28 Cdo 2515/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 2515/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeno advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 4. 2005, sp. zn. 19 Co 20/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 198/95 (žalobců: 1. R. T. M. S., 2. A. M., 3. M. C. M. Z., 4. M. M., zastoupených advokátem, a 5. R. M. Z., zastoupeného opatrovníkem, advokátem, proti žalovaným: A) Obci H. m. P., B. Bytovému podniku P., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 20. 4. 2005, sp. zn. 19 Co 20/2005, a to jen v prvním odstavci výroku, potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé.

II. Zrušuje se také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 9. 2004, čj. 15 C 198/95-230, a to jen v jeho výroku označeném I. V tomto rozsahu zrušení je věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán i druhým odstavcem výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 4. 2005, sp. zn. 19 Co 20/2005.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou původní žalobkyně A. M., podanou u soudu 31. 10. 1995, byl uplatněn proti žalovaným žalobní návrh na vydání domu čp. 747 s pozemkem parc. č. 647 (o výměře 1564 m2) v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1143 u Katastrálního úřadu P. V žalobě bylo uvedeno, že A. M. vlastnila původně osminu uvedených nemovitostí a další ideální části nabyla po A. M., H. M., T. M. a P. M. S majetkem rodiny M. bylo v době války a nacistické okupace neplatně disponováno jako s majetkem židovských osob. Nárok na vrácení uvedených nemovitostí nebyl uspokojen ani v poválečném období (podle zákona č. 128/1946 Sb.), ani pak v období po 25. 2. 1948. Žalovaní byli vyzvání k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaná Obec H. M. P. navrhla zamítnutí žaloby. Uváděla, že tato obec ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti nedržela. Teprve později přešly tyto nemovitost na žalovanou obec podle zákona č. 172/1991 Sb. a nikoli tedy smluvním převodem vlastnického práva.

Také žalovaný Bytový podnik P. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nemá právo hospodaření k nemovitostem, uváděných žalobou; tyto nemovitosti byly převedeny na základě rozhodnutí Ministerstva kultury z 21. 8. 1993, čj. 97 74/2, do vlastnictví Magistrátu h. m. P.

V průběhu řízení zemřela dne 15. 12. 1995 původní žalobkyně A. M. a jejími právními nástupci se stalo pět žalovaných, nesoucích rovněž příjmení M. , z nichž nebylo soudu známo bydliště R. M. Z., a proto tomuto žalovanému ustanovil Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením z 20. 2. 2004, čj. 15 C 198/95-209, opatrovníka pro toto řízení, a to JUDr. J. D., advokáta.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 9. 2004, čj. 15 C 198/95-230, bylo rozhodnuto, že žalovaná Obec H. m. P. je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku vydat každému ze žalobců jednu ideální pětinu domu čp. 747 a pozemku parc. č. 647 (o výměře 1564 m2) v katastrálním území N. M. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobců o vydání týchž nemovitostí, uplatněný proti Bytovému podniku P. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Obcí H m. P. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku P. na náhradu nákladů řízení 3.335,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované Obci H. m. P. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na náhradu placených nákladů řízení 27.650,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě i soudní poplatek 1.000,- Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní žalobkyně A. M. pozbyla svého spoluvlastnického podílu k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde, uzavřením kupní smlouvy s P. m. p. ze 17. 11. 1939. Tato smlouva byla ovlivněna okupačními poměry a rasovou protižidovskou perzekucí. Šlo tu o první úkon, jenž byl právním úkonem neplatným ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb. Žalobkyně po válce uplatnila nárok na vrácení uvedených nemovitostí, ale jejímu návrhu nebylo z nevyjasněných důvodů vyhověno. Soud prvního stupně vycházel tedy z toho, že původní žalobkyně A. M. je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení nálezu č. 164/1994 Sb., která také řádně a včas vyzvala žalované k vydání nemovitostí, a to jako jediné z oprávněných osob, takže měla nárok na vydání celých v její žalobě uvedených nemovitostí.

Jako povinnou osobu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. posuzoval soud prvního stupně žalovanou Obec H. m. P., protože na základě rozhodnutí Ministerstva kultury z 21. 8. 1993, čj. 9774/92, byly nemovitosti, o něž v tomto soudním řízení jde, převedeny z majetku Bytového podniku P. do majetku Obce H. m. P. Na straně uvedené žalované obce neshledal soud prvního stupně překážku k vydání nemovitostí podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když totiž přihlížel k tomu, že přestavba domu čp. 747 v P. byla provedena až v období 1994-1997, třebaže žalované obci bylo od roku 1994 známo, že na tento dům je uplatněn restituční nárok ze strany A. M.

Protože A. M. zemřela dne 15. 12. 1995, vycházel soud prvního stupně z toho, že jejími právními nástupci se stalo pět jejích vnuků, kteří byli jejími dědici rovným dílem (jak to odpovídalo i ustanovením právního řádu Argentiny, kde byla pozůstalost na základě závěti projednávána).

Soud prvního stupně shledal tedy žalobu žalobců důvodnou proti žalované Obci H. m. P., nikoli však proti žalovanému Bytovému podniku P., proti němuž žalobu žalobců zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení § 2 odst. 3, věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

O odvolání žalované Obce H. m. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 9. 2004, čj. 15 C 198/95-230, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 20. 4. 2005, sp. zn. 19 Co 20/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (o uložení povinnosti žalované obci vydat každému ze žalobců po jedné ideální čtyřicetině domu čp. 747 a pozemku parc. č. 647 v katastrálním území P.). Rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen ve výroku, jímž bylo žalované obci uloženo vydat každému ze žalobců po dalších ideálních 7/40 domu čp. 747 a pozemku parc.č. 647 v katastrálním území P. Zrušeny byly také výroky o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou Obcí H. m. P. a o náhradě nákladů placených v tomto řízení státem a o úhradě soudního poplatku. V uvedeném rozsahu zrušení byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované obce bylo shledáno jen částečně důvodným.

Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně vydání jedné ideální osminy nemovitostí, uváděných žalobci, neboť tato ideální část nemovitosti byla nepochybně vlastnictvím původní spolumajitelky A. M., zatím co ostatní spoluvlastnické díly patřily dalším spoluvlastníkům A. M., H. M., T. M. a P. M.

Žalovanou Obec H. m. P. posuzoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) jako povinnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože povinnost vydat podíly nemovitostí žalobcům jako dědicům oprávněné osoby A. M.) na tuto obec přešla i po nabytí vlastnického práva k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., přičemž tu není rozhodné (podle názoru odvolacího soudu), že k tomu přechodu vlastnictví došlo na základě již uváděného rozhodnutí Ministerstva kultury z 21. 8. 1993.

Odvolací soud byl také shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že tu není dávna možnost aplikovat na tento případ ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když přestavba domu čp. 747 v P. byla provedena až poté, kdy oprávněná osoba uplatnila svůj restituční nárok na vydání domu čp. 747 v P.

Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobcům přirostly i podíly ostatních původních spoluvlastníků (kromě spoluvlastnického podílu A. M.), protože tu neodpovídá ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. a vydání spoluvlastnických podílů osobám, které k nim nejsou v žádném vztahu podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ; toto vydání dalších spoluvlastnických podílů by tu už nemělo povahu zmírnění majetkové křivdy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud v této souvislosti ukládal soudu prvního stupně ve svém částečném zrušovacím rozhodnutí, aby se v dalším řízení zaměřil na to, zda původní spoluvlastnice A. M. splnila všechny podmínky podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k 7/8 nemovitostí, původně náležejících jejímu švagrovi a jejím dětem .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou obec v řízení zastupoval, dne 2. 6. 2005 a dovolání ze strany této žalované obce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20. 7. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v dovolání poukazováno na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu s tím, že tu jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody bylo uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

Dovolávající se Obec H. m. P. mělo především za to, že bylo soudy obou stupňů nesprávně posouzeno státní občanství původní žalobkyně A. M. V dovolání byl vyjádřen názor, že tu byla nepodstatná skutečnost, že v roce 1946, bylo o českém státním občanství A. M. vystaveno osvědčení doložené i potvrzením odboru vnitřních věcí úřadu Městské části P., pokud by se v řízení u soudu ukázalo, že toto osvědčení nevycházelo z pravdivých informací, a to zejména o tom, zda A. M. získala naturalizací vedle českého státního občanství také státní občanství argentinské (což zákon č. 121/1920 Sb., ani ústavní zákon č. 150/19548 Sb. nepřipouštěly).

V dovolání byl dále zastáván názor, že otázka dědického práva všech pěti žalobců byla v této právní věci řešena v rozporu s ustanoveními § 17, § 33 i § 44 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním; doložené listiny o dědění podle argentinského práva tu nemohou obstát, neboť bylo třeba vycházet z dědického práva České republiky a byla tu dána i pravomoc českých soudů ohledně dědictví k nemovitostem v České republice.

Podle názoru dovolávající se obce byla v tomto řízení řešena v rozporu s hmotným právem otázka restitučního důvodu podle zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě došlo totiž podle smlouvy ze 17. 11. 1939 ke smluvnímu převodu nemovitostí na P. m. p., takže tu nešlo o převod či přechod věcí na stát, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. Na stát tu přešly nemovitosti až podle tehdejší právní úpravy znárodnění soukromých pojišťoven, ovšem nikoli z původních vlastníků nemovitostí. Nebylo tedy v tomto řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že by právní předchůdci žalobců měli na nemovitosti, o něž v tomto řízení šlo, nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., že by tu k převodu nebo k přechodu nemovitostí došlo z důvodů rasové perzekuce a že by tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

O vydání podílů na nemovitostech tu bylo soudy obou stupňů rozhodnuto v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.. Z obsahu znaleckého posudku, který měly soudy v tomto řízení k dispozici, bylo zřejmé, že tu došlo nejen k přestavbě domu čp. 747 v P., ale že tu vznikla přístavba k této původní nemovitosti, která je samostatná, oddělitelná a schopná samostatného užívání; došlo tu v této souvislosti ke změně a ke zhodnocení nemovitosti, takže tu žalobcům bylo vydáno více (tj. zejména i přístavba domu), než jejich rodina vlastnila; nedošlo tu tedy k nápravě dřívějších majetkových křivd, ale došlo k nové majetkové křivdě, a to vůči žalované obci.

Podle názoru dovolávající se obce došlo v tomto řízení k podstatnému pochybení i v tom, že žaloba byla podána v této právní věci dne 31. 10. 1995, ale k úmrtí původní žalobkyně došlo již 15. 12. 1995, avšak po celou dobu dalších tří roků činil její právní zástupce (třebaže plná moc smrtí původní žalobkyně zanikla) právní úkony za tuto zemřelou osobu. Nebylo tu tedy v řízení postupováno podle ustanovení § 28 odst. 5 a § 107 občanského soudního řádu. V řízení došlo tedy k tomu, že tu nešlo o projevenou vůli zemřelé A. M., jež by tu byla v soudním řízení vůči soudu prezentována. Podle názoru dovolávající se obce tu došlo i k tomu, že se žalobci bylo v řízení jednáno jako s účastníky řízení, aniž bylo o jejich právním nástupnictví až do vydání dovoláním napadeného rozhodnutí rozhodnuto . Došlo i k tomu, že žalobci R. M. Z. byl pro toto řízení ustanoven opatrovník, s nímž bylo dále za tohoto žalobce jednáno, aniž byla prokázána existence tohoto žalobce a jeho vůle žalovat v této právní věci ; této osobě byl pak i vydán spoluvlastnický podíl na nemovitostech, o něž v tomto řízení šlo.

Přípustnost dovolání dovolávající se Obce h. m. P. bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Takové dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 4. 2005, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle § 6 téhož zákona měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z v důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva o svobody).

V ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 9. 12. 1998, II. ÚS 3/98, uveřejněný pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 117 /251/): Zemřela-li osoba uvedená v § 3 odst. 1 (i odst. 2) zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou uplatněn nárok, stávají se tyto nároky předmětem dědictví po ní a do jejího práva mohou osoby uvedené nyní v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vstoupit jen jako dědicové oprávněné osoby.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 27. 6. 1995, I. ÚS 113/94, uveřejněném pod č. 40 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Restituční nárok mohou dědicové uplatnit pouze na tu část nemovitosti, kterou jejich právní předchůdci skutečně vlastnili .

Ohledně osvědčení o státním občanství lze mít (ve smyslu právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ČR z 30. 11. 1995, III.ÚS 29/95, uveřejněného pod č. 77 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,) za to, že skutečnosti v něm uvedené osvědčuje (dokládá), za předpokladu že jak svou formou, tak i obsahem vyhovuje předepsaným náležitostem takového osvědčení.



V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 11. 2000, I ÚS 337/99, uveřejněném pod č. 170 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně podmíněny jeho souhlasným projevem vůle.

Pokud zesnulá oprávněná osoba v době svého restitučního nároku splňovala podmínky státního občanství, vzniklo jí z hlediska hmotného práva subjektivní právo na uspokojení jejího restitučního nároku (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze 14. 1. 2003, I. ÚS 145/01, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, se způsobilost zřídit závěť, jakož i účinky vad vůle jejího projev, řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu své vůle. Toto právo je rozhodné i pro určení toho, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné. Forma závěti se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil; stačí však, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna (§ 18 odst. 2 zákona č. 97/1963).

Podle ustanovení § 65 zákona č. 97/1963 Sb. se uznání cizího rozhodnutí ve věcech, která nejsou uvedena v § 67 odst. 1 téhož zákona, nevyslovuje zvláštním výrokem; cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu.

Podle ustanovení § 107 odst. 2 občanského soudního řádu, ztratí-li způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení fyzická osoba a umožňuje-li povahu věci pokračovat v řízení, jsou procesními nástupci této osoby její dědici (nestanoví-li zákona jinak), popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají podle tohoto zákona stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter. V případech uvedených v § 8 odst. 1 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. náleží, pokud nebyla věc vydána, za ni finanční náhrada podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

O zásadní přestavbě stavby (ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 121 /255/).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že v případech přestaveb a přístaveb nemovitostí, je třeba posuzovat, zda se staly součástí původní nemovitosti, zda tu došlo ke zhodnocení nemovitosti anebo ke změně druhu stavby, popřípadě zda vznikla nová nemovitá věc.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl již uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. a podle zákona č. 403/1990 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnosti, které se k tomuto majetku vtahují, včetně povinnosti věc vydat.

Tato ustanovení právních předpisů (jmenovitě ustanovení hmotně právní a právní závěr z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posuzování toho, zda rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se obce, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz § 237 odst. 3 v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu). Dovolací soud však zároveň musel konstatovat, že z těchto uváděných ustanovení i z citovaných právní závěrů v podstatě vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí napadeném dovoláním dovolatelky.

Pouze v otázce aplikace a výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se dovolací soudu nemohl ztotožnit s výkladovými závěry odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že totiž byla-li zásadní přestavba nemovitosti provedena poté, co povinná osoba obdržela výzvu k vydání nemovitosti podle restitučního předpisu, již nemůže dojít ke stanovení povinnosti věc vydat. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je však kogentním ustanovení, které neváže výslovně dobu provedení (dokončení) přestavby např. na den účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jako je tomu kupř. v ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona, ani na dobu do vydání věci, jako je tomu v § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto tu nelze jen obecným odkazem na dobu učinění výzvy k vydání nemovitosti pokládat za ukončenu možnost zabývat se tím, zda stavba, o jejíž vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. je žádáno, ztratila nebo neztratila přestavbou svůj stavebně technický charakter, popřípadě zda došlo i ke vzniku přístavby, jež by mohla mít i povahu samostatně nemovité věci (srov. již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak na tuto okolnost v souvislosti s daným případem poukazuje ve svém dovolání i Obec H. m. P.

V tomto smyslu tedy nebylo možné přisvědčit názoru odvolacího soudu co do jím podaného výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o tom, že tu vůbec nebylo nutné zabývat se tím, zda vydání domu čp. 747 v P. nebrání, že provedenou přestavbou případně ztratil svůj původní stavebně technický charakter. Kogentnímu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. totiž odpovídá, aby existence nebo neexistence zásadní přestavby uváděného domu byla objasněna před uložením povinnosti vydat spoluvlastnické podíly na této stavební nemovitost.

Proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je nutno pokládat za přípustné (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu) pro rozpor s hmotně právním ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že vzhledem zejména k této okolnosti je nutno dovolání dovolatelky pokládat i za důvodné. Bylo tedy přikročeno k částečnému zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudkem soudu prvního stupně (podle ustanovení § 243b odst. 3 občanského soudního řádu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu). V dalším řízení přikročí soud prvního stupně ke zjištění a objasnění toho, zda tu u domu čp. 747 v P. došlo k přestavbě zásadního druhu (nebo i k přístavbě) a zda tu šlo o zásadní přestavbu ve smyslu ustanov ní § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto dalším řízení bude zároveň soud prvního stupně mít na zřeteli i to, co mu bylo uloženo zrušovacím rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 4. 200, sp. zn. 19 Co 20/2005, pro další průběh řízení.

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu