28 Cdo 2491/2012
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 60a předpisu č. 219/2000Sb.




28 Cdo 2491/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Bytové družstvo Šmukýřka v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Pod Šmukýřkou 1048/2, zastoupeno Mgr. Davidem Řehákem, advokátem v Praze 5, Holečkova 10/9, proti žalované: Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) Státní statek hlavního města Prahy, s. p. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupen JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem v Praze 4, Pšenčíkova 677/18, 2) Česká republika Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1. Letenská 15, o uložení povinnosti převést pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 420/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, č. j. 29 Co 489/2011-399, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Tomáše Nahodila. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jakož i ve vztahu mezi žalobcem a druhým vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 12. 2012, č. j. 9 C 420/2005-332, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo žalované uloženo podat písemné ohlášení u Kat. úřadu pro hl. m. Prahu, kat. pracoviště Praha, osvědčující podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích přechod práva hospodaření s nemovitostmi parc. č. 1578/7, parc. č. 1528/9, parc. č. 1528/13, parc. č. 1529/3 vše zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1529/11 ostatní plocha, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro kat. úz. K., obec Praha na LV č. 113 na žalovaného (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, aby bylo žalované uloženo uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu nemovitostí ve výroku I. specifikovaných a ve znění uvedeném v tomto výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobce, žalovaná a druhý vedlejší účastník nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byla žalobci uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.900,- Kč.

V nyní probíhajícím řízení odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval poté, co bylo Nejvyšším soudem zrušeno jeho předchozí rozhodnutí ve věci, a to spolu s navazujícím rozsudkem odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V něm se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalobci náleží právo na bezúplatný převod předmětných pozemků z pohledu včasnosti podané žaloby, a to s ohledem na ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb. Dospěl k závěru, že právo uvedené v § 60a zákona č. 219/2000 Sb. je právem majetkové povahy a jako takové se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě počínající běžet od 1. 7. 2001. Žaloba však byla podána až dne 22. 9. 2005, přičemž žalovaná i oba vedlejší účastníci na její straně vystupující vznesli účinně námitku promlčení práva žalobce. Soud rovněž neposoudil námitku promlčení práva tak, že by byla v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil. Dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy; žalobce podle soudu nepostupoval při řešení majetkových poměrů dostatečně pečlivě. V předchozím řízení v téže věci soudy vycházely z jiného právního názoru na povahu žalobcem uplatněného nároku a teprve dovolací soud svým rozhodnutím stanovil, že žalovaná je ve věci pasivně věcně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Jako otázky zásadního právního významu uvedl, zda předmětný nárok podléhá promlčení či nikoliv a od kdy běží promlčecí doba. Dále uvedl, zda námitka promlčení vznesená žalovanou (za předpokladu, že k promlčení vůbec došlo) není, resp. nemůže být, za daných okolností případu v rozporu s dobrými mravy. V textu dovolání tyto otázky dále rozvedl, přičemž uplatnění námitky promlčení označil žalobce jako svévolné uplatňování práva. Na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se v něm ztotožnila se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího a dovolání navrhla zamítnout. K dovolání se rovněž vyjádřil první vedlejší účastník na straně žalované. Uvedl, že žalobce měl o své právo pečovat bedlivěji, tzn. již dříve uplatnit je u soudu v případě absence dohody s žalovanou. Na závěr navrhl dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1978/2012 má nárok osoby uvedené v § 60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 229/2001 Sb., na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k pozemku tvořícího jeden funkční celek s nemovitostí v jeho vlastnictví, majetkovou povahu a promlčuje se podle ustanovení § 100 a 101 obč. zák.

Osoby uvedené v § 60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. (vloženo novelou č. 229/2001 Sb.) mohly nárok na bezúplatný převod podle tohoto zákona poprvé uplatnit dnem, kdy novela nabyla účinnosti, tj. dnem 1. 7. 2001. Bylo v zájmu žalobce své právo na bezúplatný převod pozemku uplatnit, a to co nejdříve, přičemž promlčecí lhůta tří let (počátek běhu 1. 7. 2001) je lhůtou dostatečně dlouhou pro možnost domáhat se příslušného práva. Žalovaný sice uplatnil právo písemnou výzvou adresovanou žalobci, ale ten jej odkázal mj. na prvního vedlejšího účastníka na straně žalované, kterému příslušelo právo hospodaření s předmětnými pozemky. Ten mu písemně sdělil, že s ohledem na jeho probíhající likvidaci není oprávněn s pozemky nakládat tak, jak žalobce požadoval. Nejpozději v tomto okamžiku (říjen 2003) byl žalobce povinen uplatnit své právo žalobou u soudu, a to proti žalovanému. Podle dovolací instance v projednávané věci není dán důvod pro nevyhovění námitce promlčení. Žalobce ve věci svůj nárok uplatnil, avšak pouze na základě výzvy, nikoliv však soudní cestou, a to ani bezprostředně poté, co mu bylo prvním vedlejším účastníkem na straně žalované sděleno, že k plnění sám, resp. ustanovený likvidátor, není oprávněn. Nejvyšší soud rovněž souhlasí se závěrem odvolacího soudu, který vznesenou námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy. Ve věci se nejedná o bezdůvodný zásah do práv žalobce, jestliže žalovaná neuplatnila námitku promlčení v předchozím průběhu řízení, v němž nebylo postaveno dostatečně najisto, jaký subjekt je ve věci pasivně věcně legitimován.

Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když žalobcem pokládané otázky již byly soudem řešeny, posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a v souladu s konstantní judikaturou. Proto dovolací soud v souladu s ustanovením § 243 odst. 5 věty první a § 218 o. s. ř. dovolání odmítl.

Nejvyšší soud však předpokládá, že žalovaný i přes rozhodnutí soudu zváží nastalou situaci, přičemž v této souvislosti poukazuje též na právní úpravu nového občanského zákoníku, která se vrací k principu římského práva, podle něhož je pozemek právně spojen se stavbou - superficies solo cedit (§ 3054 a násl.). Řešením poté může být uzavření dohody i bez rozhodnutí soudu, které samo o sobě takovému postupu nijak nebrání.

Úspěšné žalované a oběma vedlejším účastníkům vystupujícím v řízení na její straně vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalované ani druhému vedlejšímu účastníkovi na její straně v průběhu dovolacího řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno. První vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání písemně vyjádřil, čímž mu vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 21 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2013 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu