28 Cdo 2479/2007
Datum rozhodnutí: 27.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2479/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. J. P., 2. M. Ch., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 4.10.2006, sp.zn. 18 Co 347/2005, vydanému v právní věci vedené


u Okresního soudu v Tachově pod sp.zn. 3 C 186/1995 (žalobců J. P.


a M. Ch., zastoupených advokátkou, proti žalovanému S. s. J., s. p., zastoupenému advokátem, o náhradu za mrtvý inventář a zásoby podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 4.5.1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Tachově z 22.4.2004, čj. 3 C 186/95-224 (ve znění opravného usnesení z 13.5.2005, čj. 3 C 186/95-237). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se vydání náhrad za mrtvý inventář v hodnotě 1.769.270,- Kč a za krmiva, steliva, hnojiva a osiva v hodnotě 910.883,- Kč, a to každému ze žalobců z jedné poloviny . Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.





O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 4.10.2006, sp.zn. 18 Co 347/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově z 22.4.2004, čj. 3 C 186/95-224 (ve znění opravného usnesení z 13.5.2005, čj. 3 C 186/95-237). Bylo zároveň rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému statku za náhradu nákladů odvolacího řízení 86.227,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným, když soud prvního stupně rozhodl správně ve věci samé


i o nákladech řízení. Byl proto odvolacím soudem odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.


Odvolací soud uváděl, že v této právní věci se žalobci domáhali splnění nároků dovozovaných z ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Odvolací soud dovozoval, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., když žalobce J. P. je vnukem a žalobkyně M. Ch. je dcerou původního vlastníka nemovitostí v katastrálním území K., zapsaných ve vložkách č. 308 a 324 pozemkové knihy pro toto katastrální území. Šlo o pozemky zbytkového statku S. J. ve vlastnictví M. P., které byly dne 7.10.1948 převzaty podle zákona č. 142/1947 Sb. a byly odevzdány přídělci S. l. a s. (ředitelství v K. T.). Výzva k vydání náhrad byla tu uplatněna včas ve lhůtě stanovené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb.





Odvolací soud dále konstatoval, že jádrem sporu mezi žalobci a žalovaným zůstalo posouzení toho, k jakému dni je třeba zkoumat, zda žalobci splňovali podmínky k zajišťování provozu zemědělské nebo lesní výroby (ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb.) . Podle názoru odvolacího soudu pro splnění podmínky zajišťování zemědělské výroby při náhradě živého a mrtvého inventáře je rozhodující den vydání zemědělských pozemků, nikoli stav v době uplatnění nároků


u povinné osoby, ani stav v době podání žaloby u soudu. V daném případě byly žalobcům vydány pozemky v katastrálním území K. na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově (referátu okresního pozemkového úřadu z 18.1.1999); žalobci předložená nájemní smlouva ohledně pozemků v uvedeném katastrálním území se společností A., s.r.o., je datována dnem 24.5.1993; žalobci tyto vydané pozemky pak v roce 1995 prodali. Podle výpisu z Obchodního rejstříku, vedeného


u Krajského soudu v Plzni, byl usnesením Krajského soudu v Plzni z 10.1.2005, čj. 26 K 33/2004, prohlášen konkurz na majetek společnosti A., s.r.o., a byl ustanoven správce konkurzní podstaty; účinky konkurzu nastaly 10.1.2005. Žalobce J. P. byl zapsán do evidence samostatně hospodařících rolníků dne 29.7.1994; po dobu 18 let působil u státního statku a poté v soukromé firmě jako zemědělský inženýr; v současné době v zemědělství nepodniká, ale v budoucnu to má v úmyslu (vzhledem ke svému zemědělskému vzdělání). Odvolací soud dále poukazoval na to, že dohoda mezi žalobci a Ing. K. o zajištění zemědělské výroby na žalobcům vydaných pozemcích byla, podle tvrzení žalobců, uzavřena na jaře roku 1995. Měl proto odvolací soud za to, že ke dni vydání zemědělských pozemků žalobcům, tj. ke dni 18.1.1993, nebyla zemědělská výroba ze strany žalobců na vydaných pozemcích zajišťována


a nebyla tak splněna podmínka nezbytná pro vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář, takže bylo nutné pokládat žalobu o poskytnutí této náhrady za nedůvodnou. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru o zamítnutí žaloby žalobců a správně rozhodl i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.


O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 13.11.2006 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 15.1.2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Tachově, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu).


Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu


a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelé poukazovali na to, že v průběhu tohoto soudního řízení (v roce 1995 a násl.) došlo mezi účastníky řízení k uzavření dohody ohledně náhrady za znehodnocení stavby a dále pak soud prvního stupně rozhodl o vydání živého inventáře žalobcům. Zemědělská výroba na vydaných pozemcích byla zajišťována nájemcem A., s.r.o.; žalobci sami neměli možnost zemědělskou výrobu provozovat (a to


i v důsledku nevydání potřebného inventáře).





Dovolatelé nesouhlasili s tím, jak soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vykládaly pojem zajištění zemědělské výroby (uvedený v § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), který vlastně tu byl zaměňován ze strany soudů s pojmem provozování zemědělské výroby . Odvolací soud zejména nepřihlížel k tomu, že tu byl splněn zákonem č. 229/1991 Sb. sledovaný záměr, aby zemědělské pozemky nezůstaly neobhospodařované a aby zemědělská výroba na vydaných pozemích fungovala;, odvolací soud se spokojil s konstatováním, že pozemky byly žalobcům vydány na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z 18.1.1993 a nájemní smlouva se společností A., s.r.o., ohledně pozemků byla uzavřena 24.5.1993, takže v den vydání zemědělských pozemků nebyla splněna podmínka zajištění zemědělské výroby, tedy nebyla splněna zákonná podmínka pro vznik nároku na živý a mrtvý inventář .


Dovolatelé jsou naproti tomu toho názoru, že uvedená podmínka ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. tu byla splněna, neboť již v době vydání pozemků zajišťovala společnost A., s.r.o., obhospodařování těchto pozemků. Pokud byla nájemní smlouva uzavřena dne 24.5.1993, došlo tu vlastně jen k písemnému stvrzení faktického stavu a nebyla narušena kontinuita zajišťování zemědělské výroby na vydaných nemovitostech; žalobci ani nemohli uzavřít nájemní smlouvu či jinak zajistit obhospodařování pozemků dříve, než rozhodnutí, kterým jim byly pozemky vydány, nabylo právní moci.


Ve vyjádření žalovaného S. s. J., s.r.o., k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť dovolání tu směřuje proti rozhodnutím soudů obou stupňů, vydaným v řízení, v němž byly provedeny všechny potřebné důkazy, byla učiněna správná skutková zjištění a z nich soudy dovodily


i správné právní závěry. Podle názoru žalovaného statku nelze tu klást důraz na to, že žalobci jim vydané pozemky po určitou dobu pronajímali pro zemědělské obhospodařování. Podle názoru žalovaného je tu třeba zejména přihlížet k závažné skutečnosti, že žalobci v roce 1995 všechny pozemky, které jim byly vydány, prodali, takže již sami nemohou na těchto pozemcích zajišťovat zemědělskou výrobu. Pokud by byla žalobci převzata jen část původních pozemků, pak by jim náležela jen poměrná část náhrady zemědělského inventáře. Jestliže však žalobci pak prodali všechny jím vydané pozemky, nemůže jim být vyplacena žádná náhrada vzhledem k ustanovení § 20 odst. 1 a 3 zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodným je tu stav v době vyhlášení rozsudku (srov. § 154 odst. 1 občanského soudního řádu).





Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.





Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.





V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 3 C 186/1995 Okresního soudu v Tachově), ani z obsahu dovolání odvolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4.10.2006 (sp.zn. 18 Co 347/2005 Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutí, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc, zejména podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vznesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty v období od 25.2.1948 do 1.1.1990; zemřel-li původní vlastník nebo byl prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Povinnost poskytnout náhradu podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. má právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak (§ 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).


I když dojde k dohodě o části náhrady živého a mrtvého inventáře a o zbývající části této náhrady k dohodě nedojde, je dán předpoklad k rozhodování soudu ve smyslu ustanovení § 20 odst. 3 poslední věta, zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 16/1996, str. 55/133/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).


Podmínkou pro vznik práva za náhradu za inventář je zajišťování provozu oprávněnou osobou na půdě a budovách. Zajištěním provozu se rozumí zemědělská výroba provozovaná osobně vlastníkem nebo za pomoci jiných osob (fyzických nebo právnických) a také i např. zajištění provozu zemědělské výroby nájemní smlouvou s nájemcem (viz č. 34/1993, str. 125/259/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajištění zemědělské výroby (kterým je i nájem zemědělské půdy vlastníkem nebo hospodaření na pronajaté půdě; splnění podmínky budoucího zajišťování zemědělské výroby však musí být spolehlivě prokázáno (k tomuto závěru došel např. dovolací soud v nepublikovaném rozsudku


2 Cdon 295/97 Nejvyššího soudu).


V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR z 27.6.1996, III. ÚS 31/96 (uveřejněném pod č. 58 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno (na str. 446), že i když je nepochybné, že právní předchůdci žalobců byli vlastníky živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, které přešly na stát zákonem předpokládaným způsobem , není bez významu, že žalobci neprokázali, že potřebují živý a mrtvý inventář k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby .


V nálezu Ústavního soudu ČR z 9.6.1999, II. ÚS 357/98 (uveřejněném pod č. 90 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Právo na vydání nemovitostí a právo na náhradu živého a mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána. Rozhodující pro určení náhrady za živý a mrtvý inventář je stav v době, kdy se oprávněné osoby staly vlastníky nebo spoluvlastníky restituovaných nemovitostí; není to tedy ani den uplatnění nároku, ani den vydání rozsudku;, nelze se proto v těchto restitučních sporech o náhradu inventáře dovolávat ustanovení § 154 odst. 1 občanského soudního řádu.


Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tyto právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku ze 4.10.2006 (sp.zn. 18 Co 347/2005 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Odvolací soud tak postupoval při posuzování nároku žalobců na náhradu za mrtvý inventář a zásoby (odňaté 7.10.1948), když už náhrada za živý inventář byla žalobcům poskytnuta dohodou, uzavřenou s povinnou osobou, a když ke splnění podmínky zajištění provozu zemědělské výroby (§ 20 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb.) tu bylo prokázáno jen uzavření smlouvy o nájmu zemědělských pozemků (vydaných žalobcům na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z 18.1.1993), uzavřenou s nájemcem 24.5.1993 (realizovanou až do doby převodu pozemků žalobci na jinou osobu v roce 1955). Za těchto okolností tedy nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím ze 4.10.2006 některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), jakož i v rozporu s výkladem ustanovení zákona o půdě, jak tento výklad vyplývá z publikované judikatury obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR; nešlo tu také v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatelů, o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům vyjádřeným v nálezech Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.


Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5


a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených v dovolacím řízení ze strany žalovaného na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů v této právní věci.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. července 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu