28 Cdo 2506/2008
Datum rozhodnutí: 09.12.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 39 odst. 1 písm. c) předpisu č. 72/1994Sb., § 39 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 2506/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců A) E. E., B) J. E., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A.+U. D., spol. s. r. o., zastoupené advokátem, 2) s. m. Č. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 213/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2008, č. j. 8 Co 2586/2007-196, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 1) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 2) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se určení vlastnického práva ve prospěch žalovaného 2), a to ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. téhož rozsudku. Žalobci jakožto nájemci bytu v předmětném domě se tohoto určení domáhali s poukazem na to, že žalovaný 2) převedl na základě kupní smlouvy v roce 2003 na žalovanou 1) vlastnické právo k těmto nemovitostem, přičemž jim svědčilo na základě rozhodnutí rady žalovaného 2) předkupní právo k domu a pozemku. Žalovaný 2) měl dle tvrzení žalobců obcházet zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 72/1994 Sb. ), když neučinil prohlášení vlastníka a v domě nevydělil bytové jednotky a ty posléze nenabídl podle § 22 citovaného zákona nájemcům přednostně ke koupi. Kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými 19. 12. 2003 je pak absolutně neplatná, z důvodu naplnění § 39 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť žalovaný 2) nesplnil povinnost vyvěšení záměru prodeje na úřední desce po dobu patnácti dnů. Odvolací soud uvedl, že bylo nutné se především zabývat správností závěru soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu. Žalobci sami nebyli smluvní stranou zpochybňovaného právního úkonu a jejich postavení jako nájemců bytu v předmětném domě zůstává i po převodu vlastnictví domu nezměněno. Tvrzení o absenci zveřejnění záměru města předmětné nemovitosti prodat, a tím porušení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, osvědčuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, resp. na určení vlastnictví. To však pouze tehdy, pokud je současně žalobci tvrzeno, že jsou dotčena jejich subjektivní práva s poukazem na to, že nezveřejnění záměru nemovitosti prodat jim znemožnilo se k tomuto záměru vyjádřit a předložit svou nabídku. V souzeném sporu však vyplynulo, že žalobci nedisponují dostatečnými finančními prostředky, z čehož se dá usuzovat na jejich nezájem o koupi předmětných nemovitostí. Pouhé tvrzení o absolutní neplatnosti právního úkonu bez současného tvrzení o dopadu této skutečnosti do sféry subjektivních práv žalobců nepostačí. Z důvodu nedostatků spočívajících v provádění a hodnocení důkazů soudem prvního stupně soud odvolací postupem podle § 213b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) vyzval při jednání zástupce žalobce k doplnění chybějících tvrzení stran o věcné a časové souvislosti předmětné žaloby s důvody svědčícími pro naplnění § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. Z dokazování provedeným před odvolacím soudem však vyplynulo, že oznamovací povinnost obce ve smyslu citovaného § 39 byla žalovaným 2) splněna, a proto již bylo nadbytečné doplňovat tvrzení a dokazování stran ohledně věcné a časové souvislosti s podanou určovací žalobou. Důvodná není ani námitka údajného předkupního práva na straně žalobců, neboť takové právo jim ve vztahu k předmětným nemovitostem nevzniklo. I v případě, že by tomu tak nebylo, žaloba na určení vlastnického práva by ani tak nebyla přiléhavá. Žalovaný 2) ani neporušil a neobcházel zákon č. 72/1994 Sb., když oproti tvrzení žalobců zákon obci ani jinému soukromému vlastníku neukládá povinnost učinit prohlášení vlastníka a vydělené bytové jednotky nabídnout ke koupi nájemci za jím stanovenou nebo jemu vyhovující cenu.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s tím, že jej napadají v obou jeho výrocích, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy nesprávně hodnotily existenci naléhavého právního zájmu, neboť pokud by nebylo rozhodnuto o určení podle předmětné žaloby, jsou ohrožena práva žalobců. Žalovaná věc se zcela bezprostředně dotýká právní sféry žalobců i jejich práv a zájmů. Soud prvního stupně neprováděl řadu navržených důkazů a soud odvolací prováděl pouze jejich část. Byl tak nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Zásadní otázkou v předmětném sporu je aplikace zákona č. 72/1994 Sb., ohledně něhož je rozhodovací praxe soudů i Nejvyššího soudu nejednotná. Dovolatelé poukazují na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že platnost právních úkonů v daném případě je třeba posuzovat i podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák ) s tím, že zákon č. 72/1994 Sb. je k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Dále z judikatury Nejvyššího soudu dovozují závěr, že § 5 zákona č. 72/1994 Sb. se vztahuje na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve vlastnictví bytových družstev, a že z citovaného zákona taktéž vyplývá povinnost vlastníků provést prohlášení vlastníka tak, aby mohl následně proběhnout odprodej bytů. Povinností žalovaného 2) při prodeji předmětných nemovitostí tak bylo provést prohlášení vlastníka, nemovitosti rozdělit na samostatné jednotky a tyto následně nabídnout k prodeji nájemníkům z podmínek daných tímto zákonem. Nedodržení tohoto postupu mělo za následek neplatnost předmětné kupní smlouvy a lze jím odůvodnit i naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Předkupní právo ve vztahu k předmětným nemovitostem svědčilo žalobcům na základě rozhodnutí rady města Č. B. č. 248/97. Jednalo se o jakýsi veřejný příslib, jenž byl žalobci přijat, ale nebyl naplněn ze strany žalovaného 2). Se žalobci nebylo jednáno, nebyly jim učiněny příslušné nabídky k odkoupení nemovitostí a nebyly jim ani zaslány návrhy kupních smluv, ani podmínky prodeje těchto nemovitostí. Uzavření kupní smlouvy žalovanými odporuje § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům. V daném právním jednání lze spatřovat střet zájmů, neboť na straně kupujícího je právnická osoba, jejímž jednatelem je Ing. arch. J. B. Ten vykonával činnost pro prodávajícího, tj. byl členem kontrolního výboru na Městském úřadě s. m. Č. B. Taktéž zaplacení kupní ceny proběhlo zcela nestandardním způsobem, když kupní cena převyšující ekvivalent 15.000,- EUR měla být zaplacena v hotovosti. V řízení před soudy nicméně nebylo ani prokázáno, že by tato cena byla vůbec zaplacena, a je tak možné, že se v daném případě jednalo o simulovaný právní úkon. Žalobci požadovali, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení vykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců (penzistů v s omezenými příjmy) nahradit žalovaným náklady řízení. Dále žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se k dovolání vyjádřila tak, že se neztotožnila s názorem žalobců, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobců by mělo být odmítnuto, neboť v dovolání je jen obecně a nekonkrétně namítáno, že v předchozích řízeních nebyly provedeny všechny navržené důkazy, což je však nedostačující. Žalobci ani ve svém dovolání nepřicházejí s ničím novým. Ani dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) není dán, neboť žalobci vesměs pouze popisně uvádějí anamnézu svého případu, aniž by právním rozborem poukazovali na nesprávné právní posouzení obecnými soudy. Zákon č. 72/1994 Sb. není právním předpisem, jenž by byl obligatorně aplikovatelný pro případ, kdy vlastník nemovitosti s byty prodává celý dům, nikoliv jen jednotlivé byty s tím, že vlastnické právo k budově mu zůstává. V daném případě tak nájemci bytů nemají předkupní právo ve vztahu k celé nemovitosti ani k jednotlivému bytu. Žalovaný 2) měl možnost rozhodnutí, jak s předmětnými nemovitostmi naložit, zda je prodat jako celek ve veřejné soutěži anebo za použití zákona č. 72/1994 Sb. Žalobci v průběhu celého řízení jen neurčitě tvrdili, že prodejem dotčených nemovitostí byla ohrožena jejich práva a toto tvrzení nekonkretizovali. Žalovaná 1) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání, pokud jej neodmítne, zamítl.

Žalovaný 2) pokládá rozhodnutí soudů obou stupňů za správná s tím, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem, neboť i kdyby bylo jejich žalobě vyhověno, na jejich právním postavení by to nic nezměnilo. Ze zákona č. 72/1994 Sb. nevyplývá povinnost pro vlastníky bytových domů zřizovat v těchto domech bytové jednotky. Taktéž tvrzení žalobců o existenci předkupního práva nemá v ničem oporu

a tito navíc nikdy neprojevili zájem o koupi předmětných nemovitostí. Žalovaný 1) navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se předně zabýval žádostí dovolatelů směřující k odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Dospěl však k závěru, že tento požadavek není důvodný, neboť vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemůže v žádném případě znamenat jakoukoliv újmu na straně dovolatelů. Co se týče povinností dovolatelů uložených jim ve výrocích II. a III. napadeného rozhodnutí (tedy povinností zaplatit žalovaným 1/ a 2/ na nákladech odvolacího řízení tamtéž specifikované částky), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jejich vykonatelností nehrozí dovolatelům závažná újma a již vůbec ne taková, kterou by v případě vydání kasačního rozhodnutí nebylo možné reparovat, neboť se jedná o plnění peněžité.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázkou, jíž se dovolací soud zabýval primárně, bylo posouzení závěru soudu odvolacího, že žalobci nemají na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v němž se zdejší soud zabýval takovou problematikou, tedy zda občan, který tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že nebyl zveřejněn záměr města nemovitosti prodat, má ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že město (obec) je vlastníkem těchto nemovitostí. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na takovém určení je obecně naléhavý právní zájem dán, neboť v případě, že by dotčená kupní smlouva byla neplatná podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl dozvědět), byl by první žalovaný (obec) povinen záměr obce nemovitosti prodat znovu zveřejnit po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, a žalobce jako potencionální zájemce by se tak mohl zúčastnit nového nabídkového řízení.

V zde souzeném sporu však odvolací soud v rámci úvah o existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobců dospěl k závěru, že žalobci nebyli potencionálními zájemci o koupi předmětných nemovitostí, a tudíž ani potencionálními účastníky zpochybňovaného nabídkového řízení. Odvolací soud postavil svůj závěr na zjištění, že žalobci v průběhu nabídkového řízení nedisponovali dostatkem finančních prostředků k odkoupení dotčených nemovitostí a navíc z hlediska časové souvislosti mezi uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými 1) a 2) 19. 12. 2003 a podáním žaloby až dne 14. 12. 2006 je zřejmé, že o koupi dotčených nemovitostí nejevili zájem. Odvolací soud na základě provedeného dokazování dále dospěl k závěru, že oznámení

o záměru žalovaného 2) prodat předmětné nemovitosti bylo vyvěšeno na úřední desce dne 29. 9. 2003 a sejmuto dne 1. 11. 2003. Zákonná lhůta 15 dnů byla tedy dodržena. Odvolací soud proto uzavřel, že v daném případě prodej předmětných nemovitostí neznamenal zásah do subjektivních práv žalobců, a ti na požadovaném určení nemohou mít z tohoto důvodu naléhavý právní zájem.

V rozhodování odvolacího soudu tedy byla formulována právní otázka, jíž Nejvyšší soud jsa vázán rozsahem, v němž bylo toto rozhodnutí dovoláním napadeno, považuje za otázku zásadně právně významnou a dovolání za přípustné. Jedná se

o posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobce (žalobců), a to obecně v případech, které byly identifikovány ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Je především nutné upozornit, že skutková zjištění, na nichž odvolací soud své závěry založil, není možné v dovolacím řízení, v němž je přípustnost dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přezkoumávat (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se proto zabýval posouzením právních závěrů specifikovaných výše. Vyšel z již dříve vysloveného názoru Nejvyššího soudu, že v případě žaloby

o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), je třeba rozlišovat jak aktivní věcnou legitimaci žalobce, tak i jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jinými slovy řečeno, aktivní věcná legitimace a naléhavý právní zájem v tomto smyslu nejsou splývajícími právními pojmy a z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, ročník 2002, svazek č. 8, poř. č. 45, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud zde dovodil, že v případech, kdy žalobcova aktivní legitimace může být založena toliko na tom, že sporný právní vztah nebo právo se má (pouze) týkat jeho právní sféry (a o to šlo v dané věci), se posuzování této legitimace na straně jedné a naléhavého právního zájmu na straně druhé jeví jinak; jestliže se sporný právní vztah nebo právo právní sféry žalobce netýká, nemůže mít logicky naléhavý právní zájem na jeho určení. Nejde-li i zde výjimečně o otázku vhodného právního instrumentu, stává se rozhodným, že podmínky věcné legitimace žalobce a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení fakticky splývají. Ten, jehož právní sféry se právní úkon mezi třetími osobami netýká, nemůže přirozeně doložit, že by bez určení neplatnosti tohoto úkonu se jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo. Pojmově (bez ohledu na to, že argumentačně půjde zpravidla o totéž) se tak primární stává odpověď nikoli na otázku danosti naléhavého právního zájmu, nýbrž na otázku, zda žalobce je k navrhovanému určení (aktivně) věcně legitimován.

V tomto smyslu je i zde existence naléhavého právního zájmu aktivní věcnou legitimací žalobce podmíněna, čili nebyli-li by žalobci aktivně věcně legitimováni, nemohou mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemohou přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jejich právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo

Pro rozlišení obou pojmů je možné uvést, že aktivní věcná legitimace je vystižena identifikací rozhodného hmotně právního vztahu, o jehož (preventivní) určení z potřeby ochrany žalobce (dopadu do jeho majetkové sféry) jde, zatímco naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva (viz výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000). Aktivní věcnou legitimaci má pak ten, kdo v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. V případech, jakým je i právě souzený spor, je pak zřejmě nutné přihlédnout k jejich jisté specifičnosti spočívající v ingerenci veřejnoprávního prvku do vztahů, jejichž souladnost s právem je napadána v civilním soudním řízení. Z těchto důvodů se zkoumá právě potencionalita účasti žalobce na dotčeném právním vztahu, kterážto musí být naplněna s vysokou mírou jistoty a určitosti, a to v každém konkrétním případě individuálně.

V souzeném sporu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nejsou ve věci aktivně věcně legitimováni, byť v odůvodnění tento jeho závěr poněkud zřejmě pro důvody shora uvedené splynul se závěrem o neexistenci naléhavého právního zájmu. Odvolací soud správně uzavřel, že žalobci musí být tvrzeno, že jsou dotčena jejich subjektivní práva s poukazem na to, že nezveřejnění záměru předmětné nemovitosti prodat jim znemožnilo se k tomuto záměru vyjádřit a předložit svou nabídku. Po doplnění dokazování nicméně vyplynulo, že žalobci nejenže neměli dostatek finančních prostředků ke koupi předmětných nemovitostí (a to vzhledem k minimální stanovené ceně), ale především předmětnou žalobu podali až necelé tři roky po uzavření kupní smlouvy, jejíž platnost je napadena v současném řízení. S přihlédnutím ke v dovolacím řízení nezpochybnitelnému zjištění, že záměr o prodeji předmětných nemovitostí byl zveřejněn v souladu s § 39 odst. 1 zákona 128/2000 Sb., je pak třeba uzavřít, že žalobci nebyli ani potencionálně účastníky napadeného právního vztahu (vztahu o něž v řízení jde) a postrádají tak aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby ve smyslu právních závěrů uvedených výše.

Právě řečené neodporuje ani výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, neboť v něm byla řešena v obdobné věci otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a Nejvyšší soud dovodil, že ten je v daném individuálním případě dán, neboť žalobce byl potencionálním zájemcem o koupi předmětné nemovitosti. I v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud koneckonců ve vztahu k požadavku určení neplatnosti právního úkonu uvedl (i když s nezřetelně rozlišenými pojmy aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu), že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je

v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným důsledkům.

Dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami žalobců, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu považoval co do posouzení uvedené právní otázky za správný, přičemž již jen z důvodu neexistence aktivní věcné legitimace žalobců bylo možno žalobu zamítnout. Nejvyšší soud tedy pokládal dovolání žalobců za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb.,

č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 10.300,- Kč. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně

a nerozdílně k rukám advokáta, jenž žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Žalovanému 2) pak v souvislosti se zastoupením advokátkou vznikly náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,

č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky

č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb.,

č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 10.300,- Kč. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokátky, jež žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu