28 Cdo 2482/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 454 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 2482/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. S. , O., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalovanému R. J. , B. K., zastoupenému Mgr. Petrou Plhoňovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova 6, o zaplacení částky 180 872 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 241/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2016, č. j. 37 Co 288/2015-328, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í (§243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 18. května 2015, č. j. 77 C 241/2010-269 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 18. června 2015, č. j. 77 C 241/2010-278), jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 180 872 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů vzniklých státu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje dle § 237 občanského soudního řádu v tom, že vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak , totiž bez použití institutu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) ve prospěch žalovaného ; jako dovolací důvod žalobce ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítaje pak zejména to, že odvolací soud (při závěru, že uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení odporuje dobrým mravům) nepřihlédl k žalobcem tvrzeným a prokázaným skutečnostem.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak , není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. .
K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání a jeho doplnění (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadou dovolání, kterou lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání a jejíž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
K uplatněnému dovolacího důvodu (za nějž dovolatel označuje nesprávnou, v poměrech projednávané věci nepřípadnou aplikaci korektivu dobrých mravů; § 3 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013), se sluší nad rámec řečeného odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004).
Otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Takovým deficitem však úvaha odvolacího soudu netrpí, zohlednil-li odvolací soud při aplikaci korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) v řízení prokázané skutečnosti provázející vznik majetkového prospěchu na straně žalovaného na straně jedné, ovšem i chování a motivaci žalobce a důsledky jeho jednání nejenom na majetkové poměry žalovaného, jež byl jednáním žalobce (či jím vlastněné obchodní společnosti) ve svém výsledku vážně poškozen.
Argumentace dovolatele, jež se následně spojuje s kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), se pak již vymyká způsobilému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a přípustnost dovolání nemohou založit ani ty námitky dovolatele, jež vystihují vady řízení, neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Přestože pak žalobce v dovolání výslovně uvádí, že dovolání podává do všech /I. a II./ výroků odvolacího soudu, tedy i proti výrokům o náhradě nákladů odvolacího řízení, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznáší.
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu