28 Cdo 2458/2010
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/11998Sb.




28 Cdo 2458/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Křenova 438/7, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) České republice Ministerstvu zdravotnictví se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, 3) České republice Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská 578, a 4) České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 30.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 159/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č.j. 35 Co 593/2008-350, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.)


Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. března 2007, č.j. 26 C 159/2001-278, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 30.000,- Kč jako náhrady škody na zdraví. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že od 4. června 1981 do 15. ledna 1984 žalobce pobýval v ústavních zařízeních, Dětském diagnostickém ústavu v Praze 4 (od 4. 6. 1981 do 29. 6. 1981) a poté v označených dětských domovech. Během pobytu v těchto zařízeních se účastnil i letních táborů a již 22. září 1981 zemědělských prací při sběru brambor , spojených s nošením těžších břemen. Během pobytu v Dětském domově v Dolních Počernicích (od 1. 11. 1983 do 15. 1. 1984) trpěl popsanými zdravotními problémy a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 12. 1998 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Z posudku znaleckého ústavu, jakož i z žalobcem předložené zprávy jeho ošetřující lékařky vzal soud za prokázané, že žalobcem popisované zdravotní problémy nebyly způsobeny pobytem žalobce v ústavních zařízeních, ale mají jiné, na tomto pobytu nezávislé příčiny. Uzavřel proto, že jednání zaměstnanců diagnostického ústavu a dětského domova nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup (ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb.) mající za následek vznik škody na zdraví a že není dána odpovědnosti státu za škodu ani podle obecného předpisu, ustanovení § 420 občanského zákoníku, jelikož nebylo prokázáno zaviněné porušení právní povinnosti a zejména pak příčinná souvislosti mezi jednáním zaměstnanců ústavů a žalobcem tvrzenou škodou na zdraví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že výkon ústavní výchovy je úředním postupem ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. (nyní zákona č. 82/1998 Sb.) a tvrdil, že v jeho případě šlo o postup nesprávný, neboť účastí na letním táboře a brigádě došlo v jeho případě k porušení směrnice Ministerstva zdravotnictví č. 29/1979 Sb., o hygienických požadavcích za zotavovací akce pro děti a dorost, a lékaři v ústavním zařízení zanedbali péči o žalobcovo zdraví. Dále namítal, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily posudek znaleckého ústavu o příčinách poškození jeho zdraví a nevypořádaly se s námitkami, které proti posudku uplatnil. Odvolací soud nepřihlédl k důkazům nově navrženým až v odvolacím řízení, ač žalobce nebyl soudem prvního stupně poučen podle ustanovení § 118a o. s. ř. Za nesprávný proto žalobce pokládá i závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi jednáním a škodou, jež dle jeho názoru nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem, který byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že mezi žalobcem tvrzenými skutečnostmi (v nichž žalobce spatřuje nesprávný úřední postup) a škodou na zdraví není vztah příčiny a následku, neboť poškození žalobcova zdraví bylo vyvoláno jinými skutečnostmi, které nemají původ v péči o žalobce během jeho pobytu v ústavních zařízeních (kdy se žalobce zúčastnil letních ozdravných pobytů a brigády). Takový závěr o chybějící příčinné souvislosti je závěrem skutkovým (výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů), nikoliv závěrem právním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14).

Zpochybňuje-li proto žalobce závěr soudu, že příčinou poškození jeho zdraví je jiná skutečnost, s jeho pobytem v ústavních zařízeních nesouvisející, jde o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečinní. Skutková zjištění v tomto dovolacím řízení žalobce úspěšně zpochybnit ani nemůže, již proto, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. mu zde k dispozici není (jeho námitky, že skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, jsou tudíž bezcenné). A jelikož jde o závěr, který závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, soudy nižších stupňů při něm důvodně vycházely z posudku znaleckého ústavu (§ 127 o. s. ř.); námitky uplatněné žalobcem proti posudku a postupu soudu v řízení Nejvyšší soud proto nesdílí. Dodává, že k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Argumentace žalobce vadou řízení spočívající v tom, že se mu nedostalo od soudu poučení podle § 118a o. s. ř. (a že v odvolacím řízení nebyly provedeny další jím navržené důkazy, za podmínky uvedené v § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) je nedůvodná i proto, že neúspěch žalobce ve věci zde nespočívá v neunešení břemene tvrzení ani břemene důkazního, ale je předurčen jednoznačným (v řízení prokázaným) zjištěním o chybějící příčinné souvislosti mezi tvrzenými okolnostmi a škodou na zdraví.

Vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového závěru, že příčinou poškození žalobcova zdraví byla jiná příčina, nesouvisející s jeho pobytem v ústavních zařízeních, je pro rozhodnutí ve věci samé nevýznamné, zda jednání zaměstnanců diagnostického ústavu a dětských domovů naplnilo znaky úředního postupu (ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb.) a šlo-li v některých dílčích ohledech o postup nesprávný (jak tvrdí žalobce, dovolávaje se přitom interních předpisů ministerstva zdravotnictví). Jelikož řešení dané otázky není pro věc samu významné a v poměrech dovolatele se neprojeví, ani tato dovolatelem vznesená otázka z rozsudku odvolacího soudu nečinní rozhodnutí po právní stránce zásadně významné (k této procesní otázce srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 2001).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243d odst. 1 věty druhé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalovaným v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. června 2011

Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu