28 Cdo 2460/2013
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 879c předpisu č. 40/1964Sb.



28 Cdo 2460/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Sportovního klubu Žižkov Praha , IČ 1526 8179, 130 00 Praha 3, Koněvova 19, zastoupeného JUDr. Jiřím Bedrnou, advokátem, 160 00 Praha 6, Eliášova 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 17 Co 506/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 216/2005 (žalobce Sportovního klubu Žižkov Praha, 130 00 Praha 3, Koněvova 19, zastoupeného JUDr. Jiřím Bedrnou, advokátem, 160 00 Praha 6, Eliášova 21, proti žalovaným: 1. České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2. E. B. , 3. Ing. Z. Č. , a 4. Ing. M. Š. , zastoupeným (ad 2 až 4) JUDr. Miladou Špaňhelovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Jemnická 887/4, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u soudu 7. 7. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 9. 2012, č. j. 34 C 216/2005-237. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 2798/67 (o výměře 4 309 m2) a parc. č. 2798/72 (o výměře m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 11571 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ČR - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení; žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným E. B., Ing. Z. Č. a Ing. M. Š. - společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 81.210,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.



O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 17 Co 506/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 9. 2012, č. j. 34 C 216/2005-257, potvrzen ve výroku o věci samé . Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změněn tak, že žalovaným nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Bylo také rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.



V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale opodstatněnost odvolání byla shledána toliko ohledně výroku o nákladech řízení.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce (dříve pod názvem T´J Tesla Žižkov) uzavřel 4. 7. 1977 a Čs. státem Obvodním národním výborem pro Prahu 10, finančním odborem, hospodářskou smlouvu, kterou byly předány do trvalého užívání pozemky parc. č. 2798/51 díl b (o výměře 370 m2) a díl e (o výměře 4.094 m2) v katastrálním území S. podle geometrického plánu ze dne 9. 4. 1976, č. 24660-120-608-76, a to za účelem zřízení tenisových dvorců. Bývalý národní výbor v Praze 10 pak navrhl provedení zápisu v evidenci nemovitostí o vlastnictví uvedených pozemků Čs. státu ONV v Praze 10 i zápisu trvalého užívání těchto pozemků Tělovýchovné jednotě Tesla Žižkov. Dále však bylo v soudním řízení zjištěno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 11571 pro katastrální území S. vložení duplicitního zápisu vlastnictví České republiky s příslušnosti hospodařit s tímto majetkem pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a také s podílem 1/2 pro žalovanou E. B. a s podílem 1/4 pro žalovaného Ing. Z. Č. i s podílem 1/4 pro žalovanou Ing. M. Š.; jako vlastník budovy na pozemku parc. č. 2798/72 byl v katastru nemovitostí zapsán na listu vlastnictví č. 4804 pro katastrální území S. žalující Sportovní klub Žižkov Praha.

Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně (jak uváděl odvolací soud) k závěru, že žalobě žalobce nelze vyhovět. Měl za to, že žádný z uvedených důkazů neumožňuje závěr, že by předmětné pozemky přešly na stát (a staly se tak národním majetkem) ať již v době třicátých let 20. století, kdy byly na těchto pozemcích zařizovány poprvé tenisové kurty či později v 50. letech dvacátého století, kdy docházelo v této oblasti k masívnímu vyvlastňování z důvodu výstavby sídliště Solidarita. Klubovna a tenisové kurty byly rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy z 8. 7. 1932, č. j. III 24.914/32, dány do užívání Tenisovému odboru A.Ú.S.K. v Praze Strašnicích a pokud mělo po roce 1933 docházet k vyvlastnění pozemků, a to původní parcely č. 348/1 (později 2798/1) ve prospěch města Prahy podle notářského zápisu z 2. 2. 1933 v souladu s regulačním plánem ze dne 23. 1. 1933, č. j. 110/33, pro účely komunikací, náměstí a sadů , nebyly předmětné pozemky touto vlnou vyvlastňování dotčeny, neboť nejsou zahrnuty v situačním plánu tvořícím nedílnou součást notářského zápisu. Předmětné pozemky pak nebyly vyvlastněny v prospěch státu ani v padesátých letech 20., století , neboť jednoznačně leží mimo území určené k vyvlastnění, když nebyly zahrnuty do geometrického plánu Ing. S. ze dne 1. 12. 1947, č. j. 32/47. Konkrétní odkaz na rozhodnutí o vyvlastnění neobsahuje ani příloha hospodářské smlouvy, uzavřené 15. 6. 1977 mezi Obvodním kulturním domem v Praze 10 a finančním odborem ONV ohledně pozemku č. kat. 2798/51 díl a (o výměře 11 m2), díl h (o výměře 370 m2) a díl c (o výměře 4094 m2) podle geometrického plánu č. 24660-120-688-76. Hospodářská smlouva, uzavřená 4. 7. 1977 mezi žalobcem (tehdy pod názvem Tělovýchovná jednota Tesla Žižkov) a Československým státem, zastoupeným finančním odborem ONV, kterou byly žalobci předány do trvalého užívání pozemky č. kat. 2798/81-díl b (o výměře 370 m2) a díl c (o výměře 4094 m2), je absolutně neplatná (§ 39 občanského zákoníku), protože nebylo prokázáno, že by stát k uvedenému dni měl předmětné pozemky ve svém majetku, a žalobci tak podle ní nemohlo platně vzniknout právo trvalého užívání k těmto pozemkům. Přitom žalobce nemohl ani být v dobré víře, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem. Žalovaná Česká republika, popřípadě žalobce, se tu mohli stát vlastníkem předmětných pozemků z titulu vydržení (§ 134 občanského zákoníku) nejdříve ode dne 1. 1. 1992, avšak u žalované České republiky je vyloučena dobrá víra (nedostatek právního titulu k pozemkům) a u žalobce chybí rovněž dobrá víra (alespoň domnělý titul) a nebylo rovněž tvrzeno ani prokázáno, že by žalobci vzniklo právo trvalého užívání k předmětným pozemkům z jiného titulu v době po 4. 7. 1977, kdy uzavřel hospodářskou smlouvu se státem. Žalobce se nestal vlastníkem sporných pozemků podle § 14 zákona č. 29P/2002 Sb., ani podle ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku, poněvadž nebyla splněna jedna z podmínek stanovená pro přechod vlastnictví, a sice že v rozhodně době (tj. k 1. 1. 2003, respektive k 1. 7. 2000) právo trvalého užívání už trvalo (hospodářskou smlouvou ke 4. 7. 1977 a ani později platně nevzniklo). Třebaže žalovaní E. B., Ing. Z. Č. a Ing. M. Š. uplatnili v toce 1992 restituční nárok ohledně pozemku parc. č. 2798/1 v katastrálním území S., jehož původní součástí předmětné pozemky jsou, nevztahují se na ně restituční předpisy, protože se nejedná o zemědělskou půdu ve smyslu zákona č. 220/1991 Sb. ve spojení s § 1 zákona č. 53/1966 Sb., když byly již od třicátých let 20. století fakticky užívány jako sportoviště tenisové kurty a po celé sledované období nikdy nesloužily k zemědělským účelům.

Odvolací soud ke všem těmto zjištěním uváděl, že neshledal v dosavadním průběhu soudního řízená žádní zásadní procesní pochybení (ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a že by tedy toto řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu). Soud prvního stupně dokazování doplnil v intencích předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 17 Co 52/2010, a provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud měl za to, že ani v odvolacím řízení pak už nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému právnímu posouzení věci. Proto se odvolací soud s výrokem i odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil. Pro úplnost odvolací soud ještě dodával, že ani geometrický plán č. 24660-120-608-76 ze dne 9. 4. 1976, na který hospodářská smlouva ze dne 4. 7. 1977 odkazuje, nezaznamenává žádný projev vůle (znázorňuje pouze určité pozemkové uspořádání) a nemohl tak doložit dobrou víru žalované České republiky, že jí předmětné pozemky patří (nedokládá nic ani o vyvlastnění pozemků). Odvolací soud je přesvědčen, že žádný z listin, které měl soud prvního stupně k dispozici a provedl jimi důkaz, neprokazují ani nepřímo existenci vyvlastňovacího výměru, kterým by byly předmětné pozemky vyvlastněny.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný.

Změny však rozsudek soudu prvního stupně doznal ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že tu jsou splněny předpoklady k použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu a žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 14. 5. 2013 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení soudu prvního stupně dne 17. 6. 2013, tedy ve lhůtě ustanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud podle ustanovení § 243d písm. b) občanského soudního řádu změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a žalobě žalobce vyhověl, nebo aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 2. 2013 (sp. zn. 17 Co 506/2012 Městského soudu v Praze) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení u odvolacího soudu nebo u soudu prvního stupně po případném zrušení i rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolatel tvrdil přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a občanského soudního řádu).

Dovolatel nesouhlasí především se závěry soudů obou stupňů, že žaloba nemůže být po právu proto, že žalovaná Česká republika se tu údajně nikdy nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, takže nemohla platně se žalobcem v jeho prospěch uzavřít smlouvu o zřízení práva trvalého užívání předmětných parcel . Podle názoru dovolatele v právním posouzení věcí soudy obou stupňů pochybily, pokud nesprávně posoudily problematiku restitucí, která na daný případ plně dopadá; oba soudy zcela přešly důvodnou námitkou žalobce, že tu jde o restituční důvod, a to o převzetí věci bez právního důvodu, který je obsažen ve všech restitučních předpisech, zejména v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích . Žalobce je proto toho názoru, že tu vlastnické právo žalovaných E. B., Ing. Z. Č. a Ing. M. Š. (kteří se dali duplicitně zapsat do katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků z důvodu dědictví ze závěti) svědčit uvedeným žalovaným nemohlo a že tedy vlastníkem těchto pozemků je výlučně žalobce.

Dovolatel má za to, že žalobce své vlastnické právo v tomto řízení správně dovozoval z ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že právo trvalého užívání pozemku podle ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku), zastavěného stavbou nebo budovou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání řízeno, se mění uplynutím jednoho roku od účinnosti uvedeného ustanovení občanského zákoníku (pop novelizaci v roce 1991) na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno.

Dovolatel zdůrazňoval ve svém dovolání, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a to bez ohledu na to, že by bez jejich existence bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Restituční předpisy tak vyloučily možnost uplatnit právo na majetek podle obecných předpisů; restituční právní úprava je úpravou speciální ve vztahu k předpisům obecným.

Nerespektování důsledků této speciální právní úpravy soudy obou stupňů v daném případě dospěly, podle názoru dovolatele, k nesprávnému právnímu posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve vyjádření žalované České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k dovolání žalujícího Sportovního klubu Žižkov Prahu bylo uvedeno, že by dovolání žalobce nemělo být vyhověno. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. 2. 2013 pokládá uvedená žalovaná za rozhodnutí opírající se o řádné objasnění skutkového stavu a dospívající také ke správnému posouzení věci. V daném případě se jednalo o atypickou restituci, kdy tehdejší čs. stát neučinil v roce 1977 žádný úkon, jímž by byl právně relevantní z pohledu tehdy platného práva. Nejednalo se o zmocnění se předmětných pozemků státem, nýbrž o jejich poskytnutí právnímu předchůdci žalobce bez jakéhokoli předcházejícího aktu směřujícího k převzetí vlastnického práva k těmto pozemkům státem; faktický stav (užívání tělovýchovných kurtů na pozemcích tělovýchovným spolkem, trvající již od třicátých let 20. století tu převládl nad pořádkem ve vlastnických vztazích) a k žádnému odnětí předmětného majetku státem tu nedošlo .

Ve vyjádření žalovaných E. B., Ing. Z. Č. a Ing. M. Š. k dovolání žalobce bylo rovněž uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, nebo rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. 2. 2013 (sp. zn. 17 Co 506/2012 Městského soudu v Praze) spočívá na správném právním posouzení věci, neodchylujícím se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle názoru uvedených žalovaných jsou v tomto případě pro rozhodnutí o žalobci podané určovací žalobě rozhodující tyto skutečnosti:

1. V průběhu tohoto soudního řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vyvlastněny.

2. Neobstojí tu tvrzení žalobce, že předmětné pozemky nabyl stát v důsledku faktického převzetí držby pozemků, zejména když na předmětné pozemky se tu nevztahoval zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), takže tu nešlo o součást zemědělského půdního fondu. Právní předchůdci žalovaných, kteří se k dovolání žalobce vyjadřovali, byli zapsáni ještě v roce 1977 na příslušných listech vlastnictví katastru nemovitostí jako vlastníci pozemků, o něž jde v tomto řízení, a za těchto okolností hospodářská smlouva ze dne 23. 6. 1977, uzavřená s bývalým Obvodním národním výborem v Praze 10 právním předchůdcem žalobce o trvalém užívání pozemků, tu nebyla platně uzavřena, když stát tu nebyl vlastníkem předmětných pozemků a nešlo tu o nemovitý národní majetek.

3. Nebyly-li pozemky dány do trvalého užívání platně uzavřenou hospodářskou smlouvou, pak nelze na tento případ uplatnit ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. (o přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu, u kterých trval vztah trvalého užívání pozemků anebo se tento vztah změnil ve výpůjčku).

4. V žalobcem uváděném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn., 5 C 105/2003, vedeném mezi žalujícími Městskou částí Praha 10 a Hlavním městem Prahou a žalovanými E. B. a Ing. M. Š. o určení vlastnictví k pozemkům v katastrálním území S. šlo jen o otázku duplicitního zápisu žalovaných v katastru nemovitostí a toto řízení se netýkalo restitučních nároků; řízení skončilo zpět vzetím žaloby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013 , a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze ovšem dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci soudem spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

Soudy obou stupňů v daném případě vycházely shodně (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 17 Co 506/2012 Městského soudu v Praze, zejména na str. 6, jakož i odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 9. 2012, č. j. 34 C 216/2005, str. 9-10) z těchto právních závěrů:

a) Na pozemky, o něž šlo v tomto soudním řízení se nevztahovala jmenovitě ustanovení restitučních předpisů, zejména ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), protože tu nešlo o zemědělskou půdu, která by tvořila zemědělský půdní fond nebo lesní půdní fond (viz § 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení s ustanovením § 1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu), když tu šlo o pozemky, které byly fakticky užívány od třicátých let 20. století jako sportoviště (tenisové kurty) a od této doby nesloužily zemědělským účelům.
b) Pokud žalobce zdůrazňoval ve svém určovacím žalobním návrhu své právo trvalého užívání pozemků na základě hospodářské smlouvy ze dne 4. 7. 1977, pak v celém tomto soudním řízení (zahájeném podáním určovací žaloby ze dne 7. 7. 2005) se z provedeného dokazování, zejména listinami předloženými žalobcem, nepodařilo žalobci doložit a dovodit, že by pozemky uvedené v hospodářské smlouvě ze dne 4. 7. 1977 byly národním majetkem ve vlastnictví státu např. v důsledku této smlouvě předcházejících vyvlastnění; dle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) však bylo možno do trvalého užívání odevzdat pouze části národního majetku.
c) Uvedený nedostatek právního titulu k pozemkům, o něž šlo v tomto soudním řízení vylučoval také nabytí vlastnictví sporných pozemků z titulu vydržení; opačný závěr rovněž nevyplýval z výsledků v tomto řízení provedeného dokazování.
d) Pokud žalobce tvrdil, že se vlastníkem mezi žalobcem a žalovanými sporných pozemků stal jednak podle ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. a případně ve smyslu ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku, pak nebylo v celém průběhu soudního řízení prokázáno a doloženo, že by tu v rozhodné době trvalo reálně vzniklé právo trvalého užívání pozemků, a ani to, že by byly splněny jmenovitě stanovené podmínky pro přechod vlastnictví k pozemkům z vlastnictví státu do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů na věc se vztahujících, jež byly použity soudy obou stupňů, i vzhledem k nedoložení a k neshledání právních závěrů uveřejněné judikatury soudů či nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, z nichž by bylo nutné jednoznačně dovodit, že by si soudy obou stupňů jimi uplatněné právní předpisy nesprávně vyložily (konkrétně v rozporu se závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu), nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení věci, takže nemohl dovolací soud shledat dovolání dovolatele za přípustné ve smyslu kogentního ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, umožňujícímu podat dovolání jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243d písm. e) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného, směřujícího proti správnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný, žalované ČR Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náklady v dovolacím řízení nevznikly a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným E. B., Ing. Z. Č. a Ing. M. Š. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo těmito žalovanými uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 15. ledna 2014

JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu