28 Cdo 2485/2012
Datum rozhodnutí: 09.04.2013
Dotčené předpisy: § 107 odst. 2 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 2485/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Ing. E. M., bytem L., L. 1, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 5, U hrušky 63/8, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 14.182.414,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 392/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012, č.j. 53 Co 303, 307/2011-361, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012, č.j. 53 Co 303, 307/2011-361, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. ledna 2011, č.j. 6 C 392/2004-318, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 8. února 2011, č.j. 6 C 392/2004-323, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2011, č.j. 6 C 392/2004-318, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 8. 2. 2011, č.j. 6 C 392/2004-323, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 14.182.414,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III. o nákladech státu a IV. o vypořádání zálohy na znalečné a změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení vzniklých účastníkům řízení. Současně žalobkyni uložil, aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, do jehož práv a povinností s účinností od 1. 1. 2013 vstoupila Česká republika Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), nahradila účelně vynaložené náklady odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady investic vložených do v žalobě specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví České republiky, jež užívala na základě písemné nájemní smlouvy, kterou dne 7. 10. 1992 uzavřela se Státním statkem Úněšov, s.p. coby správcem a pronajímatelem předmětného státního majetku. Byť předmětná smlouva na vyjádření souhlasu s jejím zněním byla podepsána rovněž zástupci Ministerstva zemědělství a Pozemkového fondu České republiky, jenž ve vztahu k žalobkyni nadále vystupoval jako pronajímatel, uzavřel s ní ve dnech 2. 12. 1995, 11. 4. 1997, 1. 4. 1999 a 14. 4. 1999 dodatky předmětné nájemní smlouvy a dne 30. 9. 2002 nájemní poměr založený dotčenou smlouvou sjednaný na dobu neurčitou též vypověděl, shledal odvolací soud nájemní smlouvu neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), neboť ji jakožto pronajímatel neuzavřel Pozemkový fond České republiky, na nějž ke dni účinnosti zákona č. 569/1991 Sb. (1. 1. 1992) přešla správa dotčeného státního zemědělského majetku, ale výše označený státní podnik. Nárok žalobkyně na náhradu vložených investic proto neposuzoval dle ujednání nájemní smlouvy, nýbrž jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). K námitce žalované strany přitom odvolací soud nárok žalobkyně na náhradu investic ke dni zahájení soudního řízení (30. 9. 2004) shledal již promlčeným, neboť objektivní tříletá promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok uplatnit u soudu, počala běžet okamžikem, kdy byly náklady vynaloženy, tj. nejpozději v roce 1996 (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud dále dovodil, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně svůj nárok uplatnila až s odstupem několika let, aniž byla žalovanou stranou utvrzována v tom, že jí bude z titulu investic poskytnuto další peněžité plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že za situace, kdy Pozemkový fond České republiky, coby subjekt oprávněný hospodařit s předmětnými nemovitostmi, spolupodepsal na vyjádření svého souhlasu předmětnou nájemní smlouvu a následně vystupoval jako pronajímatel, uzavíral se žalobkyní dodatky nájemní smlouvy a nájemní poměr i vypověděl, je třeba smlouvu posuzovat jako platnou (uzavřenou osobou oprávněnou nemovitosti pronajmout). Vyjádřila názor, že objektivní promlčecí doba v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného v důsledku investic do cizí nemovitosti počíná běžet až okamžikem předání nemovitosti vlastníkovi. Upozornila rovněž na skutečnost, že neplatnost smlouvy způsobil stát, jenž při uzavírání smlouvy nebyl reprezentován odpovídajícím subjektem. Uvedla, že jednala v dobré víře, že jí stát investice vložené do pronajatých nemovitostí nahradí, nebo zohlední jejich výši při prodeji majetku nájemkyni. Poukázala též na skutečnost, že žalovaná strana zpočátku nárok žalobkyně nepopírala a námitku neplatnosti nájemní smlouvy a promlčení uplatněného nároku vznesla až v průběhu mnohaletého soudního sporu. V těchto okolnostech dovolatelka spatřuje rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku platnosti předmětné nájemní smlouvy a promlčení nároku na náhradu investic vložených do pronajatých nemovitostí vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z důvodu nepřesného (nesprávného) označení účastníků smlouvy nelze dovozovat neplatnost právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Neplatnost se totiž váže k náležitostem projevu vůle těch, kteří právní úkon učinili, a nikoliv k jejich označení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005, nebo ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1319/98, či ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 101/2000). Jestliže tedy za stát, jakožto vlastníka pronajímaných nemovitostí, podepsal nájemní smlouvu rovněž správce předmětných nemovitostí - Pozemkový fond České republiky, coby subjekt projevující vůli dotčenou smlouvou být vázán, byť označený nikoliv jako pronajímatel, je z hlediska oprávnění jednající osoby uzavřít ji za stát třeba smlouvu posuzovat jako platnou, neboť osoba oprávněná disponovat předmětnými nemovitostmi podpisem smlouvy projevila vůli přenechat je za smluvně stanovených podmínek k užívání smluvnímu partnerovi. Okolnost, že se Pozemkový fond České republiky cítil být vázán dotčeným smluvním ujednáním, přitom vyplývá též ze skutečnosti, že s žalobkyní uzavíral následující dodatky nájemní smlouvy a nájemní poměr dne 30. 9. 2002 též vypověděl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se zřetelem k výše uvedeným okolnostem byla v dobré víře, že je nájemkyní předmětných nemovitostí, je třeba její dobrou víru chránit. V zájmu právní jistoty tudíž nelze připustit výklad směřující k absolutní neplatnosti smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1547/2008, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, či ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04). S ohledem na souhlas žalované strany s rekonstrukcemi předmětných nemovitostí realizovanými žalobkyní (srov. čl. V., VI. smlouvy), výši investic vložených do předmětných nemovitostí, legitimní očekávání žalobkyně, že na ni po skončení nájemního poměru bude převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a době, jež uběhla mezi výpovědí nájemního poměru (30. 9. 2002) a zahájením soudního řízení (30. 9. 2004), přitom při eventuálním závěru, že i přes platnost uzavřené nájemní smlouvy, se zřetelem k jejímu obsahu, investice do předmětných nemovitostí představují bezdůvodné obohacení, bude třeba uvážit, zda námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení neodporuje dobrým mravům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod SJ 11/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 59/2004, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, či ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (jak rozebráno výše) správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. dubna 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu