28 Cdo 2443/2012
Datum rozhodnutí: 04.04.2013
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák., § 265 obch. zák.




28 Cdo 2443/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce Ing. J. L. V. , bytem Z., R. 502, zastoupeného Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Zlín, Nad Vývozem 4828, proti žalovanému Statutárnímu městu Zlín , IČ 0283924, sídlem Zlín, Náměstí Míru 12, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 15, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 16/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2012, č. j. 28 Co 9/2010-269, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 360 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem Praha 1, Revoluční 15.
O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 200 000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se zúčastnil obchodní veřejné soutěže (dále také soutěž ) o nejvýhodnější návrh na uzavření smlouvy o převodu všech akcií společnosti Teplo Zlín, a. s. (dále jen společnost Teplo Zlín ) v majetku žalovaného a v souladu s podmínkami soutěže zaplatil administrativní poplatek ve výši 200 000 Kč. Následně došlo ke zrušení vyhlášené soutěže, avšak žalovaný mu administrativní poplatek odmítl vrátit.
Poté, co předchozí rozsudky soudů nižších stupňů byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1661/2009, Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 10. 2009, č. j. 38 C 16/2007-213, nárok žalobce zamítnul. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 28 Co 9/2010-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy nižších stupňů vycházely v posuzované věci především z následujících skutečností. Dne 14. 8. 2007 vyhlásil žalovaný soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o převodu všech akcií společnosti Teplo Zlín v tržní hodnotě cca 50 mil. Kč. V souvislosti s přípravou soutěže vynaložil žalovaný mimo jiné cca 500 000 Kč na právní služby. Podle zveřejněných podmínek soutěže byli zájemci o účast v ní povinni zaplatit nevratný administrativní poplatek ve výši 200 000 Kč. Současně si žalovaný vyhradil právo soutěž kdykoliv a bez uvedení důvodu zrušit nebo odmítnout všechny předložené návrhy. Pokud se soutěže účastnila právnická osoba, byla osoba oprávněna za tuto osobu jednat povinna předložit nejpozději do 23. 8. 2007 do 15:00 hod. aktuální výpis z obchodního rejstříku, z něhož by toto oprávnění plynulo. Zájemcům, kteří splnili podmínky soutěže, měly být následujícího dne, tj. 24. 8. 2007, předány dokumenty týkající se společnosti Teplo Zlín nutné k vypracování jejich nabídek. Nabídky mohli účastníci předat dne 30. 8. 2007. Dne 23. 8. 2007 uhradil dovolatel na účet žalovaného 200 000 Kč. Do soutěže se přihlásili celkem tři zájemci, jeden z nich, společnost Energie AG Teplo Morava, a. s. (dále jen společnost energie AG ) nepředložila ve stanovené lhůtě aktuální výpis z obchodního rejstříku (tato společnost zřejmě měla v úmyslu opatřit si výpis na poslední chvíli z příslušného systému České pošty, ten ale v daném místě nebyl funkční), místo toho však předložila aktuální notářský zápis, z něhož rovněž plynulo, že za ni jedná oprávněná osoba; aktuální výpis z obchodního rejstříku pak doložila cca. 20 30 minut po uplynutí lhůty. Dne 29. 8. 2007 žalovaný vyhlášenou obchodní veřejnou soutěž zrušil, o čemž ještě téhož dne informoval dovolatele. Dne 2. 10. 2007 vyzval žalobce žalovaného k vrácení registračního poplatku, ten však jeho výzvě nevyhověl.
Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že v posuzované věci stanovení nevratného administrativního poplatku ve výši 200 000 Kč za účast v obchodní veřejné soutěži nelze považovat za podmínku, která by byla v rozporu s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku). V podmínkách soutěže bylo dle odvolacího soudu výslovně a srozumitelně stanoveno, že se jedná o poplatek, který se nevrací. Stanovení nevratného poplatku za účast v soutěži připouští i odborná literatura a v praxi se nejedná o něco zcela výjimečného. Od dovolatele jako osoby pohybující se v podnikatelské sféře bylo možno očekávat profesionální přístup, jakož i to, že vyhodnotí všechna rizika spojená s účasti v soutěži. Bylo proto na jeho uvážení, zda akceptuje, že soutěž může být žalovaným zrušena a zaplacený registrační poplatek mu nebude vrácen. Z provedeného dokazování není dle odvolacího soudu možno dovodit, že by žalovaný předem počítal s tím, že vybere od účastníků registrační poplatek a soutěž následně zruší. Důvodem pro zrušení soutěže byly naopak zcela konkrétní obavy žalovaného, že pokud by soutěž sám nezrušil (ať již by připustil účast společnosti Energie AG, nebo nikoliv), její výsledek by mohl být neúspěšnými účastníky napaden. Skutečnost, že žalovaný ke zrušení přikročil ještě před podáním nabídek, svědčí o jeho snaze o transparentnost. Dovolateli byly v souvislosti se zaplacením poplatku vydány dokumenty týkající se společnosti Teplo Zlín a jako osoba aktivně činná v podnikání tak získal exkluzivní informace, které může dále využít. Účel poplatku, kterým byla úhrada transakčních nákladů spojených s přípravou soutěže, lze dle odvolacího soudu považovat za legitimní. S ohledem na hodnotu společnosti Teplo Zlín nelze poplatek považovat ani za nepřiměřený.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, který mu byl doručen dne 20. 3. 2012, podal žalobce (dále také dovolatel ) řádně zastoupený advokátem dne 17. 5. 2012 včasné dovolání. Dne 21. 5. 2012 dovolatel své dovolání doplnil, avšak k tomuto jeho podání nemohl dovolací soud s ohledem na dvouměsíční lhůtu stanovenou k podání dovolání ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. přihlížet.
Dovolatel spatřuje přípustnost svého dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvody dovolatel uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel ve svém dovolání obsáhle polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, dle kterého v posuzované věci nelze stanovení nevratného administrativního poplatku ve výši 200 000 Kč za účast v obchodní veřejné soutěži považovat za podmínku, která by byla v rozporu s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku). Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že rozsudek odvolacího soudu stojí na skutkovém zjištění, že dovolateli se za uhrazený administrativní poplatek dostalo protiplnění v podobě exkluzivních a hospodářsky využitelných interních informací, aniž by však v tomto směru doplnil dokazování.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ze dne 3. 8. 2012 ztotožnil se způsobem, jakým o věci rozhodly soudy nižších stupňů, a uvedl, že otázku souladu výkonu konkrétního práva s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku) nelze považovat za otázku, která má po právní stránce zásadní význam. Dle žalovaného nemohou být v posuzované věci přezkoumávány ani vady řízení.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží . Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§ 241a odst. 2 písm. b)]. Lze tak souhlasit s žalovaným, že dovolatelem namítaná vada řízení v posuzované věci sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.
Zbývá tak posoudit, zda může být přípustnost dovolání založena námitkami, jimiž se dovolatel pokusil zpochybnit závěr soudů nižších stupňů, dle kterého v posuzované věci nelze stanovení nevratného administrativního poplatku ve výši 200 000 Kč za účast v obchodní veřejné soutěži považovat za podmínku, která by byla v rozporu s dobrými mravy (zásadami poctivého obchodního styku).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
V první řadě je možné na tomto místě odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383), dle kterého dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod . Obdobně i Nejvyšší soud dlouhodobě vychází ze závěru, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující měrou soudům nižších stupňů a že dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Obdobné pak analogicky platí i pro posuzování rozpornosti výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. nebo rozpornosti právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009).
Úvahy odvolacího soudu přitom dle přesvědčení Nejvyššího soudu v posuzované věci za zjevně nepřiměřené považovat nelze, a dovolatelovými námitkami proto přípustnost dovolání být založena nemůže. S odvolacím soudem lze předně souhlasit, že od osoby, která se chystá investovat cca 50 milionu Kč a následně provozovat teplárnu, lze očekávat profesionální přístup, jakož i to, že si řádně prostuduje podmínky obchodní veřejné soutěže a zváží všechna rizika spojená s účasti v ní. Je přitom zásadně věcí smluvní volnosti účastníků kontraktačního procesu, jakým dílem se který z nich bude podílet na nákladech s tímto procesem spojených (bez ohledu na to, zda je smlouva uzavírána na základě adresně daného návrhu, nebo cestou obchodní veřejné soutěže, jakož i bez ohledu na to, zda nakonec dojde k uzavření smlouvy, či nikoliv). Lze samozřejmě souhlasit, že stanovení nevratného poplatku za účast v obchodní veřejné soutěži spolu s oprávněním pořadatele tuto soutěž kdykoliv bez uvedení důvodu zrušit nebo odmítnout všechny předložené návrhy, může být snadno zneužitelné. Na druhé straně, jak již bylo uvedeno, soulad s dobrými mravy (rozpor se zásadami poctivého obchodního styku) musí být vždy posuzován z hlediska konkrétního případu. V posuzované věci však nevyšly najevo žádné indicie, z nichž by bylo patrno, že žalovaný měl v úmyslu se nekale obohatit tím, že by vybral poplatky za účast v soutěži a tu následně zrušil. Pokud si žalovaný v podmínkách soutěže vyhradil právo soutěž kdykoliv a bez udání důvodu zrušit, jednalo se spíše o jakousi pojistku proti nenadálým a nepředvídatelným situacím. Postup žalovaného se navíc ukázal jako prozíravý, neboť právě k takovéto předem nepředvídatelné situaci následně skutečně došlo, když společnost Energie AG sice formálně nesplnila podmínky soutěže, ale zároveň doložila, že za ni jedná oprávněná osoba (materiálně tedy požadavek žalovaného splnila). Za této situace se obavy žalovaného, že soutěž bude některým z neúspěšných účastníků zpochybněna (což by nutně bylo spojeno s vysokými náklady), jeví jako zcela odůvodněné. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že jednatel společnosti Energie AG osm měsíců po konání soutěže (konkrétně dne 24. 4. 2008) na jednání před soudem prvního stupně vypověděl (srov. č. l. 109 an.), že společnost Energie AG neměla v úmyslu soutěž napadnout (žalovaný nemohl předvídat, jak se společnost Energie AG, nebo kterýkoliv jiný účastník soutěže, zachová). Dovolací soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že pokud žalovaný ke zrušení soutěže přikročil ještě před podáním nabídek, svědčí to o jeho snaze o transparentnost. K tomu pak lze doplnit, že by naopak bylo vůči účastníkům soutěže velmi nekorektní, kdyby se žalovaný sice rozhodl soutěž ještě před podáním nabídek zrušit, ale účastníkům by to neoznámil a nechal je dále vypracovávat a následně odevzdat jejich nabídky. Přiměřenost výše poplatku za účast v soutěži (jakož i jakékoliv jiné platby, smluvní pokuty apod.) samozřejmě nelze posuzovat zcela abstraktně k poměrům České republiky , jak navrhuje dovolatel (podle dovolatelem nastíněné úvahy by pro posouzení výše přiměřenosti poplatku za účast v soutěži bylo zcela nerozhodné, zda se zájemci uchází o zakázku na vymalování dvou kanceláří, nebo výstavbu jaderné elektrárny), ale s ohledem na okolnosti posuzované věci. Z tohoto pohledu poplatek ve výši 200 000 Kč za nepřiměřený považovat nelze není nepřiměřený ani s ohledem na cenu akcií společnosti Teplo Zlín (jak uvedl odvolací soud, poplatek představoval toliko 0,4 % z tržní hodnoty společnosti Teplo Zlín), ani s ohledem na náklady, které žalovanému v souvislosti s přípravou soutěže vznikly (žalovaný vybral na poplatcích celkem 600 000 Kč, ale jen náklady na právní služby představovaly 500 000 Kč). Konečně, pokud dovolatel odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, nelze nevidět, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (zjednodušeně řečeno) posuzoval legálnost tzv. regálného , tj. poplatku, který jsou dodavatelé nuceni platit obchodním řetězcům (chtějí-li své produkty prodávat v jejich prodejnách), přičemž obchodní řetězce vůči dodavatelům často vystupují z pozice silnějšího (srov. v této souvislosti zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití). Naproti tomu v posuzované věci proti sobě stáli dva rovnocenní partneři statutární město na straně jedné a zájemci o provozování teplárny disponující částkou 50 milionu Kč na straně druhé. Lze tedy uzavřít, že úvahy odvolacího soudu obstojí bez ohledu na to, zda dovolatel skutečně v souvislosti se soutěží získal informace, které využil (mohl využít) ve svém dalším podnikání, či nikoliv.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatele jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 28).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 15, § 14, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 12 360 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. dubna 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu