28 Cdo 2521/2003
Datum rozhodnutí: 14.01.2004
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2521/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida CSc., ve věci žalobce P. B., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) J. L., zast. advokátkou, 2) M. B., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 31/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28.1.2003 č.j. 14 Co 872/2002-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal v řízení zahájeném dne 6.2.2002, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost vyklidit nebytový prostor v přízemí domu č.p. 1209 r. K. m. na st. parc. č. 2190 v k.ú. a obci K. V. a vyklizený ho předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.

Okresní soud v Karlových Varech jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 12.9.2002 č.j. 11 C 31/2002 žalobu v celém rozsahu zamítl, žalobci uložil povinnost zaplatit prvému žalovanému náhradu nákladů řízení a vyslovil, že mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z nich na tuto náhradu nárok .

K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28.1.2003 č.j. 14 Co 872/2002-70 tak, že rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu potvrdil, žalobci uložil povinnost zaplatit prvému žalovanému na nákladech odvolacího řízení 5.283,- Kč a vyslovil, že mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z nich právo na tuto náhradu. Při rozhodování ve věci vycházel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně.

Žalobce uzavřel dne 26.6.1996 s Městem K. V. smlouvu o nájmu nebytových prostor v obytném domě č.p. 1209 na st. parc. č. 2190 v k.ú., obci a okrese K. V. Dne 6.11.2000 byla uzavřena smlouva o sdružení stávajících nájemců bytů a nebytových prostor v předmětné nemovitosti, jejímiž členy se stali též žalobce a prvý žalovaný. Dne 28.3.2001 byla uzavřena kupní smlouva mezi Městem K. V. a jednotlivými nájemci bytů a nebytových prostor, na jejímž základě se žalobce stal spoluvlastníkem předmětné nemovitosti v rozsahu ideálních 16,59% a prvý žalovaný v rozsahu ideálních 15,80% z celku. Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly ke dni 30.3.2001. Dne 10.5.2001 uzavřel žalobce s prvým žalovaným kupní smlouvu, podle níž převedl žalobce svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti ve výši 16,59% se souhlasem ostatních podílových spoluvlastníků a se souhlasem Města K. V. (jako oprávněného z věcného předkupního práva) na prvého žalovaného. Právní účinky vkladu nastaly ke dni 10.5.2001. Žalobce se domáhal vyklizení obou žalovaných z předmětných nebytových prostor s odůvodněním, že jej užívají neoprávněně, neboť jeho nájemní právo k nebytovým prostorům nezaniklo nabytím spoluvlastnického podílu na nemovitosti, k zániku by mohlo dle jeho tvrzení dojít pouze při nabytí vlastnictví celé nemovitosti. Dále tvrdil, že prvý žalovaný se nestal vlastníkem jeho spoluvlastnického podílu na základě kupní smlouvy ze dne 10.5.2001, neboť tato kupní smlouva je dle jeho názoru neplatná. Neplatnost spatřoval v tom, že smlouva neobsahuje platné ujednání o kupní ceně. Kupní cena byla ve smlouvě stanovena ve výši 2,200.000,- Kč, z toho však prvý žalovaný zaplatil pouze 427.366,- Kč. Zbývající částka ve výši 1,772.634,- Kč již nebyla zaplacena, když v kupní smlouvě bylo uvedeno, že tato částka se započítává na pohledávku vzniklou údajně z právního titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem jako dlužníkem a M. H. jako věřitelem. Protože M. H. svoji pohledávku postoupil prvému žalovanému, nebyla tato část kupní ceny žalobci vyplacena. Žalobce tvrdil, že tímto ujednáním byl uveden v omyl, neboť sice podepsal smlouvu o půjčce s M. H., avšak ten mu půjčku nikdy neposkytl, jednalo se dle žalobce o fiktivní simulovaný právní úkon. Nemohlo proto ani dojít k platnému zápočtu části kupní ceny na tuto údajnou pohledávku kupujícího. Z toho žalobce dovozoval, že ujednání o ceně je neplatné, učiněné ze strany žalobce v omylu, proto je neplatná celá kupní smlouva a prvý žalovaný se nestal vlastníkem jeho ideálního spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Dovolával se proto ochrany svého spoluvlastnického práva dle § 126 o.z. a vyklizení obou žalovaných z předmětných nebytových prostor.

Odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění k právnímu závěru, že žalobce nemá aktivní legitimaci v tomto sporu, neboť neprokázal, že má k nebytovým prostorům nájemní či vlastnické právo. Nájemní vztah žalobce k těmto prostorům, který mu svědčil na základě smlouvy o nájmu s Městem K. V. ze dne 26.9.1996, mu zanikl splynutím dle § 584 o.z. poté, co se žalobce stal podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, v níž jsou tyto prostory situovány. Vyslovil právní názor, že nikdo nemůže být současně vlastníkem (zde spoluvlastníkem) a nájemcem, neboť je pojmově vyloučeno, aby vlastník byl sám sobě pronajímatelem, přičemž v tomto případě je nerozhodné, že žalobce se stal pouze podílovým spoluvlastníkem nemovitosti v poměru 1659/10000. K zániku jeho práva nájmu k nebytovým prostorům došlo k okamžiku, kdy se stal podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, neboť v tomto okamžiku se práva a povinnosti z nájemního poměru setkaly v jedné osobě. Odvolací soud dále vyslovil, že žalobce v době rozhodování soudu neprokázal ani svůj vlastnický (spoluvlastnický) vztah k nemovitosti, kde jsou předmětné nebytové prostory. Naopak bylo zjištěno, že spoluvlastnický podíl žalobce přešel kupní smlouvou ze dne 10.5.2001 na prvého žalovaného v souladu s § 588 a § 589 o.z. Kupní cena jako podstatná náležitost tohoto právního úkonu byla mezi žalobcem jako prodávajícím a prvým žalovaným jako kupujícím sjednána jasně, určitě a srozumitelně a o tomto ujednání nevznikají žádné pochybnosti. Žalobce však zaměňuje ujednání o kupní ceně s ujednáním o způsobu úhrady této kupní ceny, přičemž sjednaný způsob úhrady kupní ceny, jak jej žalobce napadá, nemá vliv na vlastní ujednání o kupní ceně a tedy ani na platnost kupní smlouvy. Žalobce se ostatně v jiném řízení domáhá úhrady části sjednané kupní ceny ve výši 1,772.634,- Kč a jedině v tomto řízení lze vyřešit otázku účinnosti a platnosti započtení závazku žalobce vůči pohledávce prvého žalovaného. Z těchto důvodů a dále též proto, že prvý žalovaný není ve sporu věcně pasivně legitimován k vyklizení nebytových prostor, neboť se stal spoluvlastníkem nemovitosti, ve které se tyto prostory nacházejí, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvým žalovaným odůvodnil odvolací soud dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., výrok o této náhradě mezi žalobcem a druhým žalovaným odůvodnil zjištěním, že druhému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze splnění podmínek dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že odvolací soud dle jeho názoru nesprávně posoudil platnost kupní smlouvy, podle níž měl žalobce převést svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu id. 16,80% (správně 16,59%) na prvého žalovaného. Neplatnost smlouvy spatřuje i nadále v okolnosti, že ujednání o kupní ceně bylo simulované a posléze došlo ke zneužití fiktivní smlouvy o úvěru od M. H. do zápočtu kupní ceny. Žalobce byl tak nejen uveden v omyl, ale též podvodně zkrácen o kupní cenu. Odvolacímu soudu vytýká, že v tomto směru ignoroval jeho důkazní návrhy, jimiž lze toto jeho tvrzení prokázat. Druhou otázku zásadního právního významu spatřuje žalobce v nesprávném posouzení existence svého nájemního poměru k předmětným nebytovým prostorám. Setrvává na námitce, že jeho nájemní poměr nemohl zaniknout splynutím dle § 584 o.z., neboť žalobce nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitosti jen v rozsahu 16,59% z celku, neměl tedy jako menšinový spoluvlastník právo disponovat s nemovitostí. Své právní názory pak v dovolání blíže rozvedl, když argumentoval obdobně jako v předchozích podáních soudům obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že žalobce podal dovolání včas v zastoupení advokátem na základě plné moci, dovolání obsahuje dovolací důvody i dovolací návrh (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 2 o.s.ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně a není dána přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je třeba posoudit, zda je dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podstatou žalobcova dovolání ve vztahu k otázce platnosti kupní smlouvy ze dne 10.5.2001 mezi ním a prvým žalovaným je tvrzení, že odvolací soud řešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem, když shledal ujednání o kupní ceně jako určité, jasné a srozumitelné. Námitka není důvodná.

Podle § 588 o.z. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu. Dle § 589 o.z. cenu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle § 40a. Dle § 37 o.z. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Odvolací soud dospěl v souladu se skutkovými zjištěními soudu I. stupně k závěru, že kupní cena byla v kupní smlouvě ze dne 10.5.2001 mezi žalobcem a prvým žalovaným zcela jednoznačně sjednána ve výši 2,200.000,- Kč (část III., bod 1/ smlouvy), tedy způsobem jasným, určitým a srozumitelným, nevzbuzujícím žádné pochybnosti. Rovněž správně vyložil, že žalobce ve svých námitkách proti platnosti ujednání kupní ceny uvádí skutková tvrzení, která jsou však námitkami proti platnosti ujednání o vlastním způsobu úhrady kupní ceny (tvrzení žalobce o neexistenci pohledávek kupujícího, které byly podle smlouvy započteny na úhradu části kupní ceny). Tyto okolnosti nemají - jak správně uvedl odvolací soud - žádný právní význam pro posouzení platnosti ujednání o výši kupní ceny a nemohou mít tak vliv na posouzení platnosti kupní smlouvy. Dokazování o fiktivnosti smlouvy o úvěru mezi žalobcem a M. H. je pro posouzení platnosti kupní smlouvy nerozhodné a odvolací soud nepochybil, jestliže žalobce odkázal na dokazování v již zahájeném řízení o zaplacení části kupní ceny a důkazy navrhované žalobcem v tomto směru neprováděl. Závěr odvolacího soudu, že žalobce pozbyl svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti v rozsahu id. 16,59% jeho prodejem prvému žalovanému ke dni účinku vkladu práva do katastru nemovitostí, proto není v rozporu s hmotným právem, jak nesprávně žalobce v dovolání namítal.

Ani druhá námitka žalobce, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu názoru o zániku jeho nájemního práva k nebytovým prostorám, jejichž vyklizení se domáhá, a to splynutím dle § 584 o.z., není důvodná. Nejedná se přitom o otázku, kterou by dovolací soud dosud vůbec neřešil nebo která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 25.2.2003 sp. zn. 26 Cdo 1167/2001 vyslovil právní názor, že z povahy zák.č. 116/1990 Sb. jako normy lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku jako normy lex generalis vyplývá, že nelze vyloučit důvody zániku daného nájemního vztahu, upravené v rámci obecných ustanovení o nájemní smlouvě ( např. § 679, § 684 o.z.), resp. obecné důvody zániku závazků, jako je např. odstoupení od smlouvy ( § 48 o.z.) nebo splynutí (§ 584 o.z.). Též právní věda je sjednocena v názoru, že ke splynutí může dojít tím, že nájemce bytu, příp. nebytového prostoru, se stane vlastníkem (spoluvlastníkem) domu, kde se byt či nebytový prostor nachází. Zbývá proto pouze posoudit, zda odvolací soud předmětné ustanovení zákona správně aplikoval na daný případ.

Podle § 584 o.z. jestliže splyne jakýmkoli způsobem právo s povinností (závazkem) v jedné osobě, zanikne právo i povinnost (závazek), nestanoví-li zákon jinak.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že k okamžiku nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitosti, v níž se nebytové prostory nacházejí, zanikl splynutím dle § 584 o.z. žalobcův nájemní vztah k těmto prostorám z titulu předchozí nájemní smlouvy ze dne 26.9.1996 s původním vlastníkem domu, Městem K. V. Žalobce nabyl tento spoluvlastnický podíl kupní smlouvou ze dne 28.3.2001, přičemž spoluvlastnický podíl byl určen na základě rozsahu užívání nebytových prostor v tomto domě z titulu žalobcovy nájemní smlouvy. V okamžiku nabytí vlastnického (v tomto případě spoluvlastnického) práva k nemovitosti, kde se nebytové prostory nacházejí, splynulo v osobě žalobce právo s povinností z nájemní smlouvy a v tomto rozsahu se plně uplatnilo žalobcovo právo vlastnické, resp. spoluvlastnické, přičemž je nerozhodné, že žalobce nenabyl vlastnictví celé nemovitosti. Svého spoluvlastnického práva však poté pozbyl jeho převodem na prvého žalovaného kupní smlouvou ze dne 10.5.2001, jak výše uvedeno. Důvody, které odvolací soud na podporu svého právního názoru v odůvodnění rozhodnutí uvedl, jsou přiléhavé a dovolací soud se s nimi ztotožňuje.

Z výše uvedeného nutně vyplývá, že žalobce není věcně aktivně legitimován k žalobě na vyklizení obou žalovaných z předmětné nemovitosti dle § 126 o.z., neboť mu k tomu nesvědčí ani právo vlastnické ani právo z titulu nájmu nebytových prostor. Závěry odvolacího soudu, který na jejich základě potvrdil zamítavý rozsudek soudu I. stupně, proto nejsou v rozporu s hmotným právem a dovolání tak není dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn zjištěním, že žalovaným, kteří by měli v důsledku odmítnutí dovolání právo na jejich náhradu dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.), náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu