28 Cdo 2497/2014
Datum rozhodnutí: 07.10.2014
Dotčené předpisy: § 137 odst. 1 obč. zák., § 451 obč. zák., § 460 obč. zák.



28 Cdo 2497/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně D. P. , Š., zastoupené JUDr. Miroslavem Křiváčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 16, proti žalované O. Č. , P., zastoupené JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1381/77, o zaplacení 360.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 66/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 17 Co 422/2013-255, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Blanického do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 360.000,- Kč. Škoda jí měla vzniknout tím, že J. B. [původně žalovaný 1)] a O. Č. [původně žalovaná 2)] protiprávně (v rozporu s § 9 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) zřídili věcné břemeno užívání nemovitostí ve prospěch O. B. [původně žalované 3)], čímž bylo žalobkyni znemožněno užívání části nemovitostí v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 11. 9. 2006, č. j. 9 C 66/2004-111, že žaloba je důvodná, rozhodnutí o výši nároku a o nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že dům stojící na pozemku p. č. 346 a pozemky p. č. 346, 347 a 348 zapsané na LV č. 1250 pro k. ú. K. byly v podílovém spoluvlastnictví manželů J. Č. a žalované 2) jednou polovinou a žalobkyně rovněž jednou polovinou a bylo k nim zřízeno doživotní užívací právo ve prospěch žalované 3). Nemovitosti byly od roku 1981 ve spoluvlastnictví manželů B. a Č., po smrti J. B. byla mezi jeho dědici [žalovaní 1) a 2)], J. Č. a žalovanou 3) uzavřena dohoda o zřízení věcného břemene doživotního bezúplatného užívání nemovitostí. Žalobkyně ještě před uzavřením uvedené dohody uplatnila k těmto nemovitostem restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., následně byla žalovaným 1) a 2) soudem uložena povinnost uzavřít se žalobkyní a další restituentkou R. H. dohodu o vydání ideální jedné poloviny nemovitostí; po smrti R. H. přešlo její spoluvlastnické právo na žalobkyni. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že dohoda o zřízení věcného břemene k nemovitostem byla uzavřena mimo dědické řízení po zemřelém J. B., neboť jejími účastníky nebyli výhradně dědici a předmětem dědického řízení nebyly předmětné nemovitosti jako celek, a je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatná pro rozpor s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní 1) a 2) jako osoby povinné ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. porušili zřízením věcného břemene užívání ve prospěch žalované 3) povinnost nenakládat s dotčenými nemovitostmi, stanovenou v § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku realizace věcného břemene užívání bylo žalobkyni fakticky znemožněno nakládat se svým majetkem, tj. ideální jednou polovinou předmětných nemovitostí, čímž jí vznikla majetková újma. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení v daném případě však nelze uplatnit, neboť žalovaná 2) užívala spolu se svým manželem předmětné nemovitosti pouze v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu, z jejich strany tedy nedocházelo k bezdůvodnému obohacování na úkor žalobkyně, a žalovaná 3) nemovitosti užívala na základě bezúplatného věcného břemene.
K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2007, č. j. 17 Co 52/2007-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že újma žalobkyně se neodvíjela od dohody o zřízení věcného břemene užívání, ale od skutečnosti, že nemovitosti užívala žalovaná 2) se svým manželem a žalovaná 3); shledal přitom rozpor v závěru, že újma vznikla právě v důsledku neplatně uzavřené dohody, neboť v případě její neplatnosti by žalobkyni fakticky nic nemohlo bránit v tom, aby se domáhala možnosti nemovitosti užívat. Žalovaná 2) se svým manželem užívali nemovitosti z titulu svého spoluvlastnického oprávnění, žalovaná 3) by jako matka žalované 2) mohla s jejím souhlasem nemovitosti užívat i v případě neexistence dohody o zřízení věcného břemene, a pokud jmenovaní nemovitosti užívali nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nebyl to důsledek předmětné dohody. Povinnost vydat nemovitost a umožnit její užívání stíhá povinnou osobu v souvislosti s úspěšným uplatněním restitučního nároku bez ohledu na dosavadní úpravu užívání dotčené nemovitosti. Pokud žalobkyně nemovitosti užívat nemohla, protože byly obsazeny spoluvlastníkem a v domě nebyl volný byt, má právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo spoluvlastníkům užívajícím nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu (k tomu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2616/99, sp. zn. 22 Cdo 1095/2001 a sp. zn. 33 Odo 394/2004). Uzavřel, že bez ohledu na to, zda dohoda o zřízení věcného břemene je či není platná, není uplatněný nárok na náhradu škody důvodný, neboť v řízení nebyl prokázán samotný vznik újmy. Závěrem konstatoval, že jeho posouzení věci není jen odlišnou právní kvalifikací, na jejímž základě by mohlo být o nároku rozhodnuto z jiného právního důvodu, neboť okruh osob a skutkový základ nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení je zcela odlišný.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, č. j. 25 Cdo 1607/2008-167, k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutkových tvrzení, z nichž je odvozen žalobní požadavek. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než uvedenou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných zákonných ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění žalobce uvádí. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že žalobkyni nebylo umožněno užívání nemovitostí, jejichž byla podílovou spoluvlastnicí, neboť tyto nemovitosti užívala žalovaná 2) se svým manželem a žalovaná 3). Pokud bylo dle odvolacího soudu za těchto okolností nárok žalobkyně nutno posoudit podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, nikoli z hlediska zákonných ustanovení upravujících odpovědnost za škodu, jednalo se toliko o odlišnou právní kvalifikaci uplatněného nároku, skutkový základ však zůstal nezměněn. Rozdíl mezi nárokem na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a nárokem na náhradu škody spočívající ve vymezení povinných osob se mohl projevit pouze v závěru soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace konkrétních účastníků na straně žalované, nemohl být důvodem pro zamítnutí žaloby z důvodu odlišné právní kvalifikace žalobního požadavku. Pokud tedy odvolací soud zamítl žalobu s odůvodněním, že v daném případě nelze uplatnit nárok na náhradu škody, nýbrž pouze nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, aniž by se zabýval splněním předpokladů pro přiznání žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení, bylo jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Městský soud v Praze posléze rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, č. j. 17 Co 584/2010-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1) tak, že žalobu proti němu v plném rozsahu zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil nahradit žalovanému 1) náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok II.), ve vztahu k žalovaným 2) a 3) však výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (výrok III.). Ve světle právního názoru Nejvyššího soudu konstatoval, že žalobkyně nemohla realizovat své spoluvlastnické právo a osobám, které na její úkor dům užívaly, vzniklo bezdůvodné obohacení, jež jsou povinny vydat. Žalovaný 1) nicméně v daném sporu nemohl být pasivně věcně legitimován, neboť tuto nemovitost v rozhodném období neužíval, žalobu proti němu bylo tedy nutné zamítnout. Odvolací soud uvedl, že o tom, zda a v jaké výši jsou k vydání bezdůvodného obohacení povinny žalované 2) a 3), bude třeba vést dokazování a znovu rozhodnout, v odpovídajícím rozsahu tedy přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 4. 12. 2012, č. j. 9 C 66/2004-210, zastavil řízení proti původní žalované 3), jež zemřela a zanechala toliko nepatrný majetek, který byl dle § 175h odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), vydán vypravitelce pohřbu. S původní žalovanou 2) bylo v řízení nadále pokračováno jako s jedinou žalovanou.
Rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 9 C 66/2004-231, Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu ve vztahu k žalované zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud přihlédl k tomu, že výměrem Rady Místního národního výboru v Klánovicích z roku 1961 byla povolena rekolaudace domu na dvě bytové jednotky, jednu v přízemí, druhou v prvém poschodí, a v domě se skutečně nacházely dva oddělené byty se samostatnými vchody. Dále měl soud za zjištěné, že žalovaná a její manžel J. Č. užívali předmětný dům na základě vlastnického práva k jeho jedné ideální polovině, přičemž v řízení nevyšlo najevo, že by jej užívali nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Na straně žalované tedy nebyl prokázán vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. Nebylo na místě ani dovozovat, že se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila tím, že umožnila užívání společné věci třetí osobě, neboť manželé O. a J. B. užívali byt v prvním poschodí domu nejprve na základě rozhodnutí Místního národního výboru v Klánovicích o přidělení bytu z roku 1974 a posléze z titulu vlastnického práva, když se (společně s manželi O. a J. Č.) stali spoluvlastníky domu a souvisejících pozemků na základě kupní smlouvy uzavřené s československým státem v roce 1981. Právo O. B. k užívání bytu v prvním patře domu bylo tedy originální, nijak neodvozené od právního úkonu žalované, pročež soudu nezbylo než žalobu zamítnout.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. 17 Co 422/2013-255, posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně, který žalobkyně napadla odvoláním, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalované nepřiznal náhradu nákladů předcházejícího řízení (výrok II.), a ani náklady vzniklé žalované v řízení odvolacím žalobkyni nahradit neuložil (výrok III.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, a akceptoval tedy závěr, že v domě č. p. 189 byly v rozhodném období dvě bytové jednotky, přičemž jednotku v přízemí užívala žalovaná se svým manželem, zatímco byt v prvním poschodí užívala až do své smrti O. B. Výměr o rekolaudaci domu na dvě bytové jednotky, který žalobkyně zpochybnila, sice dle odvolacího soudu trpěl některými nedostatky, byl však s to přivodit zamýšlené následky. V rozhodném období byla žalovaná spolu se svým manželem J. Č. spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu, zatímco žalobkyně vlastnila nejprve jednu ideální čtvrtinu, od 3. 3. 2003 pak ideální polovinu této nemovitosti. O. B. užívala byt v prvním poschodí domu zprvu na základě rozhodnutí o přidělení bytu, posléze z titulu svého spoluvlastnického podílu a poté, co při vypořádání jejího bezpodílového spoluvlastnictví se zemřelým J. B. svůj podíl na nemovitosti pozbyla, již bez právního důvodu, pročež jí vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení dle § 451 obč. zák. Jelikož však O. B. zemřela a řízení proti ní bylo pravomocně zastaveno, nelze jí povinnost k vydání neoprávněného prospěchu uložit. Žalovaná se svým manželem užívala byt v přízemí domu, zatímco užívání bytu v prvním poschodí O. B. se neodvíjelo od vůle žalované, pročež se v dané věci dle odvolacího soudu nejednalo o případ, kdy by žalovaná umožnila své matce užívání domu nad rámec svého podílu ve smyslu § 137 odst. 1 obč. zák., a byla by tudíž sama povinna k vydání bezdůvodného obohacení.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně dovoláním, které odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatelka pokládá za zřejmé, že O. B. bydlela se žalovanou v jediném bytě v domě, a své právo bydlení tak odvozovala od práva své dcery, tj. žalované, pročež je právě žalovaná pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dle názoru dovolatelky plyne z toho, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v první řadě při posouzení otázky platnosti výměru Rady Místního národního výboru v Klánovicích o rekolaudaci domu z jedné bytové jednotky na dva ucelené byty. Dle dovolatelky tento správní akt nepostihoval všechny místnosti v domě, nadto nebyl nikomu adresován ani doručen, nemohl tedy nikdy nabýt právní moci. Jelikož je jedním z důvodů nicotnosti správního aktu absolutní neexistence adresáta, je i předmětný výměr nutno pokládat za nicotný, tj. trpící tak závažnými vadami, že nemůže vyvolávat žádné právní účinky. Soudy na základě tohoto nicotného výměru dovodily, že v předmětném domě vznikly dvě bytové jednotky, a ignorovaly, že v něm byl z kolaudačního hlediska po celou dobu jeho existence jen jeden byt, který žalovaná užívala se svojí rodinou a matkou, pročež se rovněž odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jmenovitě rozsudků sp. zn. 30 Cdo 4894/2007 a sp. zn. 31 Cdo 503/2011), v souladu s níž je žalovaná pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že umožnila své matce užívat prostor v předmětném domě. Názor odvolacího soudu, že žalovaná dům neužívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je proto dle dovolatelky třeba považovat za nesprávný.
Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval § 460 obč. zák., když konstatoval, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení odpovídá do dne 2. 3. 2003 toliko čtvrtinovému podílu na nemovitostech a až ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o potvrzení dědictví žalobkyně po její matce R. H. podílu polovičnímu. Žalobkyně se však stala vlastníkem podílu na předmětných nemovitostech v rozsahu jedné ideální poloviny již ke dni 15. 1. 2002, kdy její matka zemřela, neboť dědictví se nabývá zpětně ke dni smrti zůstavitele. I v tomto zkrácení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení spatřuje dovolatelka zásadní pochybení odvolacího soudu a rozpor s judikaturou dovolacího soudu. Z uvedených důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobkyni přizná žalovanou částku a náhradu nákladů řízení, eventuálně, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila s tím, že je nepokládá za přípustné, jelikož je v něm toliko opakována argumentace z předchozího řízení, nevyhovuje však náležitostem stanoveným § 241a odst. 2 o. s. ř. Ve věci nebyla dle žalované dána její pasivní věcná legitimace, neboť spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem měla žalovaná ve společném jmění se svým manželem, který nebyl označen jako žalovaný. Námitky žalobkyně, podle nichž byla v předmětném domě jen jedna bytová jednotka, pokládá žalovaná za účelové, neboť napadený rozsudek vychází ze správně zjištěného skutkového stavu. V domě byly dvě nezávislé oddělené jednotky se samostatnými vchody, což je zjevné nejen z historie užívání obou bytů, které byly Místním národním výborem v Klánovicích přidělovány různým nájemníkům, ale také z listinných důkazů, tj. výměru Rady Místního národního výboru v Klánovicích a žalovanou předloženého plánku domu. Rodiče žalované obývali bytovou jednotku v prvním patře na základě vlastního právního titulu, nikoli odvozeně od vlastnictví žalované a jejího manžela, kteří užívali byt v přízemí, to však jen v rámci svého spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, proto žaloba ani podané dovolání nejsou důvodné. K návrhu dovolatelky, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl, žalovaná poznamenala, že soudy se dosud nezabývaly přiměřeností uplatněného nároku. Závěrem žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout v rozsahu, v jakém směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, a žalované přiznat náhradu nákladů dovolacího řízení. Navrhuje též, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. změnil tak, že jí přizná náhradu nákladů řízení.
K vyjádření žalované podala dovolatelka repliku, v níž podotýká, že její dovolání splňuje všechny zákonné náležitosti, neb se z něj jasně podává, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu a v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem i naplnění předpokladů přípustnosti. Polemizuje dále s názorem žalované na nedostatek její pasivní věcné legitimace v předmětném sporu, neboť u solidárních závazků se nejedná o taková společná práva a povinnosti, aby se rozsudek musel vztahovat na všechny účastníky sporu, kteří vystupují na jedné straně. Dovolatelka rovněž rekapituluje svou argumentaci týkající se nicotnosti výměru o rekolaudaci domu č. p. 189 a upozorňuje, že právní zástupce žalované dříve v řízení uváděl, že v domě se nachází jen jedna bytová jednotka, což ostatně zjistil i odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 11. 12. 2007. Po posunu právní kvalifikace pak žalovaná svá tvrzení podstatně a účelově změnila. Ohledně přiměřenosti nároku odkázala dovolatelka na soudem prvního stupně provedený důkaz znaleckým posudkem, v němž byla vyčíslena obvyklá výše ročního nájemného za místnosti v prvním patře domu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci se však z dovolání žádná otázka, jež by byla způsobilá založit jeho přípustnost v souladu s citovaným ustanovením, nepodává.
Námitka, kterou dovolatelka prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže výměr Rady Místního národního výboru v Klánovicích ze dne 5. 1. 1961 o rekolaudaci domu nepokládal za nicotný správní akt, se nejeví opodstatněnou. To, že se předmětný akt nezmiňuje o všech místnostech v domě, nepředstavuje vadu natolik intenzivní, aby mohla podporovat závěr o jeho nicotnosti, jak je pojímána v relevantní judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 As 6/2012-47). Vyzdvihuje-li dále dovolatelka, že uvedený výměr postrádá náležité označení, komu je určen, není adekvátní toto pochybení ztotožňovat s absolutním omylem v osobě adresáta, tedy případem, kdy je povinnost uložena či právo přiznáno non-subjektu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74). Jelikož se jedná o správní akt, který směřuje k úpravě právních poměrů vztahujících se k užívání věci, jež je ve výměru jednoznačně identifikována, tj. domu v k. ú. Klánovice, není pochyb, na jaké osoby se takový správní akt in rem vztahuje (k tomu viz kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 8 As 24/2006-60). S přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 832/06, pak má Nejvyšší soud za to, že by požadavek průkazu doručení rozhodnutí vydaného na počátku roku 1961 představoval nepřiměřené důkazní břemeno za situace, kdy v letech následujících po jeho vydání užívání domu probíhalo způsobem, jejž daný výměr předpokládal, zejména ve smyslu samostatného přidělování obytných prostor v jednotlivých podlažích domu odlišným subjektům.
Dovolatelka nadto význam tohoto správního aktu v řešeném sporu poněkud přeceňuje, domnívá-li se, že použití závěrů judikatury Nejvyššího soudu o pasivní věcné legitimaci spoluvlastníka k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přenecháním společné věci k užívání třetí osobě (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006) překážel toliko obsah daného výměru o rekolaudaci. Pro výsledek sporu se nejeví rozhodujícím, zda z kolaudačního hlediska v domě existoval jediný byt, jak uvádí žalobkyně, či zda v souladu se sporným výměrem Rady Místního národního výboru v Klánovicích došlo ke kolaudačnímu rozdělení domu na dvě bytové jednotky. Nosnou se ukazuje především odpověď na otázku, jestli byl dán předpoklad vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, jak jej Nejvyšší soud pojmenoval například v usnesení ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1617/2011, tj. zda žalovaná své matce užívání části společné věci umožnila . Ačkoli náležitému provedení rekolaudace lze přiznat jistý význam pro zjištění, zda první a druhé podlaží domu č. p. 189 mohly být nezávisle užívány různými obyvateli, závěr, že obývání této nemovitosti O. B. nebylo založeno z vůle žalované, se bezprostředně neodvíjí od platného kolaudačního vymezení dvou samostatných jednotek v domě. Jak se ostatně uvádí v judikatuře dovolacího soudu, občanskoprávní vztahy nemusí být totožné se vztahy stavebně-právními, konstituovanými kolaudačním rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3248/2008). Dovolací soud je proto zajedno za předestřených skutkových okolností a při nezohlednění i vázanosti uplatněnou dovolací argumentací (s přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozhodnutí) se soudem odvolacím v tom, že na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo, s tím, že závěr soudů nižších stupňů, dle nějž o vzniku obohacení na straně žalované by zde bylo možné uvažovat, pokud by matka žalované prostory v prvním poschodí domu již dříve neužívala a teprve žalovaná jí jejich užívání umožnila, nikoli však v případě, kdy O. B. část domu po právu obývala ještě před tím, než k němu žalované vzniklo příslušné oprávnění, a v tomto užívání kontinuálně pokračovala i poté, co jeho právní důvod zanikl, nebyl dovolatelkou kvalifikovaně zpochybněn, neboť argumenty žalobkyně uplatněné v dovolacím řízení směřovaly k zpochybnění závěru soudů nižších stupňů o existenci dvou samostatných bytů v předmětné nemovitosti (viz výše), z čehož pak dovolatelka vyvozovala nadužívání bytu žalovanou. Nelze tedy dát dovolatelce za pravdu, že by odvolací soud pochybil, jestliže se rozhodl neaplikovat závěry judikatury Nejvyššího soudu o bezdůvodném obohacení spoluvlastníka, který umožní třetí osobě užívat společnou věc.
Rozporuje-li dovolatelka též dílčí závěr odvolacího soudu, od kterého okamžiku na ni jako na dědičku R. H přešel čtvrtinový podíl na předmětných nemovitostech, může jí dovolací soud dát za pravdu v tom, že dědictví se v souladu s § 460 obč. zák. nabývá smrtí zůstavitele, nikoli až dnem právní moci usnesení o dědictví, které toliko deklaruje právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2563/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2674/2008). Je však nutno konstatovat, že v projednávané kauze posouzení tohoto aspektu sporu nemohlo mít žádný dopad na rozhodnutí o věci samé. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná dům neužívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je bezpředmětné zkoumat, v jakém rozsahu by jí na úkor žalobkyně vznikl majetkový prospěch, kdyby tomu tak bylo, nelze se tudíž ani domnívat, že by na vyřešení otázky, od kdy bylo třeba žalobkyni považovat za vlastníka polovičního podílu na tomto domě, resp. souvisejících pozemcích, napadené rozhodnutí spočívalo ve smyslu § 237 o. s. ř.
Jelikož tedy na dovolání nebylo možno hledět jako na přípustné, přikročil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.740,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.148,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu