28 Cdo 2501/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 458 odst. 1 obč. zák., § 70 předpisu č. 109/1964Sb.



28 Cdo 2501/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované PHL Hotels s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČO: 28162714, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 2 424 807 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 298/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 70 Co 441/2015-398, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalovaná napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. srpna 2015, č. j. 8 C 298/2010-354 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 1. prosince 2015, č. j. 8 C 298/2010-387); jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2 424 807 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné.

Dovoláním není napadeno rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu poměřováno uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

V souzené věci je žalobkyní žádána (a soudy nižších stupňů přisouzena) náhrada za bezesmluvní užívání označených pozemků v kat. území Š. M. ve vlastnictví žalobkyně, k němuž žalované (vlastnici stavby, pod níž pozemky leží, kdy další žalobkyní vlastněné a žalovanou užívané pozemky tvoří se stavbou funkční celek) nesvědčí žádný právní důvod, pročež žalované vzniká na úkor žalobkyně coby vlastnice pozemků bezdůvodné obohacení majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§ 451, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. ).

Jakkoliv v dovolání uplatněná argumentace o legitimním očekávání nabytí majetku (založená na tom, že právním předchůdcům dovolatelky náleželo právo trvalého užívání pozemků) není způsobilá zpochybnit relevantní závěry odvolacího soudu o absenci právního důvodu k užívání pozemků (v situaci, kdy dovolatelce žádné právo k pozemkům evidentně nesvědčí, a to vposledku ani právo odpovídající věcnému břemeni; k tomu srov. též závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013, vydané ve věci týchž účastnic), sluší se i v této projednávané věci odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu, podle níž právo trvalého užívání pozemků (§ 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník) mělo obligační povahu a bylo zřizováno výhradně pro subjekt uvedený v dohodě o jeho zřízení a nemohlo být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013; z dřívější judikatury dále srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4250/2008, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008 ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 144/10, resp. usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 145/10). Naproti tomu nepřípadný je odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jehož závěry se vztahují k právnímu postavení osob, které na rozdíl od žalované, na kterou právo nepřešlo byly nositelkami práva trvalého užívání a novelou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 229/2001 Sb., částí druhou, nazvanou změna občanského zákoníku čl. II (jíž označený nález Ústavního soudu ruší) jim již jednou zákonem přiznané právo na vznik vlastnictví (transformací práva trvalého užívání podle § 879c obč. zák.) bylo zpětně odňato.

Následná polemika dovolatelky se závěry odvolacího soudu o funkční souvislosti dalších pozemků se stavbou hotelu (uplatňovaná navzdory tomu, že žalovaná, byť bezúspěšně, dříve konstruovala vznik věcných práv pro sebe právě i k těmto pozemkům, o nichž bylo tvrzeno, že je užívá a s provozem hotelu funkční souvisejí) nese se pak již víceméně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze zpochybnit dovoláním (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; § 241a odst. 1 o. s. ř.). Otázkou užívání pozemků a jejich funkční souvislosti se stavbou se přitom odvolací soud v potřebném rozsahu zabýval a své závěry logicky odůvodnil, a to i co do kritérií funkční souvislosti pozemků a stavby, čerpaje v tomto směru svá zjištění i z odborného posouzení relevantních skutkových otázek znaleckým posudkem (z něj se podává, že pozemky a stavby se vzájemně doplňují a umožňují provoz hotelu včetně poskytování navazujících služeb pro ubytované hosty ). Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, nelze než připomenout, že zjištění, zda je určitá nemovitost prvkem uceleného areálu ve výše nastíněném smyslu (tedy v souvislostech řešené kauzy, zdali zmiňované pozemky vykazují dostatečně úzkou vazbu na stavbu hotelu a plnění všech jeho funkcí), představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné procesní právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a obdobně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012).
Za skutkových okolností projednávané věci pak závěry odvolacího soudu v rovině navazujících právních úvah nekolidují ani s dovolatelkou odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 (které řeší otázku funkční souvislosti pozemku se stavbou ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví oprávněné osoby z pohledu ustanovení § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nadto za okolností, jež nejsou poměrům nyní posuzované věci připodobitelné) či s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 933/2007 (správně patrně rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 993/2007, jenž stejně tak jako odvolací soud v nyní posuzované věci připouští poskytnutí náhrady za užívání pozemků tvořících ucelený areál, byť v nyní souzené věci oproti věci odkazované nejde o areál oplocený a uzamčený, do nějž však jak vidno z učiněných skutkových zjištění patří i pozemky funkčně související s provozem hotelu a sloužící k uspokojování potřeb ubytovaných hotelových hostů).

V otázce rozsahu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, tedy poskytnutí náhrady za bezdůvodné obohacení získaného užíváním cizí věci (§ 458 odst. 1 obč. zák.), vychází právní posouzení věci odvolacím soudem z judikatorně konformního závěru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, nebo rozsudek ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99), že vyjádřením majetkového prospěchu, jejž je povinen obohacený vydat ochuzenému, je peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného (částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci). Zpochybňuje-li dovolatelka svými námitkami závěry odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, při jehož určení se odvolací soud opíral o výsledky provedeného dokazování, tedy v prvé řadě o odborné posouzení zjištěných skutečností znaleckým posudkem, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).

Rozhodnutí odvolacího soudu není pak ani v rozporu s dovolatelkou prezentovaným názorem (argumentačně podloženým též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012 a ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014; kromě nich z rozhodovací praxe dovolacího soudu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013), že při stanovení obvyklého nájemného je třeba vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka . Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (v němž odvolací soud zpřístupnil i své hodnocení v řízení podaných znaleckých posudků, včetně přijatého posudku znaleckého ústavu Activities, a.s., z něhož vycházel) je přitom patrno, že při určení obvyklého nájemného bylo jako jedné z metod (vedle simulace nájemného) užito právě i srovnání cen obdobných pronájmů u pozemků zastavěných stavbou jiného vlastníka. Nepřípadný v dané souvislosti je odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, v němž se dovolací soud zabýval otázkou referenčních nájemních vztahů a metodou určení náhrady za užívání pozemků v nestandardním tržním prostředí (kdy šlo o jedinečné pozemky v areálu letiště), aniž by však použití srovnávací metody tam, kde byla by vypovídající, apriori vylučoval. Konečně závěr, že promítnutí mimořádných okolností do obvyklé ceny není žádoucí (jenž je obsažen v soudem přijatém posudku znaleckého ústavu, který je dovoláním kritizován), je pak také v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jež při stanovení obvyklé ceny klade důraz na její určení s ohledem na běžné okolnosti , kdy se ani dle relevantních předpisů do výše obvyklé ceny nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu (k tomu srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012).

Přestože pak žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu , žádnou dovolací argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. neuplatňuje vůči výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů, ani proti rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyni, jež měla by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu