28 Cdo 2469/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 204 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2469/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce H. D., zastoupeného advokátem, proti žalované Správě nemovitostí města B., státnímu podniku v likvidaci, o povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 65/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2004, č. j. 37 Co 292/2001-109, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením výše označeným odmítl odvolání žalobce, podané proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2000, č. j. 34 C 65/92-73, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 2001, č. j. 34 C 65/92-91. Odvolací osud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Rozsudkem soudu prvního stupně vydaným dne 10. 10. 2000 bylo zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí - domu a pozemků v k. ú. S.; dohoda měla být titulována podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento rozsudek pak byl napaden odvoláním žalobce, které však Krajský soud v Brně odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2001, č. j. 37 Co 3/2001- 85, jako opožděné. Toto usnesení nabylo právní moci 30. 3. 2001. Dne 28. 3. 2001 podal žalobce návrh na vydání opravného usnesení proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že tento soud nerozhodl o celém žalobním petitu - opomenul bod 6 o tom, že žalovaný je povinen vydat předmětné nemovitosti žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně reagoval usnesením ze dne 20. 4. 2001, č. j. 34 C 65/92-91, kterým rozsudek doplnil o výrok II.; ten formuloval tak, že Žaloba o povinnosti žalovaného vydat žalobci nemovitosti, a to dům č. p. 414, stojící na parc. č. 1068 a parcelu č. 1068, zapsané na LV č. 10 pro k. ú. S., se zamítá. Po vydání tohoto opravného usnesení se pak žalobce znovu (zde včas) odvolal a domáhal se vyhovění žalobě v celém rozsahu, případně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud však toto odvolání žalobce odmítl. Dovodil, že soud prvního stupně svým opravným usnesením pouze deklaroval to, o čem již (po částech vymezených podle spoluvlastnických podílů) bylo předtím rozsudkem téhož soudu rozhodnuto. Je sice skutečností, že soud prvního stupně ve svém rozsudku nerespektoval ve všech detailech formulaci žalobního petitu, ale tento petit obsahově vyčerpal. Byla-li žaloba zamítnuta, neměl prvostupňový soud důvod vydat opravné usnesení tím spíše, že šlo o lhůtu k plnění a soud nebyl vázán délkou navrhované lhůty (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Opravné usnesení soudu prvního stupně tedy nemělo ten procesní důsledek, že by opět otevřelo odvolací lhůtu do merita věci. Za takového stavu bylo třeba na hledět na odvolání žalobce jako na opožděné a odmítnout je podle § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (odvolací lhůtu nechal žalobce již dříve marně uplynout, jak o tom bylo pravomocně odvolacím soudem rozhodnuto).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm nesprávné právní posouzení věci. Podle žalobce vyvolalo opravné usnesení běh nové odvolací lhůty pro účastníky a žalobce byl oprávněn napadnout zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Opravné usnesení vydal soud prvního stupně v rámci svých oprávnění, toto usnesení nabylo právní moc a stalo se závazným pro účastníky řízení i pro odvolací soud. Nastoupil tak podle § 204 odst. 1 věty druhé o. s. ř. běh nové odvolací lhůty do merita věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla ve vyjádření k dovolání jeho zamítnutí.



Vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku o meritu věci (10. 10. 2000) postupoval dovolací soud v řízení po procesní stránce, stejně jako soud odvolací, podle ustanovení občanského soudního řádu platných před 1. 1. 2001, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (viz Přechodná a závěrečná ustanovení tohoto zákona, část dvanáctá, hlava I, bod 17).

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. ; dovolací důvod, tedy tvrzené nesprávné právní posouzení věci, se opíral o ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.

Dovolací soud však toto dovolání neshledal jako důvodné.

Nutno konstatovat, že odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu je přiléhavé, vystihuje podstatu věci a lze se s ním plně ztotožnit. Vhodné je snad dodat následující:

Ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř. zajisté otevírá ve druhé větě dovolací lhůtu po vydání opravného usnesení, týká-li se výroku rozhodnutí. Je však nezbytné vycházet ze znění žalobního petitu, v návaznosti na žalobní tvrzení.

V posuzované věci žalobce nesměřoval k alternativě rozsudku, která by - namísto uzavření dohody o vydání nemovitostí - byla samostatným návrhem na vydání těchto věcí. Znění žalobního petitu, naposledy v podání ze dne 25. 4. 1999, neobsahuje samostatný nárok na vydání nemovitostí, ale v bodě 6 žádá stanovit lhůtu v délce 15 dnů pro povinnost žalovaného nemovitosti vydat - stále v rámci dohody.

Ani návrh žalobce na vydání opravného usnesení ze dne 13. 3. 2001, se v tomto směru neodchýlil. Tento návrh vytkl soudu prvního stupně jen tolik, že bod 6 o lhůtě k vydání nemovitostí nebyl do znění výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zahrnut.

Jestliže pak soud prvního stupně vytvořil ve svém opravném usnesení samostatný bod II. výroku svého rozsudku a tím konstruoval další žalobní nárok, učinil tak nad rámec žalobního petitu, kterým je v každé fázi řízení soud vázán. Nesprávnost této opravy je očividná: jestliže by soud prvního stupně měl zato, že je nutno rozhodnout o dalším nároku, pak měl vydat nikoli opravné usnesení, ale doplňující rozsudek ve smyslu § 166 odst. 1 o. s. ř., poněvadž by nerozhodl o části předmětu řízení. O takovou situaci však samozřejmě nešlo.

Dovolatel v polemice s odvolacím soudem poukazuje na právní moc opravného usnesení soudu prvního stupně (22. 6. 2001). Při procesním posouzení věci však nelze vybočit z výchozí kautely v § 1 o. s. ř., kterou je ochrana práv účastníků řízení resp. obou procesních stran. V posuzované věci to konkrétně znamená, že se domáhal-li se žalobce uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí (beze změny odpovídajících skutkových tvrzení) a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2000 nabyl právní moc (v důsledku opožděného odvolání žalobce) dne 13. 11. 2000, pak není přípustné, aby projednání žalobního nároku bylo znovu otevřeno.

Dovolací soud proto, pro správnost usnesení odvolacího soudu, dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 o. s. ř. (věta před středníkem) zamítl.

Žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch, žádné náklady jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. dubna 2005

.

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu