28 Cdo 2479/2010
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 2479/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně VVM IPSO s. r. o. , IČ: 25394479, se sídlem ve Fulneku, Opavská 569, zastoupené Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 669.002,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 179/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2009, č.j. 30 Co 267/2009-89, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í



Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. února 2009, č.j. 14 C 179/2005-72, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 669.002,60 Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2001, č.j. Sm 5/2001-10, bylo žalobkyni (v procesním postavení žalované) uloženo zaplatit směnečnému věřiteli (žalobci Ing. J. B.) částku 2,430.000,- Kč s příslušenstvím specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení. K námitkám žalobkyně podaným toliko proti rozhodnutí o příslušenství pohledávky byl směnečný platební rozkaz v části o zaplacení úroku z prodlení zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; ve zbývajícím rozsahu o zaplacení jistiny ve výši 2,430.000,- Kč jej soud ponechal v platnosti (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2001, č. j. 30 Cm 72/2001-23). Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2003, č. j. 4 Cmo 433/2001-109, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 29 Odo 1042/2003-131, byly rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání v platnosti části směnečného platebního rozkazu, bez náhrady zrušeny, se závěrem, že při nedostatku námitek směnečného dlužníka proti rozhodnutí o jistině pohledávky nabyl směnečný platební rozkaz v uvedeném rozsahu právní moci již dne 17. 3. 2001 a rozhodování o jeho ponechání v platnosti v této části bylo nepřípadné. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 9. 2003, č.j. 53 Nc 660/2003-4, byla na majetek žalobkyně (povinné) nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 2,430.000,- Kč podle označeného (vykonatelného) směnečného platebního rozkazu.
V tomto řízení se pak žalobkyně (po omezení žaloby o 270.000,- Kč) domáhá vůči žalované zaplacení částky 669.002,60 Kč, představující dle jejího tvrzení škodu, jež jí byla způsobena nezákonnými (později zrušenými) rozhodnutím soudů obou stupňů a nesprávným úředním postupem; ten spatřuje v tom, že v nalézacím řízení nebylo rozhodnuto o jejích návrzích na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Za škodu pokládá zmenšení majetku o částku představující uhrazené náklady exekuce.
Zjištěný skutkový stav odvolací soud podřadil zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Uzavřel, že právo na náhradu tvrzené majetkové újmy žalobkyně nemá. Vycházel z toho, že povinnost k zaplacení náhrady nákladů exekuce byla uložena žalobkyni (povinné) v rámci exekuce, nařízené na její majetek podle vykonatelného rozhodnutí označeného směnečného platebního rozkazu, který (v rozsahu vymáhaných 2,430.000,- Kč) nabyl právní moci již 17. 3. 2001; v toto rozsahu zůstal nedotčen i později vydanými rozhodnutími. Bez vlivu na vymahatelnost pohledávky přisouzené směnečným platebním rozkazem je podle názoru odvolacího soudu i okolnost, že v nalézacím řízení soudy nerozhodly o návrzích žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků. Náklady, které žalobkyně zaplatila v exekučním řízení, nepředstavují tudíž majetkovou újmu způsobenou žalobkyni nezákonným rozhodnutím soudu ani nesprávným úředním postupem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř), co do důvodů měla za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítala, že v tomto řízení prokázala všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy jak nezákonná, později zrušená rozhodnutí soudů obou stupňů, tak i nesprávný úřední postup. Za něj označila porušení povinnosti soudu rozhodnout o jejích návrzích na odklad vykonatelnosti rozsudku podle ustanovení § 235c a § 243 o. s. ř. Příčinnou souvislost mezi těmito předpoklady a vznikem škody spatřovala v tom, že nerozhodování o řádně podaných návrzích bylo důvodem vytvoření prostředí právní nejistoty a narušení práva účastníka řízení, které spočívá v povinnosti soudu o jeho návrhu rozhodnout . Tvrdila totiž, že i v případě negativního rozhodnutí byla připravena plnit dobrovolně. Obranu doplnila i o ústavněprávní argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 243 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalobkyně nemá právo na náhradu škody, jež ji měla vzniknout zaplacením náhrady nákladů exekuce, neboť rozhodnutí, které je titulem nařízené exekuce, nebylo zrušeno nebo změněno a v dané věci nejde ani o případ vzniku majetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu (postupu soudu v občanskému soudním řízení).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobkyně uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím (§ 5 písm. a/, § 8 zákona č. 82/1998 Sb.) je třeba současného splnění tří předpokladů: 1/ vydání nezákonného rozhodnutí, 2/ vzniku škody a 3/ příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody; podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu upínající se k předpokladu nezákonného rozhodnutí je okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000; rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006).
Tvrdí-li žalobkyně, že v posuzované věci jí vznikla majetková újma v důsledku nezákonných (později zrušených) rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2001, č. j. 30 Cm 72/2001-23, resp. Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2003, č. j. 4 Cmo 433/2001-109, přehlíží, že titulem nařízené exekuce pro uspokojení pohledávky v částce 2,430.000,- Kč byl již směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2001, č.j. Sm 5/2001-10, jenž zůstal opravnými prostředky i později vydanými rozhodnutími soudů nedotčen (nedošlo k jeho změně či zrušení). Již z tohoto důvodu není-li naplněn předpoklad zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost právo na náhradu škody (majetkové újmy vyvolané nařízenou exekucí) žalobkyně žádat nemůže (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), zatímco v případě rozhodnutí, jež byla dovolacím soudem později bez náhrady zrušena, není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutími a vznikem majetkové újmy.
V souzené věci nemůže jít ani o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 5 písm. b/, § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), pokládá-li za něj žalobkyně chybějící rozhodnutí soudu o jejích návrzích na odklad vykonatelnosti rozhodnutí (§ 235c, § 243 o. s. ř.). Nejde o porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v zákonem stanovené době nebo v době přiměřené, neboť neshledá-li soud návrh účastníka na odklad vykonatelnosti důvodným zvláštní rozhodnutí o tom nevydává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 264/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147/2006). I proto, že žalobkyně neobdržela rozhodnutí soudu o odkladu vykonatelnosti, neměla rozumný důvod pochybovat o tom, že je i po podání mimořádných opravných prostředků povinna plnit povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, nehledě k tomu, že v rozsahu o zaplacení 2,430.000 Kč (pro které byla exekuce nařízena) námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu ani nebrojila.
K námitkám žalobkyně v rovině ústavněprávní pak Nejvyšší soud odkazuje na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 3200/09, jímž byla ústavní stížnost žalobkyně, směřující proti shora označených rozhodnutím obecných soudů, odmítnuta jako neopodstatněná.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu mající oporu v ustálené judikatuře, kterou dovolací soud ani v nyní souzené věci neopouští není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.); dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. května 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu