28 Cdo 2490/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 37 předpisu č. 248/1992Sb. ve znění do 01.06.1996, § 153 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 2490/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) D. Š. , b) F. V. , c) Z. V. , d) V. R. , e) B. H. , a f) J. Š. , všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10/138, proti žalované České republice České národní bance se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 214/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 16 Co 447/2011-227, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 6. 2011, č. j. 20 C 214/2009-160, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) po žalované domáhala zaplacení částky 60.910,84 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobce b) částky 563.425,27 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobce c) částky 1,522.771,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), žalobce d) částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), žalobkyně e) částky 91.366,26 Kč s příslušenstvím (výrok V.), uložil žalované zaplatit žalobci f) částku 4.878,- Kč s příslušenstvím (výrok VI.), zamítl žalobu, jíž se žalobce f) po žalované domáhal zaplacení částky 25.577,42 Kč s příslušenstvím (výrok VII.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.). Svůj nárok na žalované částky dovozují žalobci z následujících skutečností. Zakoupením podílových listů vydaných investiční společností FUTURUM a. s. (dále jen investiční společnost nebo společnost ) se stali podílníky podílového fondu FUTURUM AURUM (dále jen podílový fond ), jehož majetek byl posléze v důsledku trestné činnosti zpronevěřen. Ministerstvo financí (dále jen Ministerstvo ), povinné k dozoru nad činností investiční společnosti, pochybilo, a to již při povolování vzniku investiční společnosti a podílového fondu, dále pak při výkonu dozoru po vzniku společnosti a následně i při postupu poté, co odňalo investiční společnosti povolení k činnosti. Z těchto pochybení Ministerstva, představujících nesprávný úřední postup na jeho straně, žalobci dovozují svůj nárok na náhradu škody představované jak skutečnou škodou odpovídající 34,845 % jejich vkladu, tj. nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů (65,155 % vkladu obdrželi v likvidaci), tak i ušlým ziskem za dobu, po níž nemohli podílové listy odprodat zpět podílovému fondu, ve výši odpovídající tomu, co by obdrželi na úrocích, pokud by příslušnou částku uložili jako vklad u bankovních ústavů. Důkladné dokazování vedlo soud k těmto závěrům. Ačkoliv k uváděnému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v období od 2. 9. 1994 do 30. 5. 1998, škoda, jež je předmětem tohoto sporu, vznikla až ve chvíli, kdy bylo postaveno na jisto, že žalobci v rámci probíhajícího konkursního řízení již neobdrží žádné další finanční plnění, o čemž se dozvěděli dne 15. 7. 2009. Vzhledem k tomu je tak věc nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústředním státním orgánem ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 tohoto zákona je pak Česká národní banka, jež je dle § 102 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, s účinností od 1. 4. 2006 povolána k výkonu dozoru nad investičními fondy a investičními společnostmi. K výtkám žalobců stran pochybení Ministerstva při povolování vzniku investiční společnosti a podílového fondu soud uvedl, že s ohledem na to, že postup Ministerstva vyústil ve vydání rozhodnutí a žalobci tvrzené nedostatky se měly ve vydaném rozhodnutí odrazit, nebylo by v případných pochybeních možno spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale pouze nezákonné rozhodnutí. Jelikož však povolení k působení na trhu s cennými papíry nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno, nelze se z titulu tvrzených porušení povinností při jeho vydání domáhat náhrady škody podle tohoto zákona.
Mělo-li dle žalobců Ministerstvo reagovat příslušnými opatřeními dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (mezi něž náleží i možnost odnětí povolení), na zjevně zavádějící obsah i náklady masivní reklamní kampaně investiční společnosti, pak lze sice souhlasit s tím, že takovouto reklamu lze pokládat za signál k zahájení intenzivnějšího dohledu nad dozorovanou společností, stěží však může být bez dalšího podnětem k zahájení řízení dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. Soud připustil, že za nesprávný úřední postup by bylo možno pokládat skutečnost, že Ministerstvo nereagovalo na zjevné porušení povinnosti investiční společnosti zveřejňovat údaje o podílovém fondu v Obchodním věstníku, a nepřikročilo k žádnému opatření ve smyslu § 37 zákona č. 248/1992 Sb. Neuskutečnění tohoto kroku však není důvodu pokládat za právně relevantní příčinu vzniku škody tvrzené žalobci. Ke škodě spočívající v tom, že žalobci vložili do podílového fondu své finance, jež byly nezákonnou činností investiční společnosti defraudovány, by nedošlo pouze tehdy, pokud by orgán dozoru učinil takové opatření, které by zabránilo nákupu podílových listů ze strany žalobců či dalšímu podnikání společnosti. Tím by mohlo být pouze odejmutí povolení k činnosti dle uvedeného ustanovení, nikoliv však jiné mírnější opatření k nápravě, jež zde přicházelo v úvahu. Nečinnost státu při neplnění povinností investiční společnosti vůči Obchodnímu věstníku tak nelze považovat za nesprávný úřední postup vedoucí ke vzniku tvrzené škody. Soud se tedy dále zabýval tím, zda v průběhu činnosti investiční společnosti došlo k takovému pochybení, zjistitelnému dozorujícím státním orgánem, které by odůvodňovalo odnětí povolení dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. dříve než k 18. 6. 1996, kdy k tomuto kroku Ministerstvo přistoupilo. Provedené důkazy, zejména znalecké posudky, jej pak vedly k závěru, že za takovouto skutečnost je možno považovat doručení účetní závěrky investiční společnosti a podílového fondu vypracované k datu 30. 6. 1995 (Ministerstvu doručené nejpozději dne 30. 9. 1995), z níž bylo zřejmé porušování povinností investiční společnosti v rozsahu, který následně vedl k odnětí licence. Po seznámení se s účetní závěrkou měl orgán dozoru přistoupit k razantnímu opatření, tedy kontrole hospodaření a následnému zahájení řízení o odnětí povolení. Dle § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, lze za přiměřenou lhůtu k odnětí povolení pokládat 30 dnů, k nesprávnému úřednímu postupu tedy došlo tím, že žalovaná nejpozději ke dni 30. 10. 1995 neodňala investiční společnosti povolení k činnosti. V důsledku tohoto pochybení mohla vzniknout škoda žalobcům, jež své podílové listy nabyli po zmíněném datu, v daném případě tedy pouze žalobci f) Jaroslavu Šikulovi. S ohledem na to, že žalobce f) tvrdí a prokazuje, že podílové listy nakoupil po té, co informace o podivných obchodech investiční společnosti pronikly na veřejnost, aniž si nějak ověřil správnost těchto informací, nepostupoval s přiměřenou opatrností ve smyslu § 415 obč. zák., a spoluzavinil tak vznik škody (jeho účast na vzniku škody soud stanovil ve výši 30 %). K žalobcem f) nárokovanému ušlému zisku soud uvedl, že s přihlédnutím k tomu, že žalobce f) měl evidentně zájem investovat do finančního instrumentu slibujícího vyšší úrok než běžný úrok v bankách, s nímž je spjata vyšší míra rizikovosti, je zřejmé, že za účelem co nejvyššího zhodnocení peněž byl ochoten i více riskovat. V takovém případě nelze s jistotou předpokládat zhodnocení vkladů, o něž je navíc možno kdykoliv přijít. Požadavek na náhradu ušlého zisku žalobce f) tak, oproti nároku téhož žalobce na jistinu co do částky 4.878,- Kč, soud neshledal opodstatněným.
Soud se dále zabýval tvrzenou nesprávností úředního postupu poté, co Ministerstvo odňalo investiční společnosti zmíněné povolení rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996. Tvrzení žalobců, že nejpozději téhož dne mělo Ministerstvo jmenovat nuceného správce, nezohledňuje, že Ministerstvo nebylo ze zákona oprávněno nuceného správce jmenovat, neboť tento krok předpokládá zákon č. 248/1992 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 1996) v případě opatření dle § 37 odst. 2 písm. c), tedy v případě pozastavení činnosti společnosti na vymezenou dobu. Přikročilo-li Ministerstvo k uložení nejpřísnější sankce, tedy odnětí povolení působit na trhu s cennými papíry, ustanovení správce již nebylo na místě a ani je zákon nepředvídá, když tímto rozhodnutím investiční společnost pozbyla oprávnění na trhu s cennými papíry podnikat a pro ustanovení správce nebyly důvody. K vytýkaným průtahům s návrhem na zrušení společnosti a jmenování likvidátora soud připomněl, že zákon nestanoví k podání tohoto návrhu žádnou lhůtu. V daném případě pak s ohledem na rozklad podaný proti rozhodnutí o odnětí povolení k podnikání na kapitálových trzích nabylo uvedené rozhodnutí právní moci až 11. 3. 1997. S přihlédnutím ke zdůvodnění státu ročního posečkání s podáním návrhu (nebylo možno najít likvidátora ochotného se likvidace investiční společnosti ujmout) není důvodu pro závěr, že by v tomto směru došlo k pochybení. Roční zpoždění s podáním návrhu na likvidaci přitom nemohlo vést ke zvýšení škody, když pro období od 11. 3. 1997 žalobci ani netvrdí existenci dalších majetkových převodů a defraudaci majetku společnosti. Žalobci zmiňované promlčení nároků společnosti vůči třetím osobám pak postrádá bližší specifikaci toho, o jaké nároky se mělo jednat.
Pro úplnost posouzení se soud zabýval i tím, zda prodlení státu s odnětím povolení mělo za následek výplatu nižšího likvidačního zůstatku. Z předložených důkazů vyplývá možný převod peněžních prostředků ve výši 50 mil. Kč v lednu 1996, tento převod však není zřetelně zachycen v účetnictví a znalci jeho faktické provedení zpochybňují. Pokud by však převod učiněn byl, stejně jako byla v červnu 1996 vybrána z účtu společnosti částka cca 135.000,- Kč, stát by tomu jen stěží mohl zabránit odnětím povolení již k 1. 11. 1995. Lze předpokládat, že by se investiční společnost takovému opatření bránila stejně, jak se bránila v červnu 1996, tedy podáním rozkladu. Nelze očekávat, že by ministr o rozkladu rozhodl dříve než v lednu 1996, tedy po převodu uváděných 50 mil., ke kterému mělo dojít 5. 1. 1996. I v případě bezodkladné reakce státu by případné defraudaci nemohlo být zabráněno, a to až do pravomocného ustanovení likvidátora, když stát neměl pravomoc ve věci ustanovit nuceného správce. Ani časnější zásah státu by tedy nebyl způsobilý zabránit případným (avšak neprokázaným) transakcím z počátku ledna 1996 a výběru peněž z počátku června 1996, a zajistit tak vyšší majetek v investiční společnosti a tím i vyšší podíl žalobců na likvidačním zůstatku společnosti, soudu proto nezbylo než nárok zbývajících žalobců v plném rozsahu zamítnout.
K odvolání žalobců i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 16 Co 447/2011-227, ve vyhovujícím výroku VI. změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce f) domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 4,878,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.), v zamítavých výrocích I. až V. a VII. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že hlavní a jedinou příčinou vzniku škody, za níž je náhrada požadována, bylo protiprávní jednání řídících orgánů investiční společnosti a podílového fondu, což připouští i sami žalobci, uvádí-li, že jim škoda vznikla v důsledku defraudace. Tato defraudace nebyla ani při řádném postupu Ministerstva odhalitelná v žádném okamžiku existence společnosti a fondu, a nebylo jí tak možno předejít. Tvrzený nesprávný úřední postup v řízení o povolení vzniku investiční společnosti pak nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, neboť z prokázaných skutečností je zřejmé, že z okolností v době vydání rozhodnutí o povolení vzniku investiční společnosti nebylo možno usuzovat, že dojde k defraudaci prostředků prokuristou společnosti a následně jediným vlastníkem akcií, a nedostatky vedoucí k následnému odnětí povolení investiční společnosti byly zjištěny až po jejím vzniku. I v případě, že by bylo vydání později odňatého povolení podřaditelné pod nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, nemohla by tak být dána odpovědnost žalované za škodu, neboť chybí příčinná souvislost mezi vydáním povolení a vznikem škody na straně žalobců.
K namítanému zanedbání dozoru nad investiční společností a podílovým fondem soud uvedl, že mělo-li by opatření uplatněné při výkonu dozoru spočívat v odnětí povolení, bylo by třeba k tomuto kroku zahájit správní řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Podnětem pro jeho zahájení přitom nemohla být rozsáhlá reklamní kampaň, když zjištění o ní učiněná soudem prvního stupně svědčí o tom, že se nikterak nelišila od jiných obecně známých kampaní té doby slibujících mimořádnou výhodnost investic. Takovým podnětem nemohla být ani skutečnost, že investiční společnost neplnila svou povinnost zveřejňovat zprávy o podílovém fondu v Obchodním věstníku, ani případná zjištění, že investiční fond porušuje statut podílového fondu. Ministerstvo mělo reagovat na porušení § 25 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., nicméně za situace, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že majetek investiční společnosti a podílového fondu je zpronevěřován trestnou činností A. K., takové pochybení rozhodně neodůvodňovalo odnětí povolení či vydání jiného rozhodnutí, jež by mělo zabránit vzniklé škodě. Za okolnost vyžadující razantní postup Ministerstva nelze považovat ani obdržení pololetní zprávy o hospodaření investiční společnosti ke dni 30. 6. 1995, Ministerstvu doručené dne 30. 9. 1995. Ze závěrky zjistitelné skutečnosti nemohly být důvodem pro hloubkovou kontrolu, neboť dozorující orgán nemohl na základě této účetní závěrky předpokládat, že majetek společnosti i fondu je defraudován. Byla-li investiční společnost založena necelý rok před tím a podílové listy se prodávaly teprve tři měsíce, sama skutečnost, že doposud nebyly nakoupeny cenné papíry, nemohla být důvodem pro razantní zásah Ministerstva. Je obecně obhajitelné, aby investiční společnosti a fondu byla poskytnuta určitá doba ke zvolení vhodné investiční strategie. I kdyby Ministerstvo shledalo dobu tří měsíců nepřiměřeně dlouhou, neodůvodňovalo by to odnětí povolení, ale pouze přijetí mírnějších opatření. Stejně tak způsob, jakým byly u investiční společnosti vedeny vložené peníze, bez dalšího neodůvodňoval postup, jímž by bylo možné škodě zabránit. Přestože Ministerstvo mělo na nedostatky vyplývající z doručené účetní závěrky reagovat, nelze tento nesprávný úřední postup dávat do příčinné souvislosti se vznikem škody. I v případě, že by Ministerstvo postupovalo správně a zvolilo postup dle § 37 odst. 2 písm. a) či b) zákona č. 248/1992 Sb., v tehdy účinném znění, nemohlo zabránit zpronevěře prostředků vložených podílníky do podílového fondu, a to z toho důvodu, že A. K., jež se stal prokuristou investiční společnosti již dne 1. 7. 1995 a posléze i jediným akcionářem této společnosti, byl vlastníkem, případně i členem představenstva dalších společností, se kterými investiční společnost obchodovala, a toto postavení mu umožňovalo přesuny majetku nejen uvnitř investiční společnosti, ale i navenek mezi těmito právnickými osobami, aniž to bylo i při správném postupu zjistitelné. Existence zpronevěry tak byla zřejmá až ode dne 9. 3. 1996, kdy ji nahlásil sám A. K. Uvedené skutečnosti tedy vylučují příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Poté, co vyšla najevo trestná činnost A. K., Ministerstvo nařídilo hloubkovou kontrolu, jež vyústila v odnětí povolení společnosti, tímto krokem však již nemohlo zabránit úmyslnému počínání A. K. a provádění nepovolených finančních transakcí.
Za nesprávný nelze považovat ani postup orgánů státu po odejmutí povolení. K ustanovení nuceného správce nebyla v této fázi dána zákonem žádná oprávnění a ani včasné jmenování likvidátora nemohlo zabránit defraudaci prostředků, jež společnost již neměla. Po právní moci rozhodnutí o odejmutí povolení bylo dle § 35 zákona č. 248/1992 Sb. povinností investiční společnosti uzavřít podílový fond a vyplatit podílníkům jejich podíly. Nepřistoupila-li společnost k tomuto kroku, nelze hovořit o nesprávném úředním postupu státu. S ohledem na právní moc rozhodnutí o odnětí povolení dne 11. 3. 1997 nemohlo být zabráněno ani výběru zbývající částky 135.000,- Kč. Odvolací soud tedy uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou vzniklou žalobcům, neboť hlavní příčinnou vzniku škody bylo úmyslné trestné jednání A. K., a v daném případě tak nemůže být dána odpovědnost státu za vzniklou škodu. Pro tyto závěry tedy odvolací soud potvrdil v zamítavých výrocích rozsudek soudu prvého stupně, zatímco ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) až e) dovolání, jehož přípustnost pokládají za danou v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, a důvodnost pak dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Žalobce f) se dovolal proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu, své dovolání označil za důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť skutečnost, že odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu k odvolání žalované, jež nebylo dle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné pro nedostatečnou výši částky, o níž bylo napadenou částí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto, představuje vadu, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost svého dovolání pokládá dovolatel f) za danou tím, že nejde o žádný z důvodů zmatečnosti vypočtených v § 229 o. s. ř., a pro nemožnost jiné právní ochrany žalobce f) by bylo uplatnění limitace dle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tomto případě nežádoucím formalistickým omezením.
Dovolatelé pokládají za nesprávně posouzené jak okolnosti týkající se příčiny škody, vzniku škody, tak i otázky vztahu mezi příčinou a vzniklou škodou. Zásadní právní význam přitom přikládají otázce zda nemožnost unesení žalobci důkazního břemene k možnému výsledku reparace škody z uplatnění nároků u škůdce a dalších osob, a to jen pro tehdejší nesplnění povinnosti žalovanou postarat se o tyto nároky, aniž by žalovaná tvrdila opak, může soud sám přičítat k tíži žalobců. Dle dovolatelů soud nesprávně vyloučil z posouzení i škodu v samostatné formě ušlého zisku, přičemž otázkou doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou je, zda lze předem vyloučit jejich nárok na ušlý zisk ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/2003, pokud nejsou v takovém případě žalobci splnitelné předpoklady vyžadované v ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák., a zde je možno jej stanovit vlastní úvahou soudu postupem dle § 136 o. s. ř.
Dovolatelé dále obsáhle zpochybnili závěry odvolacího soudu týkající se správnosti postupu žalované při výkonu povinností dle zákona č. 248/1992 Sb. Za nesprávný úřední postup je přitom třeba považovat i kroky činěné při udělení povolení investiční společnosti, což vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/2008, a soud se jím tak měl zabývat. Pokud by při vydávání povolení dle § 8 zákona č. 248/1992 Sb. byly důsledně prověřeny personální, organizační a materiální předpoklady fungování společnosti, nemohlo dojít k vydání povolení, fond by vůbec nevznikl, a majetek by nebyl defraudován.
Soud dále dle dovolatelů nesprávně uzavřel, že ustanovení § 37 odst. 2 písm. d) zákona č. 248/1992 Sb. přímo neukládalo žalované jmenovat nuceného správce a že uzavření fondu a vyplacení podílníků bylo dle § 35 tohoto zákona povinností investiční společnosti. Připomněli, že povinností žalované bylo jmenovat nuceného správce již při dočasném pozastavení činnosti investiční společnosti nebo investičního fondu, a dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 37/2006 vyplývá i pro správní řízení, že měla-li žalovaná tuto povinnost k jmenování již při mírnějším porušení zákona s mírnější sankcí, pak pomocí argumentu a minore ad maius měla o to více tuto povinnost při závažnějším deliktu, i když to zákon výslovně neupravuje. Investiční společnost byla dle § 35 zákona č. 248/1992 Sb. povinna uzavřít fond a činit další opatření, měl však za ni jednat již soudem určený likvidátor. Po odebrání povolení investiční společnosti proto žalovaná nesplnila včas povinnost dle § 34 odst. 2 a 3 zákona č. 248/1992 Sb. podat návrh na zrušení investiční společnosti a současně i návrh na jmenování likvidátora soudem. Nesprávná je tedy úvaha, že jmenování likvidátora soudem k návrhu žalované, podaného s odstupem jednoho roku po právní moci zmíněného rozhodnutí, bylo v přiměřené lhůtě. Uváděný nesprávný postup měl za následek, že správa majetku fondu byla vědomě ponechána více jak 2 roky naprosto bezprizorní. Nesprávnost postupu žalované je možno spatřovat i v zanedbání povinností při dohledávání vyvedených prostředků a jejich navracení do fondu, za něž žalovaná odpovídá.
Nemůže obstát ani úvaha odvolacího soudu, dle níž masivní klamavá reklama nebyla důvodem pro jakékoliv opatření žalované, nehledě na to, že byla výslovně zakázána ustanovením § 23 zákona č. 248/1992 Sb. Nezhodnocením inzerce jednotlivě i jako celku se soud vyhnul posuzování povinností žalované dle ustanovení § 25 odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., tj. nezabýval se otázkou finančních zdrojů reklamy, a řádnost postupu žalované dovodil v rozporu s komentářovou literaturou i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 1/2001, z nějž je patrný význam obsahu inzerce pro výkon dozoru. Soud dále v jím zjištěných případech nesprávného úředního postupu žalované nepřiléhavě vyhodnotil, jaká adekvátní opatření měla žalovaná přijmout vzhledem k míře závažnosti konkrétních jednotlivých porušení zákona a statutu fondu ze strany investiční společnosti. Dle dovolatelů soud nesprávně předjímá, že žalovaná měla reagovat až na signály přímo svědčící o případné defraudaci majetku fondu, jejichž existence je však zpravidla vyloučena, a proto je žalovaná při výkonu dozoru odkázána téměř vždy na nepřímé signály, jako je řádnost plnění informačních a evidenčních povinností. Adekvátnost opatření je zde otázkou volné úvahy správního orgánu pouze v limitech daných ustanoveními § 25 odst. 5 a § 36 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. stanovících skutečnosti, jež musí investiční společnost na výzvu žalované prokazovat, přičemž nesplnění těchto povinností má za následek sankci odnětí povolení. Porušení zmíněných povinností investiční společností lze pokládat za dostatečný podnět k zahájení příslušného řízení, ovšem odvolací soud v rozporu s rozhodnutím NS sp. zn. 25 Cdo 322/2004 předem uzavřel, že porušení nebylo natolik závažné, aby žalovaná přijala zásadnější opatření. Odvolací soud se dále v rozporu s rozhodnutím NS sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 nezabýval ani nedůsledností žalované. Pochybil, nevymezil-li povinnosti žalované při řádném úředním postupu k porovnání se zjištěným stavem jejich plnění, shledal-li porušení zákonných povinností investiční společnosti jen jako nepodstatné a nehodnotil-li závažnost porušení povinností i s přihlédnutím ke smyslu a účelu povinností stanovených zákonem. Nedostatkem posouzení odvolacího soudu je i skutečnost, že posuzoval každé zanedbání povinnosti žalované odděleně na místo toho, aby je zhodnotil komplexně a ve všech souvislostech. Dovolatelé v tomto odkázali na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, dle nějž je nesprávným úředním postupem i souhrn jednotlivých drobných nedostatků. Uvedli rovněž, že časová chronologie nesprávného úředního postupu ve vztahu ke vzniku škody ukazuje, že nesprávné úřední postupy žalované v podstatné míře předcházejí vlastnímu investování podílníků do fondu.
K otázce vzniku škody dovolatelé uvedli, že nemůže obstát úvaha odvolacího soudu, dle níž je škoda co do vzniku spjata s nástupem A. K. do funkce prokuristy dne 1. 7. 1995. Nesprávný úřední postup žalované však škodě předcházel a trval i nadále po jejím vzniku. Celková škoda z defraudace vznikla po 1. 7. 1995 a narůstala v průběhu času tj. s přílivem investic od podílníků až do 9. 3. 1996. Soud dále pochybil, nezabýval-li se reparací škody spočívající v zanedbání vymáhání zpět toho, co z majetku fondu neoprávněně ušlo a co do něj mohlo být včasným uplatněním nároků získáno zpět. Zásadní právní význam přikládají dovolatelé otázce, zda lze po žalobcích požadovat unesení břemene tvrzení a důkazního břemene, jde-li o přesnou výši majetku, o níž se škoda nesnížila, za situace, kdy žalovaná zanedbala povinnost postarat se o nároky fondu, nesumarizovala je, natož aby se pokoušela tyto nároky uplatnit a vymáhat ve prospěch fondu, tj. nepřímo ve prospěch podílníků, jak bylo rovněž její povinností. Soud se nečinností žalované nezabýval a pak vyšel z neunesení procesních břemen žalobci. Dovolatelé dále podotkli, že vložili-li své prostředky do podílového fondu formou nákupu podílových listů a byly-li veškeré prostředky z fondu nezákonně odčerpány, nemohou tvrdit, jak by s nimi nebýt defraudace nakládali. Nekompletní posouzení otázky vzniku škody pak mělo za následek, že je soud nemohl vzít plně v potaz ani při posuzování příčinné souvislosti.
Dovolatelé dále vytkli odvolacímu soudu, že při posuzování příčinné souvislosti nesprávně vyloučil ze svých úvah otázku, zda žalovaná mohla škodě či jejímu nárůstu zabránit, a své závěry v tomto směru založil na nesprávném, nedoloženém a naprosto zpochybnitelném právním názoru o neúčinnosti jiných opatření než odnětí povolení, z čehož dovodil neodvratitelnost škody žalovanou. Soud dále zúžil škodu pouze na defraudaci bez ohledu na možnost reparace, tj. snížení škody. I přistoupení k mírnější sankci mohlo přispět k zamezení vzniku škody. Pokud by žalovaná trvala na řádném plnění zákonných povinností investiční společností, mohlo případné neodstranění nedostatků z její strany vést k odnětí povolení. Důsledná reakce žalované na klamavou reklamu by vedla k její nižší účinnosti v oslovování podílníků, a některým by tak škoda vůbec nevznikla. Stejný dopad by měla i případná odezva v tisku na zahájené správní řízení s investiční společností. Rovněž z letmé prověrky u investiční společnosti by byly zřejmé ty nedostatky, pro něž žalovaná následně povolení odňala. Dovodil-li odvolací soud, že jedinou příčinou vzniku škody bylo pouze jednání přímého škůdce A. K., použil logiku, kdy z předjímané neúčinnosti jiných opatření žalované zpětně vymezuje příčinu škody výlučným způsobem a z této formuluje bez opodstatnění ještě širší závěr, že škoda by vznikla i při řádné činnosti žalované. Odpovědnost žalované by přitom bylo možno vyloučit jen tehdy, pokud by žalovaná bezpečně prokázala, resp. v řízení bylo jinak doloženo, že ani při jejím řádném úředním postupu žalované nemohlo být škodě a jejímu nárůstu zabráněno. Soud zcela pominul, že na straně žalované šlo o zvláštní, zákonem uloženou povinnost. Dovolatelé zdůraznili odlišnost případů řešených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 a sp. zn. 25 Cdo 838/2005, a za aplikovatelné v dané věci označili závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2101/2002. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu pak završili návrhem, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i tomu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání žalobce f) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě žalobce f) co do částky 4.878,- Kč s příslušenstvím vyhověno, je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Toto ustanovení zapovídá dovolací přezkum výroků rozhodnutí odvolacího soudu v případě, že částka, o níž bylo předmětným výrokem rozhodnuto, nedosahuje bagatelního limitu 50.000,- Kč (mimo věci obchodní, pro něž je dán bagatelní limit 100.000,- Kč). V této části je tedy třeba dovolání pokládat bez dalšího za nepřípustné.
Zpochybnili-li žalobci a) až e) dle svého návrhu dovoláním výrok II. rozsudku odvolacího soudu, pak je možno podotknout, že v části, jíž byl tímto výrokem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII., kterým byla žaloba zamítnuta ve vztahu k žalobci f), je jejich dovolání nutné považovat za subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Jelikož v tomto rozsahu napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto v neprospěch těch dovolatelů, jež jej zpochybňují, je třeba jejich dovolání v této části považovat v souladu s předestřenými úvahami za subjektivně nepřípustné, jak bylo výše uvedeno.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobců a) až e) proti zbylé části výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jelikož rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na závěru o absenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem, a ke zpochybnění tohoto závěru se ve své podstatě upíná i většina námitek dovolatelů. V tomto směru je třeba předeslat, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14/2002). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2503/2010). Zabývá-li se tedy dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž je mu ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. zapovězeno přihlížet k námitkám skutkového charakteru, může se otázkou příčinné souvislosti zabývat pouze v naznačené obecnější rovině, tj. mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (a to v návaznosti na skutková zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je v plném rozsahu vázán). Právní úvahy odvolacího soudu přitom v tomto nikterak nevybočují ze závěrů obsažených v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře při rozboru otázky příčinné souvislosti jako právní kategorie (v oblasti soukromého práva jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu) vyložil, že při jejím zkoumání nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010). Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2354, svazek 28/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 76, svazek 8/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010).
Odvolací soud konstatoval, že bezprostřední příčinou vzniku škody byla trestná činnost osoby, jež zpronevěřila peněžní prostředky podílníků, aniž by při tom bylo v možnostech dozorujícího orgánu zavčas, tedy před vyvedením prostředků z investiční společnosti a jí spravovaného podílového fondu, tomuto zabránit. Dovolatelé uvedenému závěru oponují především spekulacemi, jaký krok dozor vykonávajícího orgánu mohl tomuto zabránit, aniž by však bylo možno jakkoliv doložit, že by tomu tak vskutku bylo, a to i z hlediska možného časového prolínání nastalých událostí a opatření, která dle dovolatelů měla být učiněna, a jejich dopadů na investiční společnost i podílníky. Jak vyplývá z výše citovaných rozhodnutí, závěr o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou vyžaduje náležité prokázání toho, že by bez konkrétního jednání ke škodě vskutku nedošlo. V projednávané věci, kdy škodu úmyslně, a tedy promyšleně způsobila osoba, jež peněžní prostředky zpronevěřila, by tedy muselo být prokázáno, že na straně žalované došlo k takovému porušení jejích povinností, jež by účinně, dostatečně a nezvratně při jejich řádném plnění zabránily zpronevěře. Konstrukce dovolatelů o hypotetických dopadech kroků žalované, byť nepostrádají určitou logiku, toto nedokládají a zcela pomíjejí, že od zpronevěru páchající osoby by bylo možno očekávat, že se svůj zločinný záměr bude snažit dokonat, a i z její strany by tedy byly dozajista činěny kroky k tomu, aby zabránila takovým dopadům opatření žalované, jež by jej zmařily. Není-li možno dostatečně prokázat jednoznačnou, nepochybnou a bezprostřední souvislost mezi tvrzenými pochybeními na straně žalované a škodou na straně dovolatelů a veškeré úvahy v tomto směru jsou založeny pouze na určité míře pravděpodobnosti možného průběhu událostí, je zjevné, že pro absenci prokázané příčinné souvislosti nemůže být žaloba úspěšná, a to jak co do požadované náhrady nominální hodnoty vkladů, tak i ušlého zisku (aniž by na danou věc byly jakkoliv aplikovatelné závěry obsažené v dovolateli zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/03 řešícím odlišnou problematiku). Je jednou ze zásad občanského soudního řízení, že břemeno důkazní a břemeno tvrzení ohledně těch skutečností, z nichž procesní strana dovozuje svůj nárok, tíží (mimo zákonem výslovně upravené výjimky) právě tuto stranu. Jakkoliv může být unesení především důkazního břemene problematické, má-li soud dostát pokynu obsaženému v § 153 odst. 1 o. s. ř., tedy rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu, nezbývá než setrvat na požadavku, aby účastník dostatečně důkazně doložil skutkovou opodstatněnost jím požadovaného nároku (a to v souladu s § 101 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Nepodařilo-li se tedy dovolatelům doložit existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenými pochybeními a vzniklou škodou, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že pro absenci tohoto předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu nemůže být projednávaná žaloba úspěšná.
Je třeba rovněž uvést, že úvaha dovolatelů, dle níž škodě mohlo být zabráněno již tím, že by investiční společnosti nebylo uděleno příslušné povolení, zcela pomíjí výše zmiňovaný požadavek na to, aby namítané protiprávní jednání bylo příčinou bezprostřední. Došlo-li však ke škodě vyvedením peněz z fondu, nikoliv již jeho založením, pak jakákoliv pochybení v tomto směru by nebylo možno pokládat za právně relevantní příčinu vzniku škody. Dovolateli předestřené značně široké pojetí příčinné souvislosti by směřovalo k tomu, aby kupříkladu v případě dopravní nehody způsobené protiprávním jednáním jednoho z řidičů bylo k náhradě škody možno povolávat stát, jenž pochybil při vydávání řidičského průkazu tomuto řidiči. Přehlednost práv a povinností jedinců a především důraz na jejich individuální odpovědnost, jež je nedílně spjata s možností vlastním jednáním nabývat práv a povinností, si žádají, aby za osobu za škodu odpovídající byla pokládána ta, jejíž účast na vzniku škody je přímá a zřejmá. Odkazují-li dovolatelé na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, pak přehlížejí, že v dané věci šlo o skutkově podstatně odlišný spor. Nehledě na to, že ve zmíněném případě nebyla zpochybňována příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a pochybením státu, byla odpovědnost státu za vydání rozhodnutí, jímž povolená činnost byla následně v podstatě zakázána neudělením výjimky, dovozena pro případ nezměněného skutkového stavu. V projednávané věci však právě skutkové okolnosti doznaly od vydání povolení investiční společnosti takových změn, že muselo být přikročeno k odnětí povolení.
K výčtu pochybení, k nimž dle dovolatelů došlo po dobu fungování investiční společnosti a podílového fondu, je nad rámec výše aprobovaného závěru o nedostatečném doložení příčinné souvislosti (plně vylučujícím opodstatněnost žalovaného nároku i přípustnost podaného dovolání) možno uvést, že úprava výkonu dozoru dle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 1. 6. 1996, detailně neupravovala způsob, jakým má dozor probíhat, a neformulovala kategoricky požadavek, aby za určitých okolností byl orgán dozoru povinen přistoupit v určitém časovém horizontu ke konkrétním opatřením, a ponechávala dozor vykonávajícímu orgánu značně široké pole pro zvážení způsobu výkonu jeho oprávnění (srov. znění § 37 odst. 2 cit. zák. upravujícího sankční možnosti dozor vykonávajícího orgánu - hovořící o tom, že státní orgán při výkonu státního dozoru může podle závažnosti a povahy zjištěných nedostatků ). I když tedy počínání fondu mohlo či mělo vyvolat ze strany státu reakci ve formě některého z opatření uvedených v § 37 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., v tehdy účinném znění, bylo by jen velmi obtížné hovořit o jednoznačném porušení určité povinnosti ze strany státu, nebylo-li k němu bezodkladně přistoupeno. Zjevná nedostatečnost právní úpravy pro ochranu práv investorů si následně vyžádala doplnění a změnu zákona č. 248/1992 Sb., to však nic nemění na tom, že rozhodli-li se žalobci za daného právního stavu, s nímž se měli možnost předem seznámit, koupit podílové listy, akceptovali tím i možná rizika spojená s touto investicí, aniž by je bylo možno bez dalšího plně přenášet na stát.
Pro úplnost je rovněž možno dodat, že právní závěry obsažené v dovolateli zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 5 A 1/2001, neposkytují pražádné argumentační východisko pro hodnocení postupu žalované v tomto případě jako nesprávného úředního postupu. V rozhodnutí obsažený výklad se zaobírá především počátkem běhu lhůty, v níž je správní orgán oprávněn uložit pokutu, aniž by však z něj bylo možné dovozovat, že v nyní projednávané věci mělo být k tomuto kroku přistoupeno. Pokládali-li dále dovolatelé v dané věci za aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004, pak je možno podotknout, že oproti nyní projednávanému sporu v obou těchto věcech poskytovala právní úprava danému orgánu veřejné správy zřejmější a kategoričtější pokyny ohledně toho, jak má postupovat, důsledněji je provazovala s určitými okolnostmi a výslovně předpokládala participaci daného orgánu v konkrétní situaci. Není přitom na místě, aby v případě, že zde takováto bližší úprava postupu orgánů veřejné moci absentuje, byla dovozována zpětně v řízení o náhradu škody orgány veřejné moci údajně způsobené, čehož se v podstatě dovolatelé dožadují. Soudy by tímto svým způsobem dodatečně formulovaly pravidla pro postup daného orgánu, což by bylo možno pokládat za značně přesahující rámec úkolů ústavně svěřených moci soudní a narušující právní jistotu jak orgánů veřejné správy, tak i osob, vůči nimž je tato správa vykonávána. Jak již bylo zmíněno výše, bylo na žalobcích, aby zvážili, zda za dané právní úpravy, jen povšechně řešící rozsah a způsob provádění státního dozoru, jsou pro ně rizika spjatá s danou investiční nabídkou přijatelná.
Argumentace dovolatelů poukazující na nedostatky, k nimž mělo dojít po odnětí povolení ke vzniku investiční společnosti a vydávání podílových listů, je pak založena na obecném tvrzení, že v této době, kdy již byly peněžní prostředky ze společnosti vyvedeny, měla investiční společnost pohledávky, jejichž včasným vymožením bylo možno získat prostředky, z nichž následně mohly být uspokojeny nároky podílníků. Absence jakéhokoliv doložení, že tomu tak vskutku bylo, tedy že takovéto pohledávky vůbec existovaly, pak jednoznačně posouvá takto vymezovaný nárok do roviny čistě hypotetické, a není proto sebemenšího prostoru, aby bylo z tohoto důvodu možno žalobcům přiznat náhradu škody. Poukazují-li dovolatelé v této souvislosti opět na obtížnost unesení důkazního břemene o rozhodných skutečnostech, pak je možno připomenout, že není-li zde zákonné opory pro modifikaci procesních povinností stran řízení (obrácení důkazního břemene), je třeba setrvat na tom, aby žalobci dostáli své povinnosti důkazně doložit skutečnosti rozhodné pro úspěch jejich žaloby. V tomto ohledu pak je možno dodat, že zpochybňují-li dovolatelé správnost závěru odvolacího soudu, dle nějž nebyla žalovaná za dané situace oprávněna jmenovat nuceného správce, prostřednictvím odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 37/2006, z nějž dovozují, že měla-li žalovaná tuto povinnost ke jmenování již při mírnějším porušení zákona, měla o to více tuto povinnost při závažnějším deliktu, zjevně dezinterpretují závěry v tomto rozhodnutí obsažené. Nejvyšší správní soud se v daném rozhodnutí takto k sankčním možnostem orgánu vykonávajícího veřejnou moc nevyslovoval, zabýval se otázkou náležitostí jeho rozhodnutí. Dovolateli předestřené pojímání sankčních oprávnění orgánů veřejné moci přesahující výslovnou dikci zákona by mohlo být naopak pokládáno za odporující základním principům právního státu a bez zákonné opory zasahující do chodu právnické osoby.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit přípustnost podaných dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
Napadli-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Je tak zřejmé, že dovolání nelze v této části považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. ledna 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu