28 Cdo 2424/2015
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: čl. 132 o. s. ř., čl. 213 o. s. ř., čl. 451 obč. zák.



28 Cdo 2424/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce a) K. N. , b) B. N. , oba bytem Náměšť nad Oslavou, Pyšel 56, oba zastoupeni JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Houbalova 2553/4, proti žalované J. P. , zastoupené Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Brně, Panská 397/2, o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 183/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 13 Co 366/2012-412, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 12 463 Kč k rukám Mgr. Marka Novotného, advokáta v Brně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, č. j. 11 C 183/2007-274, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 3 000 000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobci se domáhali vydání bezdůvodného obohacení představovaného kupní cenou za prodej nemovitosti v jejich vlastnictví a věcí movitých uhrazenou na účet žalované, snachy žalobců. Žalovaná na svou obranu uvedla, že nemovitost byla vedena jako vlastnictví žalobců toliko formálně, ale spolu s movitými věcmi byla zcela pořízena z prostředků jejích a jejího zesnulého manžela. Soud zjistil, že jako vlastníci předmětné nemovitosti byli v katastru nemovitostí vedeni žalobci, přičemž žalované se nepodařilo prokázat, že fakticky nemovitost vlastnil její manžel. V kupní smlouvě o prodeji nemovitosti sice byl uveden účet žalované, to však neznamená, že prostředky byly určeny jí. Jednalo se toliko o platební místo, na kterém se smluvní strany dohodly, a na které byla kupní cena převedena, z čehož rovněž nelze usuzovat, že nemovitost vlastnil syn žalobců. Žalovaná se tedy podle § 451 obč. zák. na úkor žalobců bezdůvodně obohatila, neboť přijala plnění bez právního důvodu a získala tím majetkový prospěch.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 13 Co 366/2012-412, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované částky 3 00 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II, III a IV). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání, které doplnil opakováním výslechů a listinnými důkazy, včetně těch, které byly navrženy k důkazu a předloženy v řízení před soudem prvního stupně. Řešil zejména otázku finančních prostředků složených na účet žalované na základě kupních smluv o prodeji nemovitosti. Bylo prokázáno, že vlastníky předmětné nemovitosti jsou žalobci, a že sporné finanční prostředky poukázané na účet žalované, jejichž vydání se žalobci domáhali, představovaly kupní cenu za prodej této nemovitosti. Odvolací soud považoval za podstatné posouzení, kdo se finančně podílel na pořízení nemovitosti, přičemž dospěl k závěru, že se jednalo o finanční prostředky Mgr. N. (syna žalobců), za účelem jehož bydlení byla nemovitost pořízena a s nímž se na vybavení domu podílela i samotná žalovaná. Z okolností uzavření kupních smluv, kdy kupce vyhledal sám Mgr. N., způsobu naložení s kupní cenou (část složená v hotovosti byla ponechána Mgr. N., zbývající částka byla zaslána na účet označený Mgr. N., který byl účtem žalované), a dalšího jednání účastníků (mezi žalobci a Mgr. N. nebyla žádná dohoda o nakládání s těmito prostředky, peníze ležely na účtu žalované až do smrti Mgr. N., aniž by žalobci žádali jejich vydání), dovodil odvolací soud, že žalobci akceptovali nárok Mgr. N. na finanční prostředky získané prodejem jejich nemovitosti z titulu náhrady za jeho investice. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaná vyvrátila tvrzení žalobců, že se na jejich úkor obohatila ponecháním si finančních prostředků vložených na její účet, neboť tyto představovaly náhradu za prostředky vynaložené na pořízení nemovitosti žalobců.

Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítají, že odvolací soud opřel svoje rozhodnutí o neexistující a řádně neprokázané skutečnosti, které navíc nebyly žádnou ze stran tvrzeny. K odejmutí části vlastnického práva však nepostačuje konstatování soudu, že finanční prostředky k pořízení nemovitosti patřily Mgr. N., neboť soud ho nepodložil odpovídajícím a přesvědčivým odůvodněním. Uvádí, že odvolacímu soudu se nepodařilo prokázat, že dovolatel nenabyl nemovitost z prostředků, s nimiž nebyl oprávněn disponovat , a které by byl následně povinen vydat Mgr. N. nebo žalované. Směr vedení odvolacího řízení byl pro dovolatele neočekávaný a překvapivý, popřel smysl a účel odvolacího řízení, kdy nepřezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, ale sám nově určil rozsah projednávané věci. Ohledně existence finančních prostředků na účtu žalované odvolací soud nezjistil odlišné skutečnosti, než na jakých stálo rozhodnutí soudu prvního stupně, proto měl odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdit jako věcně správné. Podle odvolatelů se neprokázalo, že projev vůle obou stran (Mgr. N. a dovolatele) směřoval k následnému vrácení prostředků. Tuto skutečnost žalovaná ani netvrdila. Ze všech prokazovaných skutečností vyplynulo, že vůlí stran a Mgr. N. bylo, aby předmětnou nemovitost nabyli do svého vlastnictví dovolatelé, a ti že uhradili cenu nemovitostí ze svých prostředků. Soud bez jakýchkoliv tvrzení žalované a zákonného zakotvení legitimizoval neexistující institut koupě na druhého. Rozhodnutí odvolacího soudu také z uvedených důvodů (a rozhodl-li odlišně od soudu prvního stupně) považují za nepředvídatelné. Z uvedených důvodů se dovolatelé domáhali zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, neboť dovolatelé neuvedli žádnou otázku, v níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. K námitkám stran absence hodnocení některých důkazů odvolacím soudem uvedla, že odvolací soud nehodnotil nově provedené důkazy z důvodu poučení učiněného soudem prvního stupně a velmi pečlivě odůvodnil, z jakých důkazních prostředků a na základě jakých úvah dospěl k závěru, že pořízení nemovitosti financoval Mgr. N. a nikoliv dovolatelé. Při hodnocení pravdivosti tvrzení uzavřel, že dovolatel svá tvrzení opakovaně měnil, zatímco tvrzení žalované byla od počátku konzistentní. Předmětnou nemovitost financoval Mgr. N., a důvodem zápisu nemovitostí ve prospěch dovolatelů byly obavy Mgr. N. o majetek s ohledem na rizika povolání. Dovolatelé proto akceptovali nárok Mgr. N. na finanční prostředky získané prodejem předmětné nemovitosti z titulu náhrady jeho investic do ní, tudíž právní důvod k platbě sporné částky na účet žalované existoval; tímto důvodem byla náhrada za prostředky vynaložené Mgr. N. na pořízení předmětné nemovitosti. Odvolací soud zopakoval dokazování, proto mohl dospět k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitky dovolatelů směřují fakticky pouze proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, ačkoli podmínkou přípustnosti dovolání je toliko kvalifikované zpochybnění právního hodnocení postupem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 237 o. s. ř), jinak řečeno dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem; nejde totiž (viz dále) o zpochybnění právního hodnocení a dovolacímu soudu coby přezkumné instanci nepřísluší důkazy, které neprováděl, hodnotit. V uvedených souvislostech lze z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 132 o. s. ř. poukázat např. na rozsudek ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 897/2012, kde soud shrnul, že hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. V usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3535/2015, pak Nejvyšší soud ze zásady volného hodnocení důkazů dovodil, že je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. V souvislosti s tím dovolací soud odkazuje na závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1343/2013, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2212/2014, v tom smyslu, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Obdobně v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1569/2014, Nejvyšší soud uvedl, že pouhý odlišný názor žalovaného a soudů na prokázání skutečností, či zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, nelze považovat za dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Jestliže dovolatelé v dovolání předně (1) poukazují na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňují, a jež se dle jejich názoru nepodařilo odvolacímu soudu vyvrátit; (2) nesprávnost postupu odvolacího soudu spatřují v tom, že ačkoliv nezjistil jiné skutečnosti než soud prvního stupně a nepodařilo se mu prokázat, že dovolatelé nabyli předmětnou nemovitost z prostředků, s nimiž nebyli oprávněni disponovat, nepotvrdil jako správné rozhodnutí soudu prvního stupně; (3) nabízejí svůj názor na to, co mělo být těmi kterými skutečnostmi a důkazy prokázáno; (4) nesouhlasí s tím, které okolnosti odvolací soud posuzoval při hodnocení majetkových poměrů účastníků řízení, přičemž tvrdí, že veškeré provedené důkazy svědčily o jejich vlastnickém právu k předmětné nemovitosti, a že předložili soudu přesvědčivý přehled o svých poměrech, pak je beze všech pochyb zřejmé že svou polemickou argumentaci směřují výlučně proti skutkovému závěru odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, přičemž uvádí svůj názor na to, kterým důkazům měla být přisouzena váha, a jaké závěry měly být z provedených důkazů dovozeny (je to soud, nikoliv účastníci řízení, kdo hodnotí přesvědčivost jednotlivých důkazů, jakož i to, které skutečnosti a důkazy jsou právně významné, či které okolnosti jimi byly prokázány), a zcela tak pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží, jak uvedeno výše, revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Totéž platí pro námitku, že soud neprovedl některé navržené důkazy; lze toliko připomenout, že není povinností soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014). Odvolací soud přitom v úvodní části odůvodnění vysvětlil, proč a které konkrétní důkazy neprovedl nebo nehodnotil.

Totéž co podáno shora platí i pro opět ryze skutkovou (podle obsahu) námitku, že odvolací soud byl v řízení vázán žalobním návrhem, jímž uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, dovolací soud opět neshledal v postupu odvolacího soudu žádné pochybení, neboť předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání závěrů soudu prvního stupně ohledně posouzení vzniku bezdůvodného obohacení tvrzeného v žalobě. Skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nebyl odvolací soud vázán (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), přičemž postupoval správně, pokud zopakoval relevantní důkazy v situaci, kdy měl za to, že z nich je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, a k odlišnému zjištění skutečně dospěl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že odkaz odvolatelů na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, není přiléhavý, neboť se týká posouzení otázky námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy o prodeji pozemků ve společném jmění manželů založené na absenci souhlasu žalobkyně s převodem pozemků. V nyní projednávané věci však nebyla platnost kupních smluv otázkou, na níž bylo napadené rozhodnutí založeno.

Nakonec k námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze uvést, že může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť závěry odvolacího soudu jsou založeny výlučně na obsahu spisu. Dovolatelům proto nelze přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí je v jakémkoliv směru překvapivé.

S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelé nepoukázali na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokáty náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 8 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 20 300 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH podle § 14a advokátního tarifu má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 24 926 Kč, z nichž je každý žalobce povinen jí zaplatit jednu polovinu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017

Mgr. Miloš Pól
předseda senátu