28 Cdo 2448/2002
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2448/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání MUDr. T. V., zastoupené advokátem, a B. V., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 4. 2002, sp. zn. 22 Co 127/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 216/2000 (žalobce RNDr. O. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. B. V., zastoupené advokátem, a 2. T. V., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30. 10. 1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o vydání tří ideálních osmin domu čp. 822 a pozemků parc. č. 899 a parc. č. 521/18 v katastrálním území P.-V. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky uvedených nemovitostí byli rodiče žalobce Ing. O. V. a J. V., jakož i žalobcův strýc a žalobcova teta, a to každý jednou ideální čtvrtinou. Rodiče žalobce darovali své nemovitosti státu smlouvou z 26. 7. 1962, ale tato smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. J. V. zemřela 24. 6. 1978 a Ing. O. V. zemřel 15. 6. 1978. Ing. J. V., strýc žalobce, zemřel 4. 11. 1977 a M. V., teta žalobce, zemřela 23. 6. 1989. Zemřel také dne 9. 10. 1993 žalobcův bratr Ing. J. V. (s nímž byl žalobce stejným dílem dědicem po rodičích ) a žalované B. V. a T. V. jsou jeho dědičkami. Žalobce také uváděl, že dědici po spoluvlastnících Ing. J. V. a M. V. byli kromě žalobce i jeho bratranci Ing. M. V. a Ing. M. V. Žalobce za těchto okolností uplatňuje pro sebe vydání tří ideálních osmin v žalobě uvedených nemovitostí.

Žalované B. V. a T. V. navrhly zamítnutí žaloby s tím, že pokládají nárok žalobce za nedůvodný a od žalobce nedostaly také žádnou výzvu k vydání nemovitostí. Obvodní podnik bytového hospodářství P., který dohodou vydal sporné nemovitosti žalovaným B. a T. V., sděloval soudu, že tyto nemovitosti nemohou být předmětem vydání žalobci, protože tomu brání ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., který nedovoluje věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24. 9. 1997, čj. 23 C 394/95-29, byla zamítnuta žaloba žalobce a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením z 26. 2. 1998, sp. zn. 22 Co 27/98 zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými B. a T. V. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ukládal soudu prvního stupně zkoumat, zda je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda byl ke dni účinnosti tohoto zákona (ke dni 1. 4. 1991) státním občanem tehdejší ČSFR, a dále se zaměřit na zjištění toho, zda předmětná nemovitost přešla na stát na základě darování, učiněného v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. . Soud prvního stupně se rovněž bude zabývat výší podílu, ohledně něhož se žalobce po žalovaných domáhá uzavření dohody o vydání věcí .

Obvodní soud pro Prahu 2 pak rozsudkem z 15. 1. 1999, čj. 23 C 394/95-68, rozhodl o zamítnutí žaloby žalobce proti žalovaným B. V. a T. V. o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání žalobci od každé z těchto žalovaných po ideálních třech šestnáctinách domu čp. 822 s pozemky parc. č. 570 a parc. č. 571, zapsaných na listu vlastnictví č. 2147 pro katastrální území V. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovaným B. V. a T. V. částku 6.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 15. 1. 1999 rozhodl Městský soudem v Praze rozsudkem z 21. 6. 1999, sp. zn. 22 Co 212/99. Bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že náklady řízení činí 12.600,- Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil proti tomuto rozsudku přípustnost dovolání.

K dovolání žalobce byl rozsudek Městského soudu v Praze z 21. 6. 1999, sp. zn. 22 Co 212/99, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 11. 10. 2000, 23 Cdo 2969/99, a věc byla vrácena tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud byl toho názoru, že v dovolacím řízení bylo nutno především přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, podle něhož tu nelze ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zavázat žalované k vydání požadovaných podílů na nemovitostech. Dovolací soud tu vyslovil právní názor, že v případě, kdy se žalované staly dědičkami oprávněné osoby, přešla na ně jako na vlastnice předmětných nemovitostí i povinnost vydat příslušný podíl této oprávněné osobě, a to i za situace, že nárok nebyl v době smrti původní oprávněné osoby uplatněn u soudu. Dovolací soud poukazoval na to, že v dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

Městský soud v Praze pak vydal usnesení z 28. 11. 2000, sp. zn. 16 Co 381/2000, jímž zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 15. 1. 1999, sp. zn. 22 Co 212/99, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že v daném případě bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobce byl v rozhodné době státním občanem bývalé ČSFR a že věc, jejíž části se domáhá, přešla na stát způsobem, který předpokládá ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb .

Odvolací soud dále ve svém usnesení dovozoval, že posledními vlastníky nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, před jejich přechodem na stát byli rodiče žalobce a otec žalovaných (Ing. O. V.) a jeho manželka J. V., každý z jedné čtvrtiny, a dále J. V. (strýc žalobce) a jeho manželka M. V. (kteří byli bezdětní), a to každý z nich rovněž v rozsahu jedné čtvrtiny. Všechny tyto osoby zemřely před účinnosti citovaného zákona, přičemž jejich nároky přešly na osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které jsou tu uvedeny v tomto pořadí: a)dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b)dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak v míře odpovídající jeho dědickému podílu (což neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva), c)děti a manžel osoby (všichni rovným dílem), jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci a zemřel-li některý z nich, jeho děti), d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.

V daném případě nastoupily po uvedených původních spoluvlastnících osoby uvedené v § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tj. žalobce a jeho bratr J. a jejich bratranci Ing. M. V. a Ing. M. V., každý v rozsahu jedné šestnáctiny, nemovitosti po strýci J. V. Z těchto uvedených osob Ing. M. V. a Ing. M. V. však nárok na vydání uvedené části nemovitostí neuplatnili, s tím, že nárok uplatní otec žalovaných. Vzhledem k tomu, že poslední z původních spoluvlastníků nemovitostí M. V. učinila závěť, v níž odkázala polovinu svého majetku Ing. J. V., otci žalovaných, a čtvrtinu majetku každé ze žalovaných, uplatnily tyto osoby nárok na vydání uvedené části nemovitostí podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1997 Sb. Podle dohody ze dne 14. 10. 1992 bylo vydáno otci žalovaných Ing. J. V. 12/16 předmětných nemovitostí po rodičích a po strýci J. V. podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb. a 2/16 po tetě M. V. podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. a každé ze žalovaných jedna šestnáctina nemovitostí podle téhož ustanovení. Žalobce by tedy mohl uplatnit v původní lhůtě, pokud by mu v tom původně nebránila podmínka trvalého pobytu v tehdejší ČSFR, nárok na vydání 6/16 předmětných nemovitostí, tj. 3/8, podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce tedy, podle názoru odvolacího soudu splňuje všechny shora uvedené podmínky, které předpokládá ustanovení § 3 odst. 1 a 4 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, s tím, že po případném provedení dalších důkazů znovu zhodnotí všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Odvolací soud poukazoval soudu prvního stupně i na to, že u nároku podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. výzva k vydání věcí je postačující, je-li doručena právnické osobě, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věc držela (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudek z 28. 11. 2001, čj. 23 C 216/2000-186, jímž uložil žalovaným vydat žalobci každá z nich 3/16 domu čp. 822 a pozemků parc. č. 570 a 571 v katastrálním území V., zapsaných u Katastrálního úřadu P. Oběma žalovaným bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalobci 7.695 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vycházel z názoru obsaženého v rozsudku odvolacího soudu a dospěl k závěru, že žalobce je v daném případě oprávněnou osobou k vydání 6/16 nemovitostí, uváděných žalobcem v jeho žalobě. Soud prvního stupně byl toho názoru, že tyto nemovitosti byly darovány státu dne 26. 7. 1962, ale ve stavu tísně, když ohledně těchto nemovitostí jejich spoluvlastníci byli nuceni provádět různé nařizované opravy, které s ohledem na svou finanční situaci nemohly provést. Soud prvního stupně vycházel ze zjištěné skutečnosti, že žalobce včas podal dne 27. 4. 1995 u Bytového podniku v P. výzvu k vydání nemovitostí, a to jako výzvu organizaci, která nemovitou věc držela ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že žalované jsou osobami, jež má na zřeteli ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalované jsou dědičkami oprávněné osoby Ing. J. V., který zemřel 9.10.1993, jimž byl vydán i podíl příslušející jiné oprávněné osobě, tedy žalobci. Z obsahu spisu sp. zn. 2 D 1078/93 Obvodního soudu pro Prahu 2 a z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že žalované jsou rovným dílem ( jednou polovinou ) vlastnicemi nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce. Soud prvního stupně nepokládal za doložené a rozhodné tvrzení žalovaných, že došlo mezi žalobcem a otcem žalovaných i s oběma žalovanými k dohodě, že nároky žalobce budou vypořádány jinak, a to z toho důvodu, že žalobce neměl v té době právní možnost domáhat se vydání dílů nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; proto bylo dohodnuto, že nároky žalobce budou v rámci rodiny vypořádány; v tomto řízení je zřejmé, že se žalobce nevzdal práva domáhat se vydání nemovitostí uvedených v jeho žalobě. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaných, že tu uplatňování nároku žalobce je třeba posoudit podle ustanovení § 3 občanského zákoníku, když dům, jehož se týká žaloba žalobce, byl v uplynulých letech výrazně zhodnocen, takže jeho nynější cena činí 16,000.000 Kč a vyhovění žalobnímu návrhu žalobce by tu bylo v rozporu s dobrými mravy; soud byl naopak toho názoru, že tu tato námitka žalovaných není opodstatněna pro žalovanými navrhované zamítnutí žaloby žalobce, ale došlo-li by skutečně k bezdůvodnému obohacení, měly by žalované možnost se domáhat jeho vydání samostatně.

Uložil proto soud prvního stupně povinnost žalovaným vydat žalobci podíly na nemovitostech v rozsahu zjištěném v průběhu tohoto řízení a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11. 4. 2002, sp. zn. 22 Co 127/2002, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení 4.650 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že odvolání žalovaných není důvodné.

K odvolacím námitkám žalovaných uváděl odvolací soud, že v otázce státního občanství žalobce v rozhodné době vycházel odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ze sdělení Ministerstva vnitra z 23. 7. 1998, že žalobce neprochází evidencí osob, které pozbyly státní občanství, a dále ze sdělení Obvodního úřadu v P. z 26.10.1998, že žalobce byl ke dni 1. 4. 1991 občanem České republiky, neboť nikdy toto občanství neztratil; bylo také doloženo, že švýcarské právní předpisy o státním občanství povolují dvojí státní občanství a že podmínkou nabytí švýcarského státního občanství není pozbytí dosavadního státního občanství.

K otázce použití ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byl odvolací soud toho názoru, vycházejícího i z názoru dovolacího soudu, že totiž v takovém případě, kdy žalovanými nabytá nemovitost nebo její část, vydané v rámci restitučního řízení jako osobám oprávněným, ale kdy se staly dědičkami oprávněné osoby, jíž byl vydán i podíl příslušející jiné oprávněné osobě, přešla na ně jako na vlastnice nemovitostí i povinnost vydat příslušný podíl osobě, jejíž nároky nebyly uspokojeny, a to i za situace, že nárok nebyl v době smrti jejího předchůdce uplatněn u soudu .

Odvolací soud byl také toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření dohody, na jejímž základě by byl závazek žalovaných vydat žalobci požadovanou část nemovitostí nahrazen jiným závazkem.

Odvolací soud také nepřisvědčil názoru odvolatelů, že by došlo v řízení k vadě, když soud prvního stupně před vyhlášením svého rozsudku jednal v nepřítomnosti žalovaných, ačkoli se řádně omluvily; odvolací soud poukazoval na to, že obě žalované byly zastoupeny advokátem, který se k jednání dostavil, činil jménem žalovaných přednesy, důkazní návrhy a závěrečný návrh, takže tu nedošlo k porušení práva žalovaných na spravedlivý proces.

Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 22. 8. 2002 a dovolání ze strany dovolatelky B. V. bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 18. 10. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Také dovolatelka MUDr. T. V. podala své dovolání stejným způsobem dne 21. 10. 2002, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Obě dovolatelky měly bez dalšího za to, že je jejich dovolání přípustné.

Dovolatelka B. V. i dovolatelka MUDr. T. V. uplatňovaly jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění věci, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu).

Obě dovolatelky měly za to, že odvolací soud pochybil při aplikaci a výkladu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelek právo tzv. opomenuté oprávněné osoby na vydání části nemovitosti, která byla již dříve vydána jiné oprávněné osobě, a tomu korespondující povinnost této osoby vydat část nemovitosti opomenuté oprávněné osobě je závazkem, který nemůže bez dalšího přecházet na dědice, jako univerzálního právního nástupce původního restituenta oprávněné osoby.

Obě dovolatelky dále poukazovaly na to, že jejich otec zemřel 9.10.1993 a k tomuto datu tedy nabyly dovolatelky dědictví po něm a připadly jim i případné závazky, pokud k uvedenému dni existovaly. V této době však neexistovalo právo žalobce na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, vůči otci žalovaných, neboť v té době nebyl žalobce oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., protože podle tehdy platné úpravy nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území České republiky. V době účinnosti ústavních nálezů č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. byl již otec žalobkyně mrtvý, takže vůči němu nemohlo vzniknout žádné právo žalobce.

Dovolatelky posléze uplatňovaly, že se s žalobcem výslovně dohodly, že nebude uplatňovat v té době mezi ním a žalovanými sporná práva na vydání nemovitostí a že žalované mu za to poskytnou bez jakékoli protihodnoty na základě uzavřené dědické dohody zemědělské a lesní pozemky v katastrálním území K., obec B., zapsané v listu vlastnictví č. 124 u Katastrálního úřadu P. Šlo o vysoce hodnotný nemovitý majetek po společně zemřelém předkovi J. V. a dědění ohledně tohoto majetku bylo dodatečně projednáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. D 1628/93. To se stalo obsahem dědické dohody, uzavřené dne 30.11.1994, na základě níž žalobce nabyl pozemky o celkové výměře 63.178 m2 a žalované z tohoto dědictví nenabyly ničeho. Uvedené okolnosti jsou patrny z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. D 1628/93. Je pochybením odvolacího soudu i soudu prvního stupně, podle názoru dovolatelek, že se nezabývaly tím, že tu došlo k ústní dohodě narovnání ve smyslu ustanovení § 570 občanského zákoníku, jímž žalobce a žalované nahradili sporné pohledávky a závazky mezi nimi existující pohledávkami a závazky jinými.

Dovolatelky ještě vyslovovaly názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla vadně posouzena jejich základní ústavou daná práva na ochranu vlastnictví a byl jimi porušen princip, že změny právního řádu ( provedené nálezy č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. ) nemohou mít retrospektivní účinky k tíži fyzických osob.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatelek tu směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o zrušení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Posouzení přípustnosti dovolání dovolatelek tu tedy bylo možné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ovšem jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 23 C 216/2000 Obvodního soudu pro Prahu 2), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplynulo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, byla řešena právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit s uvážením znění právních předpisů, aplikovaných v řízení před odvolacím soudem, popřípadě před soudem prvního stupně (a to v daném případě zejména ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), jakož i s uvážením uveřejněné judikatury soudů k těmto právním předpisům, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zda odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, nebo zda řešil otázku dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla-li věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.

Nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána (§ 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o vydání věci povinnou osobou, která věc držela k 1.4.1991, tj. ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na rozdíl od ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd neumožňuje, jak je patrno ze srovnání znění obou těchto ustanovení (ale ani ze srovnání s jinými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), aby mezi více oprávněnými osobami došlo k dohotě o výši podílu na vydávané odňaté věci při jejím vrácení.

Z žádného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze přesvědčivě dovodit, že by na nároky podle tohoto zákona, nebylo možné použít ustanovení občanského zákoníku o prominutí dluhu; musí tu však být splněny zákonné předpoklady pro prominutí dluhu, jak jsou stanoveny v § 574 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (konkrétní vzdání se práva nebo prominutí dluhu, písemná forma dohody a nemožnost vzdání se práv, jež mohou teprve v budoucnu vzniknout).

Nebylo by možné vyloučit výslovné uplatnění vzájemného návrhu, který by se opíral kupř. o ustanovení § 7 odst. 4, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. (ohledně náhrady rozdílu mezi cenou původní věci a cenou zhodnocené věci, kterou by měla oprávněná osoba uhradit povinné osobě, ale i opomenutá oprávněná osoba vůči osobě, které byla věc vydána). Byl-li skutečně řádně uplatněn takový vzájemný návrh, bylo by třeba vyjádřit výrokem rozsudku soudu vzájemnou (synalagmatickou) povinnost žalobce a žalovaného (k tomuto závěru dospěl např. již bývalý Nejvyšší soud ČSFR v dílčím vyjádření sdělovaném pod sp. zn. Cpjf 161/91).

Ze shora uvedených závěrů, které měl dovolací soud na zřeteli i při posuzování dovolání dovolatelek v daném případě, dospěl dovolací soud k závěru, že nelze mít za to, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (tj. zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.) anebo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, jež by dosud nebyla v rozhodování dovolacího (tj. Nejvyššího soudu) dosud vyřešena.

Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, jako dovolání nepřípustných.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.



V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu