28 Cdo 2521/2008
Datum rozhodnutí: 09.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2521/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Ř. f. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2008, č. j. 11 Co 31/2008-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nicméně že na předmětné nemovitosti, které jsou nejméně od května 1949 v držení státu, se vztahuje § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. či zákon o půdě ) a že tedy i pro daný spor platí závěry vyslovené v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu o konkurenci obecných a zvláštních (tzv. restitučních) právních předpisů. Odvolací soud se s tímto právním hodnocením neztotožnil s tím, že na daný případ zákon o půdě nedopadá,

a nejde proto o vztah předpisu obecného a zvláštního. Žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to z důvodů, které byly podrobně vylíčeny ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 (veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Tam uvedené závěry odvolací soud ve svém rozhodnutí zreprodukoval a zcela se s nimi ztotožnil. Odvolací soud tedy považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný s tím, že žalobkyně ohledně této určovací žaloby neprokázala svůj naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej napadá ve všech jeho výrocích. Dovolání je přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadně právně významnou považuje dovolatelka posouzení existence naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení a související otázku, zda za situace, kdy nelze dovodit přechod vlastnického práva ke sporným nemovitostem z právních předchůdců žalobce na stát, a stát takové nemovitosti ani nevydržel, a danou situaci neřeší žádný restituční právní předpis, jenž by umožňoval žalobcům domoci se svého práva prostřednictvím tohoto restitučního předpisu, lze žalobcům odepřít právní ochranu vlastnictví podle

§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z. ) proti žalovanému, který do jejich práv neoprávněně zasahuje. Tyto otázky jsou podle žalobkyně odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. V daném případě bylo v roce 1949 rozhodnuto o výkupu nemovitostí podle zákona č. 46/1948 Sb. s tím, že proti tomuto rozhodnutí podal právní předchůdce žalobkyně odvolání, které bylo úspěšné, a na základě něhož bylo rozhodnutí o výkupu dotčených nemovitostí zrušeno. Po tomto zrušení již nebylo o výkupu znovu rozhodnuto a nebyl proveden výmaz poznámky o výkupu v pozemkové knize. Právní předchůdce žalobkyně tak k ochraně svého práva ve své době využil dostupných procesních prostředků. Žaloba na určení práva byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. V tomto konkrétním případě naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva existuje, protože současným stavem je nejisté právní postavení žalobkyně, avšak stejně právně nejisté je též postavení žalovaného. Tato nejistota vyplývá z toho, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, ač nemá pro tento zápis nabývací titul a žalobce má nabývací titul, avšak není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, přičemž výpis z katastru nemovitostí má charakter veřejné listiny. U nemovitostí převzatých státem bez právního důvodu v období roku 1949 nelze automaticky konstatovat, že tyto jsou ve vlastnictví státu a že jedině, pokud bude existovat restituční předpis, bude stát uznávat vlastnické právo subjektu, kterému stát nemovitosti bez právního důvodu vzal. Pokud by byla tato situace promítnuta do soukromoprávních vztahů obecně, pak na existenci každého protiprávního zabrání věci by musel existovat zvláštní restituční předpis, aby mohlo být důsledně chráněno vlastnické právo dotčeného subjektu. Tato žaloba tedy míří k nastolení právní jistoty žalovaného, jenž nenabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem a je pouze zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Jedině určovací žaloba jako preventivní procesně právní institut může být prostředkem na ochranu i takového vlastnického práva, jež bylo již před několika desítkami let fakticky odňato původním vlastníkům. Popřením naléhavého právního zájmu na určení v těchto jednotlivých případech by moc soudní nahrazovala moc zákonodárnou, což je nepřípustné. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil s tím, že dovoláním napadený rozsudek považuje za správný a odpovídající ustálené judikatuře. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Takové charakteristiky napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalobkyně nenaplňuje. Dovolatelka sice správně vystihuje podstatu napadeného rozhodnutí, avšak mýlí se, pokud tvrdí, že otázky, na nichž je toto rozhodnutí založeno, jsou odvolacími soudy a soudem dovolacím posuzovány rozdílně. Naopak, judikaturu soudů obecných včetně soudu Nejvyššího a taktéž judikaturu Ústavního soudu lze ve vztahu k dovolatelkou předestřeným otázkám považovat za dlouhodobě ustálenou. Odvolací soud se přitom s touto judikaturou ztotožnil, přičemž reprodukoval závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/05 (citované výše) a od ustálené judikatury se tedy neodklonil. Nejvyšší soud pak považoval pro účely odůvodnění tohoto rozhodnutí za vhodné stěžejní právní závěry týkající se naléhavého právního zájmu na požadovaném určení stručně shrnout i z toho důvodu, že obsahují odpovědi na konkrétní otázky předestřené dovolacímu soudu v tomto řízení.

Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), se Nejvyšší soud přihlásil ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Mezi dalšími významnými rozhodnutími Nejvyššího soudu vztahujícími se k dotčené problematice lze uvést zejména rozsudek velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu).

Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud, jenž ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: ...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem. K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba.

Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné

a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).

Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS st. 22/05, v němž se ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.

K tvrzením uplatněným v předmětném dovolání vztahujícím se k tomu, že původní rozhodnutí, na základě něhož vlastnické právo k předmětným nemovitostem měl nabýt stát, bylo v roce 1948 odvolacím orgánem zrušeno a stát tak nikdy vlastnické právo k těmto nemovitostem nenabyl, lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil již ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2141/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu).

Protože dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II.,

v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí

o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou předestřených právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval, nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo

a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu