28 Cdo 2430/2004
Datum rozhodnutí: 25.04.2005
Dotčené předpisy: § 22 odst. 1 předpisu č. 72/1994Sb.




28 Cdo 2430/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Městské části P. L., zastoupenému advokátem, 2/ M. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 117/2003, o dovolání žalovaného 2/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004, č. j. 55 Co 186/2004-63, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 1. 2004, č. j. 18 C 117/2003-38, a to tak, že se určuje, že žalovaný 1/ je vlastníkem bytové jednotky č. 483/16-16 a podílu ve výši 559/51435 na společných částech budovy v L. č. p. 481, 482, 483, 484, to vše spolu s přilehlými pozemky zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 2250 pro obec P. a k. ú. L. Žalovaní byli solidárně zavázáni zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že první žalovaný doručil dne 15. 5. 2001 druhému žalovanému, tehdy jako výlučnému nájemci bytu na základě smlouvy z 15. 2. 1999 s prvním žalovaným, nabídku převodu předmětného bytu do vlastnictví. Dne 29. 6. 2001 uzavřeli druhý žalovaný a žalobkyně manželství. Dne 5. 11. 2001 zaslal druhý žalovaný R. k. S., s. r. o. (jednající podle mandátní smlouvy za prvního žalovaného) akceptaci nabídky s tím, že uvedl, že je ženatý; později v řízení tvrdil, že žalobkyně s převodem bytu pouze jemu souhlasila. Dne 30. 11. 2001 pak první žalovaný uzavřel pouze s druhým žalovaným smlouvu o převodu bytové jednotky; ke vkladu smlouvy do katastru nemovitostí došlo s účinky dne 5. 12. 2001.

Při nezpochybněném naléhavém právním zájmu na určovací žalobě dovodil odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž považoval za rozhodný právní stav v době dojití nabídky převodu bytu druhému žalovanému (v době před sňatkem se žalobkyní) -, že uzavřením manželství (žalobkyně byla v bytě přihlášena k trvalému pobytu od 6. 4. 1999 spolu se svými dvěma nezletilými dětmi) vzniklo oběma účastníkům právo společného nájmu bytu podle § 704 odst. 1 občanského zákoníku (dále o. z. ). V takovém případě nastoupila povinnost prvního žalovaného nabídnout převod bytu i žalobkyni; navíc se vše dělo resp. mohlo stát ještě za běhu šestiměsíční lhůty od doručení nabídky druhému žalovanému podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Jestliže první žalovaný nabídku neučinil, porušil tak posledně citované ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., smlouva o převodu vlastnictví jednotky jen s druhým žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 o. z. a důsledkem je, že vlastníkem bytu zůstal první žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Zdůraznil v něm, že první žalovaný řádně splnil nabídkovou povinnost vůči druhému žalovanému jako výlučnému nájemci a rozhodný má být právě právní stav v době účinnosti nabídky. Ze zákona neplyne, že by snad nabídka převodu bytu měla být opakována; tím spíše nelze konstruovat jiné právní následky než provedený převod vlastnictví jednotky druhému žalovanému. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Z ostatních účastníků se k dovolání vyjádřil první žalovaný. Ten se připojil k důvodům tvrzeným druhým žalovaným a též navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolací instanci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že druhý žalovaný podal prostřednictvím advokáta dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále "o. s. ř."). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvod byl, vzhledem k obsahu dovolání, uplatněn podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tvrzeno je nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání však není důvodné.

Podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. má dosavadní vlastník bytu či budovy při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě. (Nájemce má však ještě předkupní právo podle § 22 odst. 2 téhož zákona.)

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003 (Soubor rozhodnutí NS sv. 25, C 1880), dovodil, že při neprokázané nabídce převodu bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. je následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě, nerespektující navíc přednostní právo nájemce podle odst. 2 téhož ustanovení, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 o. z.). Dosavadnímu nájemci pak nelze upřít naléhavý právní zájem žalovat jak na určení vlastnictví k bytu, tak případně i na určení neplatnosti smlouvy o jeho převodu.

Citovaný judikát lze nepochybně vztáhnout i na opomenutého společného nájemce. V takovém případě může být jinou osobou , které byl byt do vlastnictví převeden, i druhý ze společných nájemců jako výlučný nabyvatel.

Šestiměsíční lhůtu, běžící podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. od doručení nabídky převodu bytu, nelze vyložit tak, že by doručení nabídky nájemci samo o sobě znamenalo ukončení (přerušení) běhu této lhůty zejména nastanou-li během lhůty relevantní skutečnosti (vznik nájemního práva další osoby k bytu), které mohou vyvolat povinnost vlastníka bytu nabídnout převod ještě další osobě. Posledně popsaný důsledek nastupuje tím spíše, jestliže rozhodná skutečnost, v této věci vznik práva společného nájmu bytu manžely (§ 704 odst. 1 o. z.), nastala ještě v mezidobí od doručení nabídky dosavadnímu výlučnému nájemci do jejího přijetí. Smluvní proces, probíhající mezi prvním žalovaným jako vlastníkem nemovitosti a druhým žalovaným, byl dokonce formálně uzavřen až smlouvou samostatně sjednanou po přijetí nabídky.

Žalobkyně se ještě před přijetím nabídky k převodu bytu druhým žalovaným stala spolu s ním nájemkyní předmětného bytu. Tím vznikla prvnímu žalovanému, jako vlastníku domu, povinnost nabídnout převod bytu též žalobkyni. Nestalo-li se tak, byl porušen § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. s následkem neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky (ze dne 5. 11. resp. 30. 11. 2001) podle § 39 o. z. pro rozpor se zákonem.

Na těchto závěrech nemohlo nic změnit ani samotné tvrzení druhého žalovaného, že žalobkyně s převodem bytu pouze na něj souhlasila. Vzniklo-li žalobkyni právo na převod bytu do vlastnictví, pak se ho mohla platně vzdát jen v intencích § 574 odst. 1 o. z. tedy obligatorně písemnou dohodou, sjednanou nikoli s manželem, ale s vlastníkem domu.

Posouzení věci dovolacím soudem vede k závěru, že odvolací soud rozhodl správně. V řízení před nižšími instancemi nezjistil dovolací soud ani procesní vadu, která by snad měla vést ke zmatečnosti některého z obou jejich rozhodnutí či k procesní nesprávnosti ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.

Dovolací soud proto dovolání druhého žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

V řízení o dovolání byla úspěšná žalobkyně, nevznikly jí však žádné náklady. Nebylo důvodu přiznat náhradu nákladů řízení prvnímu žalovanému; ten ve svém vyjádření podpořil druhého žalovaného, jenž s dovoláním neuspěl.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. dubna 2005

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu