28 Cdo 2445/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 8 odst. 6 předpisu č. 177/1996Sb.




28 Cdo 2445/2016 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. P. , P., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 1830/44, proti žalovanému JUDr. F. V. , advokátovi se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, zastoupenému JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, o 152.200 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 225/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 54 Co 192/2015-866, takto:

Dovolání směřující proti části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 54 Co 192/2015-866, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 44.920 Kč s příslušenstvím, se odmítá ; jinak se rozsudek odvolacího soudu ruší a věc se tomuto soudu v naznačeném rozsahu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 6 C 225/2010-606, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce na žalovaném dožadoval zaplacení částky 55.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), jinak však návrhu vyhověl a žalovanému uložil uhradit žalobci 143.800 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) i náklady řízení (výrok III.). Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi žalobcem a žalovaným byla v lednu 2007 uzavřena dohoda o zastupování, na jejímž základě JUDr. V. vykonal specifikované právní služby. Žalobce žalovanému zaplatil zálohy 5.000 Kč a 50.000 Kč, jakož i posléze též fakturovanou úplatu ve výši 152.200 Kč. Soud dospěl k závěru, že si účastníci sjednali smlouvu o poskytování právních služeb bez ujednání výše odměny, pročež se vzájemné nároky zúčastněných subjektů posoudí dle ustanovení o mimosmluvní odměně vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jelikož se právní služby, které žalovaný poskytl žalobci, týkaly smluvních jednání o vypořádání společného jmění manželů, byla tarifní hodnota určena v souladu s § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při stanovení zmíněné veličiny soud vycházel z částky 3.193.000 Kč, kterou žalobce prostřednictvím žalovaného nabídl své manželce při vypořádání společného jmění). S ohledem na charakter provedených úkonů pak podle názoru soudu JUDr. V. náležela odměna ve výši 42.800 Kč, ve zbývajícím rozsahu představují hodnoty přijaté žalovaným bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Žalobci tudíž svědčilo právo na částečné vrácení poskytnutého peněžitého plnění, jež se ovšem, pokud jde o zálohy v souhrnné výši 55.000 Kč, již promlčelo. Žalobě tak bylo možné vyhovět jen ve zbývajícím rozsahu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 54 Co 192/2015-866, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky
8.400 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), dále uvedené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl co do dalších 98.880 Kč s příslušenstvím, jinak (tj. pokud jde o částku 44.920 Kč s příslušenstvím) je v daném výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně v názoru, že si účastníci sjednali smlouvu o poskytnutí právních služeb bez určení odměny, již tedy bylo nutno vyčíslit dle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Za tarifní hodnotu však odlišně od obvodního soudu pokládal částku 10.660.000 Kč, požadovanou po žalobci jeho manželkou na vyrovnání jejího podílu v rámci vypořádání společného jmění manželů, a nikoli hodnotu 3.193.000 Kč nabízenou jí žalobcem. Jelikož žalovanému po úpravě výpočtu ve světle předeslané úvahy náležela za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, jednání s protistranou dne 29. 1. 2007 a poradu s klientem dne 12. 2. 2007) odměna vyšší, přikročil odvolací soud k částečné změně napadeného rozhodnutí a jeho potvrzení ve zbývajícím rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně vůči všem jeho výrokům, brojí žalobce dovoláním, v němž argumentuje, že dle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu je pro účely určení tarifní hodnoty v podobných případech rozhodující znalecké ocenění jednotlivých věcí a práv, které strany zahrnuly do rozsahu soudního či mimosoudního vypořádání společného jmění, nikoli požadavek na peněžité plnění vznesený jedním z manželů. V předmětné věci přitom nebylo provedeno řádné vymezení vypořádávaných statků, respektive jejich ocenění znaleckým posudkem (od něhož lze upustit toliko v případech běžných věcí menší hodnoty), pročež by za daných okolností měla být za tarifní hodnotu v souladu s § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, považována částka 5.000 Kč. Odvolacím soudem stanovená výše odměny advokáta navíc zjevně není úměrná úsilí a odbornosti, jež musel žalovaný v dané věci vynaložit.
Dovolatel dále namítá, že podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží advokátovi mimosmluvní odměna toliko za další poradu s klientem v délce přesahující jednu hodinu, zatímco setkání účastníků dne 12. 2. 2007, jež odvolací soud chybně vyhodnotil jako účtovatelný úkon právní služby, trvalo méně než jednu hodinu. Rovněž sporuje samotný závěr soudů nižších stupňů, že si účastníci nesjednali smluvní odměnu. Žalobce žalovanému taktéž vytýká, že si počínal nečestně (v rozporu s advokátní etikou), pakliže po svém klientovi požadoval proplácení úkonů, jež advokátní tarif nezná, jako je sepsání dopisu protistraně ze dne 22. 2. 2007 a porada s klientem trvající méně než jednu hodinu. Právní služby, které žalovaný žalobci poskytoval, by ostatně měly být kvalifikovány jako nadbytečné, neboť ke dni jejich provedení nebylo možné uzavřít smlouvu o vypořádání majetkových vztahů v době po rozvodu jednak proto, že manželství bylo zasaženo neplatností, která odpadla teprve posléze (když došlo k uznání rozhodnutí cizozemského soudu o rozvodu předchozího sňatku manželky), jednak vzhledem k tomu, že dosud nebylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilých dětí, a konečně též z toho důvodu, že rozvod neproběhl v režimu § 24a, nýbrž § 24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 257/2001 je smlouva o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů platná jen v případě rozvodu manželství bez zjišťování příčin rozvratu, a jejímu předložení musí předcházet rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí.
Z popsaných důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je odpovídajícím způsobem změnil.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž se stručně ztotožnil s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu a navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného opravného prostředku.
Dovolání podané prostřednictvím advokáta bylo následně doplněno obsáhlými přípisy sepsanými přímo žalobcem, k nimž však Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 nepřihlížel (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3762/2015, ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4534/2015, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4118/2014).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i potud, pokud bylo jeho výrokem II. potvrzeno vyhovění žalobě co do částky 44.920 Kč s příslušenstvím soudem prvního stupně. V posledně řečené části je však dovolání subjektivně nepřípustné [a jako takové muselo být odmítnuto na základě § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř.], neboť tím, že bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci část nárokovaného plnění, nevznikla dovolateli žádná procesní újma, již by Nejvyšší soud mohl reparovat změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2807/2015, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1459/2016, a ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 866/2016).
Dovolací soud se dále po obsahové stránce zabýval dovoláním v rozsahu, v němž směřovalo do rozsudku Městského soudu v Praze v jeho výrocích I. a III., jakož i v měnící části výroku II. Z tohoto hlediska se patří předeslat, že podle účinné právní úpravy je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, jejž nemůže nikterak podrobovat svému přezkumu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5197/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2677/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3448/2016). Bezpředmětná je proto dovolatelova polemika se závěry nalézacího, respektive odvolacího soudu ohledně existence a obsahu smluvních ujednání mezi účastníky, neboť tyto aspekty mají v souladu s ustálenou judikaturou jednoznačně skutkovou povahu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2346/2014, či ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1336/2016).
Ačkoli nejsou ani další dovolací námitky formulovány zcela pregnantně (ba naopak je zastírá jistá mnohomluvnost a zabíhavost, jež jsou na újmu jasnosti argumentace), ve své podstatě přiléhavě postihují otázku vyčíslování mimosmluvní odměny advokáta za právní služby poskytované ve vazbě na vypořádání společného jmění manželů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 208/2009, konstatoval, že v souladu s § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je tarifní hodnota v případech, v nichž lze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, odvozena od ceny předmětu konkrétního úkonu advokáta. Jestliže je oním předmětem poskytované právní služby věc (nikoli peněžité plnění), je za tarifní hodnotu třeba považovat obvyklou cenu věci. Z hlediska časového je pak rozhodná cena v okamžiku započetí úkonu právní služby. Předestřené zásady platí i pro vypořádání společného jmění manželů, na něž se vztahuje právní úprava obsažená v § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle zmíněného ustanovení je výše tarifní hodnoty determinována tím, co strany učinily předmětem vypořádání a jakou hodnotu tyto jednotlivé věci, pohledávky a závazky měly v okamžiku započetí úkonu právní služby, který se jich týkal. Není-li mezi stranami jiné dohody, platí, že za tarifní hodnotu se považuje polovina obvyklé ceny věcí a polovina hodnoty pohledávek a závazků, jež strany navrhly k vypořádání. Ze žádného ustanovení současně nevyplývá, že by se naznačené pravidlo mělo prosadit toliko při výpočtu odměny za zastupování pro účely rozhodování soudu o nákladech řízení. Naopak lze usuzovat na jeho uplatnitelnost v rámci kalkulace odměny advokáta též v mimoprocesním kontextu.
Postačuje-li v rámci vypořádání společného jmění manželů soudem, pokud určitou položku k vypořádání označí některý z účastníků, a nemusí tak učinit oba manželé společně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 637/2010, a ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3620/2009, přiměřeně viz rovněž rozsudek téhož soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006), není ani v průběhu mimosoudního jednání nutné, aby mezi manžely panoval na předmětu vypořádání konsensus, neboť každý z nich může rozsah řešených hodnot rozšířit též jednostranně (k tomu viz opět mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 208/2009, v němž byla zdůrazněna nutnost zohlednit při výpočtu tarifní hodnoty též cenu věcí a pohledávek, jež do procesu vypořádání zahrnula manželka ve vyjádření k žalobě). Pro účely aplikace § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je však nutné upřesnit, které hodnoty jednotliví manželé požadují vypořádat. Objem dotčeného majetku a závazků naproti tomu nelze bez dalšího aproximovat na základě žádostí či nabídek finančního vyrovnání ze strany manželů, neboť takové údaje v zásadě neskýtají spolehlivý zdroj informací o hodnotě sporných aktiv a pasiv. Jak se totiž praví v již vícekrát citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 208/2009, východiskem pro výpočet tarifní hodnoty je zjištění obvyklé ceny vypořádávaného majetku, k jejímuž stanovení bude zpravidla zapotřebí znaleckého posudku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, a ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013), pročež má subjektivní mínění stran o hodnotě sporného jmění jen omezenou vypovídací hodnotu. Prosté sdělení představ manželů o výši peněžitého plnění, jež by mělo být jednomu z nich vyplaceno, navíc neumožňuje posoudit, jaký byl vzájemný poměr vymezení předmětu vypořádání oběma manžely. Promítnuto do souvislostí řešené věci, i kdyby bylo lze usuzovat, že manželka žalobce vznesením požadavku na výplatu peněžitého plnění ve výši 10.660.000 Kč učinila předmětem vypořádání přinejmenším majetek dosahující dvojnásobné hodnoty, nebylo by bez dalšího možné zjistit, jak se tento návrh vztahoval k žalobcem nabízené částce 3.193.000 Kč (tj. zda majetkové hodnoty, jež měl na mysli žalobce, tvoří podmnožinu položek označených jeho manželkou, a za předmět vypořádání je tak namístě pokládat právě aktiva a pasiva, jež do vypořádání zahrnula ona, či zdali dovolatel navrhoval řešení některých věcí, pohledávek nebo závazků, jež jeho manželka vypořádat nepožadovala, s tím, že pak by se rozsah vypořádaného jmění mohl odchylovat od předmětu určeného manželkou).
Je pravdou, že Nejvyšší i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňují, že při zjišťování tarifní hodnoty je primárně nutné vycházet z § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., odvíjejícího odměnu advokáta od předmětu právní služby, a teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je přípustné uchýlit se ke stanovení tarifní hodnoty podle § 9 citovaného předpisu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3509/2015, a ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016, dále srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, případně ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10). Je tedy možné mít pochopení pro soudy nižších stupňů, jež se zdráhaly předčasně přikročit ke kalkulaci odměny ze základu určeného pro právní služby s obtížně ocenitelným předmětem. Pakliže se ovšem ani v dalším řízení nezdaří bezpečně zjistit hodnotu věcí, pohledávek, potažmo závazků, jež byly předmětem vypořádání společného jmění žalobce a jeho manželky v době, kdy JUDr. V. poskytl sporné úkony právní služby (přičemž lze v uvedeném kontextu zvážit též využití tzv. vysvětlovací povinnosti procesní strany nezatížené důkazním břemenem, k tomu srovnej mezi jinými rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013), nebude namístě uhadovat objem vypořádávaných položek z nespecifikovaných návrhů zúčastněných osob ohledně výše peněžitého plnění ve prospěch manželky, nýbrž bude nezbytné využít fixní tarifní hodnoty stanovené v § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 36/2016, jež v obecné rovině připouští aplikaci právě odkazovaného ustanovení ve věcech týkajících se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci při nepoměrných obtížích se zjišťováním ceny spoluvlastněného objektu, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3446/2012, v němž se § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. přímo uplatňuje ve sporu o vypořádání společného jmění manželů).
Rozpor s konstantní judikaturou dovolacího soudu je založen rovněž tím, že odvolací soud bez jasného odůvodnění dovodil vznik práva žalovaného na odměnu za poradu s klientem dne 12. 2. 2007 na základě § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., přestože soud prvního stupně vzal za prokázané, že řečená schůzka netrvala déle než jednu hodinu (odvolací soud, jak se výslovně připomíná v napadeném rozhodnutí, ze skutkového stavu zjištěného soudem obvodním plně vycházel a nikterak jej nemodifikoval). Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2736/99, dovodil, že další porada s klientem kratší jedné hodiny není úkonem, za nějž by advokátovi náležela mimosmluvní odměna (shodně viz Kovářová, D., Tichá, H. In: Kovářová, D. a kol. Odměna advokáta: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 207), také v tomto směru tudíž úvahy Městského soudu v Praze nelze aprobovat. Zdali JUDr. V. porušil stavovské předpisy či zásady advokátní etiky fakturací odměny za úkony, jež advokátní tarif nezná, je naproti tomu pro řešení předmětného sporu nepodstatné. Nejsou-li dotčené služby účtovatelné ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., nebude za ně žalovanému přisouzena kompenzace, přičemž zodpovězení otázky, zda vznesení požadavku na jejich úhradu naplnilo znaky kárného deliktu, je plně v kompetenci orgánů České advokátní komory. Jelikož není dosud postaveno najisto, na jak vysokou mimosmluvní odměnu vznikl žalovanému nárok, bylo by rovněž zjevně předčasné posuzovat její přiměřenost náročnosti poskytnutých právních služeb.
Přitakat nelze ani námitce, dle níž žalovaný nemohl poskytovat žalobci služby upínající se k vypořádání společného jmění manželů, neboť to vzniká (a jeho právní osud tedy může být řešen) i v manželství neplatném (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972, dále srovnej kupř. Dvořák, J., Jehlička, O. In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I . Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 960). Z dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, pak nikterak nevyplývá, že by snad jednání o dohodě týkající se úpravy vzájemných majetkových vztahů manželů v době po rozvodu bylo možné vést až poté, co bude vyjasněno uspořádání poměrů nezletilých dětí, či že by právní služby realizované při přípravě smlouvy ve smyslu § 24a odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, měly být zpětně shledány neúčelnými, realizoval-li se rozvod nakonec v režimu sporném.
Se zřetelem k výše osvětlené nesprávnosti v právním posouzení věci nicméně Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze (v rozsahu přípustnosti dovolání) zrušil a věc uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu