28 Cdo 2471/2009
Datum rozhodnutí: 04.02.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 451 obč. zák.




28 Cdo 2471/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalované JUDr. I. P., o zaplacení částky 158. 500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 402/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2009, č. j. 37 Co 372/2007-158, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. července 2007, č. j. 42 C 402/2004-122, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby soud uznal žalovanou povinnou zaplatit mu částku 158.500,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaná uvolnila POLYSTA BM s. r. o. na její výzvu z depozita částku, která je předmětem řízení, na základě smluvního ujednání mezi žalobcem jako objednatelem a POLYSTA BM s. r. o. jako zhotovitelem, jež bylo součástí smlouvy o dílo uzavřené mezi těmito subjekty dne 17. 10. 2002, neboť žalobcem nebyly uhrazeny dlužné faktury vystavené POLYSTA BM s. r. o. jako zhotovitelem a tato částka sloužila jako blokační záloha. Žalované tak nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce či POLYSTA BM s. r. o., neboť tímto svým postupem dodržela smluvní ujednání žalobce a POLYSTA BM s. r. o., tak jak to vyplynulo z uzavřené smlouvy o dílo.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 37 Co 372/2007-158, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, neboť závěr soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované je správný, přičemž tento závěr je možno učinit již na bázi žalobních tvrzení. Žalovaná nebyla smluvní stranou smlouvy o dílo a v ujednáních této smlouvy figuruje pouze jako platební místo, k němuž má žalobce co by objednatel složit část kupní ceny, což také učinil. Pokud žalovaná tuto částku následně poukázala zhotoviteli, nedošlo na její straně k majetkovému prospěchu, tzn. její majetek nevzrostl a ona se neobohatila. Pokud by i došlo ve vztazích mezi žalobcem, žalovanou a zhotovitelem k plnění ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., mohlo by dojít k bezdůvodnému obohacení pouze na straně toho, kdo z takového plnění měl majetkový prospěch. To však nebyla a nemohla být žalovaná. Odvolací soud tedy uzavřel, že pokud žalovaná peníze předala zhotoviteli díla, nedošlo na její straně k obohacení a ona není v tomto řízení pasivně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť napadený rozsudek má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání obsáhle rekapituluje průběh předchozích řízení, přičemž má za to, že je nesprávným právním posouzením věci, jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaná nezískala bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, když převzala předmětnou částku od žalobce objednatele díla, aniž existoval mezi žalovanou a žalobcem jakýkoli právní vztah, a tuto následně předala třetí osobě zhotoviteli díla. Obdobně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná není pasivně legitimována, protože nebyla smluvní stranou smlouvy o dílo a fungovala pouze jako platební místo dle této smlouvy, i se závěrem, že pokud by i došlo ve vztazích mezi žalobcem, žalovanou a zhotovitelem k plnění ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., mohlo by dojít k bezdůvodnému obohacení pouze na straně toho, kdo z takového plnění měl majetkový prospěch.

Podle dovolatele odvolací soud přehlédl, že žalovaná nebyla k jakékoli dispozici s poskytnutými penězi žalobcem či zhotovitelem zmocněna, nebyla smluvní stranou smlouvy o dílo, a nevyplývaly jí tedy z této smlouvy žádná práva nebo povinnosti, a neměla ani žádný právní vztah s žalobcem, na jehož základě by byla oprávněna peníze přijmout a s takto získanými penězi dále nakládat.

Dovolatel dále namítá, že tzv. blokační záloha neměla ve smyslu smlouvy o dílo toliko uhrazující funkci na cenu díla, ale mohla být dle této slouvy použita několika dalšími způsoby, které v dovolání vyjmenovává. Konečně pak soud přehlédl, že dispozice s blokační zálohou předpokládala splnění dalších podmínek, jež však žalovaná nebyla oprávněna jakkoli posuzovat, zejména pokud jde o kontrolu sepsání zápisu o odevzdání a převzetí díla, kontrolu náležitostí faktur či platného odstoupení od smlouvy. Žalovanou by bylo možno považovat za platební místo pouze v případě, že by zaplacením k jejím rukám byla bez existence jakýchkoliv dalších skutečností splněna smluvní povinnost žalobce - objednatele vůči zhotoviteli, to však ze smlouvy nevyplývá. Soud nezkoumal, zda plněním žalované zanikl smluvní závazek žalobce - objednatele vůči zhotoviteli, nebylo tak zkoumáno, z jakého důvodu žalovaná plnění poskytla, když smluvních závazků, na něž se blokační záloha mohla použít, bylo více.

Dovolatel následně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle které se bezdůvodné obohacení vydává tomu, na jehož úkor obohacení vzniklo, a na povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemá vliv způsob, jakým obohacený následně naloží s věcmi, o které se obohatil (rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 413/2000 a 25 Cdo 831/2001), i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, podle něhož k přijetí plnění za účelem splnění dluhu je oprávněn věřitel, přičemž tento úkon za něj může učinit též zástupce na základě plné moci, případně věřitelem k tomu zmocněná osoba podle § 562 obč. zák.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není. Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2/2001, C 103 a 111). Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena , pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými § 242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků. Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou , a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19). Dovolání žalobce především postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury. Navíc dovolací námitky směřují ke zodpovězení otázek, jež se pro svou specifičnost a provázanost s daným sporem nehodí ke zobecnění, a i proto rozhodnutí odvolacího soudu postrádá ve světle těchto námitek zásadní právní význam.

Nejvyšší soud neshledal rozdílné rozhodování soudů o daných otázkách, jejich dosavadní neřešení dovolacím soudem ani rozpor s hmotným právem, jestliže dovolatel namítá, že žalovaná nebyla k jakékoli dispozici s poskytnutými penězi žalobcem či zhotovitelem zmocněna, nebyla smluvní stranou smlouvy o dílo, a nevyplývaly jí tedy z této smlouvy žádná práva nebo povinnosti (neměla povinnost přijmout od žalobce peníze a tyto následně poskytnout zhotoviteli), a neměla ani žádný právní vztah s žalobcem, na jehož základě by byla oprávněna peníze přijmout a s takto získanými penězi dále nakládat. Jak totiž správně dovodil odvolací soud, žalovaná nebyla smluvní stranou smlouvy o dílo a v ujednáních této smlouvy figurovala pouze jako platební místo, k němuž měl žalobce co by objednatel složit část kupní ceny, což také učinil. Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného obohatí, musí obohacení vydat. Pokud tedy žalovaná tuto částku následně poukázala zhotoviteli v souladu se zmíněnou smlouvou o dílo, jak uzavřely shodně soudy obou stupňů, o jejichž skutkovém závěru nelze s ohledem na posuzovanou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pochybovat, nedošlo na její straně k majetkovému prospěchu, její majetek nevzrostl a ona se neobohatila. Žalovaná proto nemůže být ve věci pasivně legitimována, pokud se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, neboť jí žádné nevzniklo a její postup odpovídal ujednání smlouvy o dílo, kterou žalobce uzavřel se zhotovitelem díla POLYSTA BM s. r. o. Za podstatný v posuzované věci s ohledem na uplatněné dovolací námitky lze tak považovat závěr soudů obou stupňů, že žalovaná byla ve zmíněné smlouvě o dílo určena pouze jako platební místo (nebylo tedy nutné, aby byla stranou smlouvy), k čemuž není zapotřebí dalšího zvláštního zmocnění, a žalobce na toto místo uskutečnil platbu dle citované smlouvy nikoliv ve prospěch žalované ale za účelem splnění své povinnosti ve prospěch zhotovitele, přičemž poskytla-li poté žalovaná plnění zhotoviteli, jemuž bylo i určeno, nemohlo na její straně dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, jak se mylně domnívá odvolatel, jenž rovněž nepřiléhavě, jak je patrno ze shora uvedeného, poukazuje na judikaturu zdejšího soudu, jež na posuzovaný případ nedopadá. Na tom by ničeho nemohla změnit ani případná skutečnost, že by předmětná částka byla použitelná i jinými způsoby dle uzavřené smlouvy o dílo, neboť by byla využita v souladu s jedním z nich.

Pokud dále dovolatel namítá, že dispozice s blokační zálohou předpokládala splnění dalších podmínek, jež však žalovaná nebyla oprávněna jakkoli posuzovat, zejména pokud jde o kontrolu sepsání zápisu o odevzdání a převzetí díla, kontrolu náležitostí faktur či platného odstoupení od smlouvy, pak je zde nutno uvést, že právě okolnost, že by tyto podmínky nebyla oprávněna kontrolovat, by dávala žalované možnost postupovat podle smlouvy podle jejího vlastního uvážení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

Žalované vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložila. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu