28 Cdo 2422/2016
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 34 předpisu č. 128/2000Sb., § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 289/1995Sb., § 19 předpisu č. 289/1995Sb.



28 Cdo 2422/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců a) Bc. I. K. , a b) P. K. , obou P., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o 834.540 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 31/2009, o dovolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 68 Co 485/2014-183, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 20 C 31/2009-157, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 834.540 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Svůj nárok na uvedenou sumu dovozovali žalobci ze skutečnosti, že se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák., znemožnil-li jim náležitě užívat jejich pozemek tím, že jej svou vyhláškou kategorizoval jako rekreační les a zařadil jej mezi pozemky tvořící veřejné prostranství. Na základě provedeného dokazování soud konstatoval, že předmětný pozemek je určen k plnění funkcí lesa ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). V souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb. má přitom každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí a provádět další v zákoně vypočtené úkony. Žalobci jsou tudíž při realizaci svého vlastnického práva vázáni především zmíněnou normou, jakož i dalšími ustanoveními zákona č. 289/1995 Sb. a je irelevantní, byla-li vyhláškou hlavního města Prahy (v příloze explicitně zmiňující dotčený pozemek) příslušná oblast označena za území klidu. Žalovaný tak není subjektem, jenž by se na úkor žalobců bezdůvodně obohacoval a jemuž by bylo možné přiznat pasivní věcnou legitimaci v projednávané kauze. Soud dále poukázal na přiléhavost teze vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, dle níž postrádá logiku, aby samosprávný subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání nemovitosti jako veřejného statku blíže neurčeným okruhem osob. Počínání žalobců, kteří při koupi pozemků museli vědět o omezených možnostech nakládání s nimi, se navíc jeví spekulativním a rozporným s dobrými mravy. S ohledem na předestřené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 68 Co 485/2014-183, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobců ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku je změnil tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiřkl (výrok I.), načež týmž způsobem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěru soudu první instance o absenci pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. Zdůraznil, že pozemek žalobců neodpovídá legální definici veřejného prostranství obsažené v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a nemůže být takto posuzován jen proto, že jej za veřejné prostranství obec označila. Z určenosti pozemků k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb. pak nelze dovozovat vznik bezdůvodného obohacení žalovaného. Tvrzení žalobců, že pokud by pozemek nebyl zařazen mezi lesní, mohli by jej užívat v širším rozsahu, nesouvisí s nárokem uplatněným vůči žalovanému, což nikterak nemění ani skutečnost, že pozemek žalobců má přináležet k takzvanému rekreačnímu lesu. Odvolací soud ovšem přitakal námitce, dle níž náklady žalovaného na advokátní zastoupení nebyly vynaloženy účelně, jelikož oplývá dostatečnými materiálními i personálními prostředky k hájení svých práv, pročež navzdory potvrzení rozsudku obvodního soudu co do merita věci přistoupil k naznačené změně jeho výroku nákladového.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho části potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, podali žalobci dovolání, v němž zdůraznili, že obecně závaznými vyhláškami žalovaného bylo deklarováno, že se na jejich pozemku nachází rekreační les a že předmětný pozemek náleží do oblasti prohlášené za veřejné prostranství, čímž byli omezeni ve svém vlastnickém právu a svědčí jim právo na příslušnou kompenzaci. Dovolatelé se předně dožadují zodpovězení otázky, zda lesní pozemek v intravilánu obce může být veřejným prostranstvím či nikoliv, přičemž mají za to, že § 34 zákona č. 128/2000 Sb. ani § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, nebrání tomu, aby i lesní pozemek byl v rámci tzv. lesoparků veřejným prostranstvím, zvláště označuje-li jej takto příslušná vyhláška. Táží se dále, je-li rozdílu mezi rozsahem zákonného omezení vlastnického práva k lesnímu pozemku a pozemku tvořícímu veřejné prostranství. V této souvislosti podrobují kritice náhled odvolacího soudu, dle něhož oprávnění ke vstupu na lesní pozemek vylučuje právo na vydání bezdůvodného obohacení, nehledě na to, zda se jedná o veřejné prostranství, s jehož existencí je spjatá daleko výraznější limitace vlastnického práva. Nejvyšší soud by se měl zabývat také tím, má-li vlastník lesního pozemku představujícího veřejné prostranství právo na vydání bezdůvodného obohacení s možným ponížením odvíjejícím se od zákonných omezení podávajících se ze zákona č. 289/1995 Sb. Žalobci rovněž nastolují otázku, obstojí-li z pohledu § 124 obč. zák., jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod nerovné právní postavení právních nástupců restituentů a těch, kteří majetek nabyli jinak. Současně odvolacímu soudu vytýkají nekorektní interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014. Za nezbytné též pokládají, aby se Nejvyšší soud vyslovil k problému, je-li příslušná vyhláška hl. m. Prahy závazná pro každého, tedy i pro soud, respektive k právním důsledkům označení konkrétního pozemku za veřejné prostranství v této vyhlášce. Pozornost dovolacího soudu by dále měla být věnována tomu, jedná-li se při řešení charakteru pozemku vyhláškou kategorizovaného jako veřejné prostranství o posouzení skutečností vyžadujících odborné znalosti a je-li nezbytné ustanovit znalce či vyžádat si odborné vyjádření u orgánu veřejné moci. Dovolatelé míní, že odvolací soud pochybil, připustil-li zákonné omezení vlastnického práva institutem veřejného prostranství bez náhrady, přičemž akcentují, že bezúplatná limitace vlastnického práva se protiví čl. 11 Listiny. S ohledem na chybný náhled odvolacího soudu na předestřené otázky dovolatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, napadl dovoláním též žalovaný. Má za to, že jelikož se městský soud ve svém rozsudku odchýlil od judikatorní praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž dovolací soud v případech se shodnými rysy rozhoduje odlišně, je v souladu s § 237 o. s. ř. dána přípustnost dovolání. Vzpomněl především nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1085/13, podle něhož je základním kritériem rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení zásada úspěchu ve věci, z čehož se podává, že procesně úspěšnému žalovanému by jejich kompenzace neměla být odnímána. Náklady vynaložené na ochranu práv jsou přitom Ústavním soudem (viz jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3768/14) hodnoceny jako účelné a odepření práva na jejich úhradu pak může dle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1920/14 zakládat porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel dále podpořil svou argumentaci citací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, vylučujícího účelnost nákladů na advokátní zastoupení toliko v případě zneužití práva dát se v řízení zastupovat advokátem, o čemž přitom v dané věci nemůže být řeč. Zohlednění si dle žalovaného naopak zaslouží zbytečnost sporu vedeného žalobci, jejich nevstřícný přístup, neustálé změny skutkových tvrzení, stejně jako fakt, že se jedná o kauzu vymykající se běžné agendě žalovaného, jenž neoplývá náležitými personálními zdroji k zajištění své procesní ochrany. Polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil dovolatel návrhem, aby Nejvyšší soud potvrdil nákladový výrok prvoinstančního rozsudku a přiznal mu náhradu nákladů řízení před oběma soudy nižších stupňů.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z citovaného ustanovení se mimo jiné podává, že o přípustnosti dovolání lze hovořit výhradně tehdy, je-li zapotřebí vypořádat se s otázkou, na níž napadené rozhodnutí vskutku závisí, oproti tomu otázky ryze teoretické, jejichž zodpovězení se do konečného řešení sporu nepromítne, přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 639/2010, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015). V projednávané při založil odvolací soud svůj rozsudek na závěru o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného, jež se odvíjí od skutečnosti, že dotčený pozemek není veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., přičemž ve vztahu k tomuto úsudku žalobci otázku vyhovující požadavkům daným § 237 o. s. ř. neformulují.
Neodpovídá-li tedy předmětný pozemek legální definici veřejného prostranství, je zřejmé, že v souladu s výše předestřeným nelze na přípustnost dovolání usuzovat z otázek, jimiž se dovolatelé domáhají vymezení souvztažnosti kategorií lesních pozemků a veřejného prostranství v obecné rovině, komparace rozsahu omezení vlastnického práva k pozemkům zmíněných typů, problematiky vyloučení vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zákonem založené možnosti vstupovat na lesní pozemek představující veřejné prostranství či náhledu na stanovení výše obohacení nabytého užíváním lesního pozemku coby veřejného prostranství. Z rozhodnutí městského soudu se dále podává, že odvolací instance k interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014 (dovolatelé mají patrně na mysli soudem prvního stupně zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 581/14) nepřikročila, neformulovala též žádné úvahy stran postavení vlastníků nemovitostí dle způsobu nabytí vlastnického práva, pročež jsou bezpředmětné rovněž výhrady mířící tímto směrem.
Přípustnost dovolání žalobců pak nejsou s to založit ani otázky upínající se k významu obecně závazných vyhlášek žalovaného řadících sporný pozemek mezi veřejná prostranství. Judikatura opakovaně zdůraznila, že prostor splňující zákonné znaky dané § 34 zákona č. 128/2000 Sb. je veřejným prostranstvím ex lege (srov. například nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaný pod č. 211/2005 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013), přičemž příslušná obecně závazná vyhláška může jen deklarovat již existující stav (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005), není však způsobilou jej změnit. Přidržel-li se odvolací soud ve svých úvahách toliko zákonné definice (jejíž korektní aplikaci přitom dovolatelé náležitě nezpochybňují), a nikoliv označení v podzákonném předpisu, postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Zmiňují-li dovolatelé v této souvislosti též § 135 o. s. ř., je třeba říci, že uvedené ustanovení řeší vázanost soudů rozhodnutími jiných orgánů, nikoli podzákonným předpisem, kterážto je limitována už čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovouto mezinárodní smlouvou je oprávněn posoudit sám (k této problematice srov. podrobněji kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 276/01).
K dovolateli naznačované potřebnosti odborného vyjádření či znaleckého posudku pro kategorizaci pozemku jako veřejného prostranství sluší se připomenout, že právní posouzení věci vyjadřující podřazení zjištěného skutkového děje pod určitý právní předpis náleží výhradně soudu, a nelze je přesouvat na jiný orgán (srov. zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011). Jelikož klíčový pojem veřejné prostranství představuje zákonný termín, je nasnadě, že výklad a zvážení jeho aplikovatelnosti na zjištěné okolnosti je právě a pouze v rukou soudů, povolaných k nalézání práva, nikoli osob, respektive institucí, jejichž prostřednictvím se soudy snaží dosíci zodpovězení odborných otázek z jiných oblastí. Postup odvolacího soudu lze tedy opět kvitovat jako korektní.
Je-li soudu druhé instance dále vytýkáno, že připustil zákonné omezení vlastnického práva institutem veřejného prostranství bez náhrady, je třeba odvětit opětovným připomenutím, že dle závěrů odvolacího soudu daný pozemek veřejným prostranstvím nebyl. Nadto lze poukázat na judikaturou Ústavního (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1133/16, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2152/15, nebo jeho plenární nález ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03) a Nejvyššího soudu (viz přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, či ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014) zdůrazňovanou skutečnost, že vlastnické právo není právem absolutně neomezeným; naopak podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod může být určitým způsobem limitováno, přičemž v souladu se závěry vyjádřenými ve vzpomínaných rozhodnutích lze příslušnou kompenzaci přiznat toliko u omezení dosahujících jisté výraznější intenzity. V tomto směru ovšem dovolatelé neuvádějí žádnou relevantní argumentaci krom té, jež se zakládá na premise, že dotčený pozemek představuje veřejné prostranství, a jež se tudíž rozchází s účinně nezpochybněným úsudkem odvolacího soudu, dle něhož sporná nemovitost znaky § 34 zákona č. 128/2000 Sb. nenaplňuje.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobců jako přípustné neobstálo, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalovaného, přičemž ani v jeho případě neshledal, že by vyhovovalo požadavkům § 237 o. s. ř., jelikož náhled odvolacího soudu na otázku účelnosti nákladů advokátního zastoupení koreluje s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Rozhodovací praxe se přiklonila k závěru, že u hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, pročež se jím vynaložené náklady na zastoupení advokátem nepokládají za účelné, není-li v příslušném řízení prokázán opak (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). Předestřená teze si nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřuje k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídá na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Postup městského soudu se neprotiví ani myšlenkám obsaženým v dále zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1920/14, v němž bylo obecným soudům vytknuto, že náhradu nákladů na advokátní zastoupení organizační složce státu přisoudily bez náležitého posouzení jejich potřebnosti. Právě uvážení relevantních skutečností přitom v nynější kauze vedlo odvolací instanci k závěru o neúčelnosti výloh žalovaného na právní zastoupení. Eventualitu, že tyto výdaje v určitých situacích neobstojí jako účelné, připouští ostatně i dovolatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14. K rovněž vzpomenutému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, lze podotknout, že toto bylo vyneseno v kontextu rozdílného sporu (v němž ani jednou ze stran nebylo hlavní město Praha či obdobný subjekt) a zjevně jím nebylo zamýšleno překonat shora osvětlený názor ustálené judikatury na účelnost advokátního zastoupení veřejnoprávních korporací. Dovolatelem zdůrazňovaný nevstřícný přístup žalobců nebo hodnocení pře coby zbytečné pak neznačí, že by snad předmětná věc vykazovala takovou míru složitosti, jež by činila požadavek žalovaného města na náhradu výloh na advokátní zastoupení obhajitelným (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). Posuzovaný případ se konečně nijak signifikantně nevymyká obvyklé agendě žalovaného, nemluvě o tom, že podle ustálené judikatury lze očekávat, že zaměstnanci hlavního města s vysokoškolským právním vzděláním budou schopni řešit právní záležitosti týkající se jeho činnosti, třebaže půjde o problematiku, s níž se ve své praxi zcela standardně nesetkávají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, eventuálně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, bod 26).
I dovolání žalovaného tedy Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. coby nepřípustné odmítl.
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přisouzeno žádnému z účastníků, neboť účastník, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a protistranám v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 2. 2017 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu