28 Cdo 2428/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



28 Cdo 2428/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. J. K. , zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, Bc., advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, proti žalované M. F. , zastoupené JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 659/11, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 202/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 14. března 2016, č. j. 36 Co 412/2012-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 C 202/2009-196, ve znění opravných usnesení ze dne 18. 5. 2012, č. j. 7 C 202/2009-231, a ze dne 9. 7. 2012, č. j. 7 C 202/2009-235, uložil žalované zaplatit žalobci částku 272.642 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 272.642 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), jakož i o soudním poplatku (výrok III.).
K dovolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3959/2013-287, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci nato rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), konstatoval, že jeho výrok II. zůstává nedotčen (výrok II.), ve výroku III. je změnil tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení před okresním soudem nepřiznává (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok V.).
I posledně uvedený rozsudek byl následně k dovolání žalobce mířícímu pouze do jeho výroků III. a IV. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 28 Cdo 229/2015-321, ve výroku III. zrušen a věc v daném rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak bylo dovolání odmítnuto.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ve sporu znovu rozhodoval, přičemž usnesením ze dne 14. 3. 2016, č. j. 36 Co 412/2012-328, rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím a před dovolacím soudem (výrok I.), dále konstatoval, že ve výrocích I., II., IV. i V. zůstává rozsudek odvolacího soudu nedotčen (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud shrnul, že odvolacímu přezkumu podléhal nadále pouze rozsudek okresního soudu ve výroku III., pročež se dotčeným rozhodnutím zabýval v tomto rozsahu. Přezkoumal majetkové, sociální, osobní i další poměry obou účastníků a s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), shledal, že v projednávané věci (především s ohledem na finanční situaci žalované, její vyživovací povinnost k dceři, jakož i na postoj žalobce před podáním návrhu na zahájení řízení promítající se do obsahu SMS zpráv zasílaných žalované, jež měly až výhružný charakter) jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu uvedeného ustanovení, a nejeví se tudíž spravedlivým povinovat k náhradě nákladů řízení neúspěšnou žalovanou, naproti tomu je namístě požadovat po žalobci, aby je nesl ze svého. Rozsudek okresního soudu proto v dotčené části týkající se náhrady nákladů řízení změnil a žalobci, ač úspěšnému, nepřiznal náhradu nákladů před soudy všech stupňů, vyjma náhrady nákladů v pořadí druhého odvolacího řízení, která mu byla již pravomocně přiznána rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 10. 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301 (výrokem IV.).
Proti usnesení odvolacího soudu (výrokům I. a III.) podal dovolání žalobce, jenž jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i v otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené. Krajskému soudu vytýká opětovné nerespektování závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v předchozích zrušujících rozhodnutích a rovněž, že jeho úsudek vychází z nesprávných údajů nemajících oporu v provedeném dokazování. Dovolatel namítá, že se odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené judikatury, neboť v daném případě nejsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., přičemž rozporuje především zjištění soudu o majetkových a sociálních poměrech žalované, jež označuje za standardní, či spíše nadstandardní. Dále poukazuje na nejasné vyjádření náhrady nákladů jednotlivých předcházejících řízení ve výroku I. napadeného usnesení. Upozorňuje na skutečnost, že již vyřešenou hmotněprávní otázku daného sporu krajský soud znovu promítá právě do rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení, což považuje za nepřípustné. Vzhledem k řečenému požaduje změnou napadeného rozhodnutí přiznání náhrady nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně, bude-li napadené usnesení zrušeno, přikázání věci k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval jeho projednatelností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vymezením přípustnosti dovolání se tak rozumí zcela konkrétní formulování otázky, pro niž se má dovolací soud správností napadeného rozhodnutí zabývat, neboť bez uvedení, které z hledisek vyjmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné, není možné dovolání projednat, jelikož se jedná o jeho obligatorní náležitost (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, a ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že argument judikatorního odklonu v rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. toliko tehdy, je-li z podání mimo jiné patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se posouzení dané problematiky odvolacím soudem odchyluje (srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nekonkretizuje-li proto nyní dovolatel blíže svá tvrzení o nesouladu napadeného usnesení s rozhodnutími Nejvyššího soudu, respektive nesděluje-li, se kterými jeho rozhodnutími má být v rozporu, nelze usoudit, že by vyhověl shora uvedenému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Obdobně je nutné nahlížet i na žalobcovu zmínku stran otázky v judikatuře doposud neřešené, poněvadž ani v tomto směru blíže neobjasňuje problematiku, jíž by se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi nezabýval. Míní-li řečeným podmínky aplikace § 150 o. s. ř., je namístě poukázat na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu nastíněnému se věnující, s nimiž byl ostatně dovolatel seznámen prostřednictvím zrušujícího usnesení vydaného v předchozím dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 229/2015), přičemž závěrům v nich vyřčeným se nyní napadené usnesení nikterak nepříčí. S ohledem na skutečnost, že dovolání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo bod 14 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), nemohlo být přezkoumáno věcně, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Nadto považuje dovolací soud za vhodné ve vztahu k argumentaci brojící proti aplikaci § 150 o. s. ř. upozornit, že jí žalobce směřuje výlučně proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, jež ovšem nemohou být předmětem dovolacího řízení, neboť Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací, nepřísluší správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů revidovat, pročež ani námitky proti nim nemohou přípustnost dovolání založit (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014, ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 471/2015, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2599/2015).
Současně se sluší podotknout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem může být nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pod nějž ovšem nelze podřadit námitky žalobce stran postižení řízení konkrétními vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám totiž přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2761/2014, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014). Mimoto se jeví vhodným poznamenat, že poukazuje-li žalobce v daném případě na nejasnost vyjádření odvolacího soudu ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy jednotlivých stupňů, avšak z kontextu odůvodnění je zřejmé, za která konkrétní řízení žalobci náhrada nákladů nenáleží, není namístě ze zmiňovaného nedostatku, respektive toliko nešťastné formulace, usuzovat na vadu ohrožující správnost přezkoumávaného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu