závěry tak, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení . Z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu přitom současně vyplývá, že prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství [§ 34 zákona č. 128/2008 Sb., o obcích (obecní zřízení)] je veřejným prostranstvím ex lege (i zde srov. plenární nález Ústavního soudu č. 211/2005 Sb., resp. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 561/2012).
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž dovolatel kritizuje posouzení jednoho z pozemků parcely č. 7975/22, o výměře 181 m2) jako veřejného prostranství, prostřednictvím argumentace, že tento pozemek je v katastru nemovitostí dosud evidován jako orná půda (z čehož žalobce dovozuje, že jde o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004; rozsudek ze dne 8. února 2007, sp. zn. 25 Cdo 944/2005; nebo usnesení ze dne 24. září 2004, sp. zn. 28 Cdo 290/2004 co do argumentace se opírající též o závěry formované rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněném v časopise Soudní judikatura správní, svazek 11, ročník 1998, pod pořadovým č. 292), že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v ust. § 1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy .
Polemika dovolatele s těmi závěry odvolacího soudu, že shora označených pozemek navzdory stavu evidenčnímu není zemědělsky obhospodařován (uzavírá-li odvolací soud, že i tento pozemek byl vyvlastněn za účelem výstavby sídliště Vinohrady a že jde o travnatou plochu mezi obytnými domy sídliště implikující závěr, že jde o /každému přístupnou/ veřejnou zeleň) je pak kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze zpochybnit uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (v situaci, kdy při podání dovolání, jež zde může být přípustné toliko za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolatel nedisponuje ani dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. srov. § 237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Dovolání není pak přípustné ani proti oběma výrokům o náhradě nákladů řízení (výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu, jež žalovaný současně napadá dovoláním), a to již proto, že tyto výroky mají povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustaveních § 238, 238a a 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaný povinen nahradit (oprávněnému) žalobci náklady tohoto řízení (srov. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 5.620,- Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad v částce 1.243,- Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu