28 Cdo 25/2005
Datum rozhodnutí: 16.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 25/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 147/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, č. j. 20 Co 400/2004-116, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. A. K.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2004, č. j. 7 C 147/2003-84, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit nemovitosti pozemky parc. č. 303/1, 303/2, 304, 305/1 a budovu na nich stojící, vše v obci a k. ú. S. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm úvodem zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) odkazem na důvody dovolání, které spatřovala a) ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci, b) v nesprávném právním posouzení věci a c) ve skutkovém zjištění bez opory v provedeném dokazování. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání odmítnuto.

Dovolací soud shledal, že žalobkyně podala dovolání prostřednictvím advokáta a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Při shodě rozsudků nižších instancí pak přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Z textu dovolání je však jednoznačně patrno, že dovolání nelze považovat za přípustné.

Již ve výše zmíněném úvodu dovolání směšuje dovolatelka přípustnost dovolání a dovolací důvody; bez bezprostřední konkretizace jsou citovány důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.

Následuje text, který je daleko více jen výčtem názorů dovolatelky a vlastním hodnocením výpovědi klíčového svědka T., než tím, čím měl být: totiž jasným a přehledným vymezením a zdůvodněním té právní (zejména hmotněprávní) otázky či otázek, kterým dovolatelka přičítá v souvislosti se závěry odvolací instance zásadní právní význam. V dovolání, vypracovaném podle všeho dovolatelkou osobně a jen s minimálním podílem právního zástupce, se nebere v úvahu, že Nejvyšší soud není řádnou třetí instancí. Při posouzení dovolání jako mimořádného opravného prostředku vychází dovolací soud ze skutkového základu věci zjištěného nižšími instancemi a jeho přezkumná činnost se omezuje na právní posouzení věci, jak je provedly soud odvolací resp. prvostupňový.

Nejvyšší soud již judikoval, že výchozím předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je náležité vymezení právní otázky, které dovolatel přičítá zásadní právní význam, v textu dovolání (srov. např. rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1995/2003, nebo usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004, č. 132). Také Ústavní soud vychází z toho, že otázka zásadního právního významu bude dovolatelem odpovídající formou předložena a označena (nález ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 29, č. 23).

Ve světle vypočtených požadavků znění dovolání neobstálo a dovolací soud nemohl dospět k závěru o jeho přípustnosti pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Odmítnutím dovolání ovšem vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jediný úkon žalovaného v dovolacím řízení (vyjádření prostřednictvím zástupce k dovolání), krácené dvakrát o 50% (§ 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Představovala-li výchozí sazba odměny za úkon částku 3.800,- Kč (§ 7 písm. d/ cit. vyhl.), pak výše nákladů zastoupení žalovaného činila po zmíněné redukci 950,- Kč, plus 75,- Kč režijního paušálu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16.června 2005

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu