28 Cdo 2422/2009
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 205a o. s. ř., § 174 odst. 2 písm. e) předpisu č. 141/1961Sb.




28 Cdo 2422/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně L. Z. , zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 51.232,-- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 181/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, č. j. 30 Co 528/2008-57, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 51.232,-- Kč s přísl. z titulu náhrady škody, neboť usnesením Policie ČR ze dne 22. 10. 2004, ČTS:PJM-550/OHK-22-2002, bylo zahájeno trestní stíhání její osoby pro trestný čin podvodu s tím, že v průběhu přípravného řízení došlo k porušení řady procesních ustanovení a žalobkyně podala proti postupu policejního orgánu stížnost, jež byla Krajským státním zastupitelstvím v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 3 KZv 63/2004, zamítnuta. Posléze byla proti žalobkyni vznesena obžaloba, přičemž Krajský soud v Brně žalobkyni po provedeném řízení rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 50 T 5/2005, zprostil obžaloby v celé rozsahu. Postupem státu měla žalobkyni vzniknout škoda, představovaná náklady na obhajobu, cestovními náklady, náklady na ubytování a náklady na poštovné. Žalobkyně o náhradu škody požádala žalovanou, ta jí však nevyhověla.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č. j. 17 C 181/2007-34, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že v dané věci sice bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo následně pro svou nezákonnost zrušeno zprošťujícím rozsudkem, avšak nelze přehlédnout, že žalobkyně proti uvedenému usnesení podala stížnost opožděně a právě z toho důvodu byla tato stížnost zamítnuta. Nebyla tak splněna podmínka vyžadovaná ust. § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006. Opožděné podání opravného prostředku má přitom stejné právní účinky, jako kdyby opravný prostředek nebyl podán vůbec. Nad rámec svých povinností se pak soud zabýval otázkou, zda byla uvedená stížnost skutečně podána opožděně, a dospěl k závěru, že tomu tak je. Žalobkyni bylo totiž usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 4. 11. 2004, třídenní lhůta uplynula dne 8. 11. 2004 (7. 11. byla neděle), avšak žalobkyně coby obviněná podala stížnost k poštovní přepravě až dne 10. 11. 2004. Soud prvního stupně se pak zabýval otázkou, zda se v dané situaci nemůže jednat o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., avšak musel na ni odpovědět záporně, navíc žalobkyně sama nic takového ani netvrdila. Žádná v tomto směru relevantní skutečnost nebyla uvedena v samotné stížnosti ani během výslechů, přičemž okolnost, že byla žalobkyně v rozhodné době těhotná, nemůže na uvedeném zjištění nic změnit.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2009, č. j. 30 Co 528/2008-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a to vzhledem k následně vydanému zprošťujícímu rozsudku. S ohledem na ust. § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. však bylo na žalobkyni, aby se ve smyslu ust. § 141 a násl. a § 160 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění tehdejších předpisů, předmětnému usnesení bránila stížností, podanou do tří dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Žalobkyně však (jak konstatoval již soud prvního stupně) stížnost podala opožděně. V zákonem stanovené lhůtě tak nevyužila procesního prostředku, který byl v daném případě zákonem určen k ochraně jejího práva, což je na překážku tomu, aby mohlo být žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody vyhověno. V dané situaci se pak nejedná ani o případ zvláštního zřetele hodný. V souvislosti s odkazem žalobkyně na oprávnění státního zástupce spojená s výkonem dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a na stanovisko nejvyšší státní zástupkyně publikované pod č. 3/2004 odvolací soud uvedl, že hodlala-li žalobkyně až v odvolacím řízení tvrdit porušení zákona ze strany státního zástupce a nezákonnost jeho rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, pak se jedná o tvrzení nová a s ohledem na ust. § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), nepřípustná, neboť je v rámci řízení před soudem prvního stupně neuplatnila. Rozhodnutí státního zástupce o zamítnutí stížnosti žalobkyně pak navíc nebylo zrušeno, když zprošťující rozsudek nemá bez dalšího za následek zrušení všech předchozích rozhodnutí, vydaných v přípravném řízení, ale pouze těch, jež bezprostředně vedly k podání obžaloby. Rozhodnutí, jimiž byly řešeny otázky ryze procesní, zprošťujícím rozsudkem dotčena nejsou. I kdyby však státní zástupce své povinnosti v rámci výkonu dozoru nad zákonností přípravného řízení ve smyslu ust. § 157 odst. 2 a § 174 trestního řádu, v tehdy platném znění, řádně neplnil, nadále brání přiznání náhrady škody žalobkyni ust. § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Tvrzení žalobkyně o porušení ust. § 36 trestního řádu a o ustanovení obhájce až dne 5. 12. 2004 je také tvrzením, které před soudem prvního stupně neuplatnila, a proto je rovněž dle ust. § 205a o. s. ř. nepřípustné. V usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 10. 2004 byla žalobkyně v souladu s ust. § 38 odst. 1 trestního řádu poučena o tom, že si má ve lhůtě tří dnů zvolit obhájce. V téže lhůtě mohla podat proti předmětnému usnesení stížnost. Nelze tedy přijmout názor žalobkyně, že lhůta k podání stížnosti počala běžet až ode dne, kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno jejímu obhájci, který jí byl následně dne 15. 12. 2004 ustanoven, neboť si sama obhájce v určené lhůtě nezvolila, a že orgány činné v trestním řízení měly vyčkat úkonů tohoto obhájce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam má podle názoru dovolatelky otázka, zda lhůta pro podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání v případě nutné obhajoby, kdy obhájce je zvolen či ustanoven s odstupem času po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, běží v souladu s § 143 odst. 1 trestního řádu od oznámení tohoto usnesení jak obviněnému tak obhájci (zvolenému nebo ustanovenému) nebo pouze od oznámení obviněnému . Žalobkyně popírá, že by před odvolacím soudem uváděla nová tvrzení o porušení ust. § 36 trestního řádu, o ustanovení obhájce až dne 5. 12. 2004, o nezákonnosti rozhodnutí státního zástupce ze dne 9. 12. 2004 či o porušení povinností státního zástupce v rámci výkonu dozoru nad zákonností přípravného řízení. Naopak před odvolacím soudem pouze namítala nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, když tento ve svém rozsudku konstatoval, že podala stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání opožděně, což je tvrzení, které se nezakládá na skutečnosti. Dovolatelka upozorňuje na fakt, že v den vydání předmětného usnesení, tedy 22. 10. 2004, se stala obviněnou, takže toho dne vznikla nutnost její obhajoby v situaci, kdy byla obviněna ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění tehdejších předpisů, ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, za nějž je stanoven trest odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let; jeho horní hranice tedy převyšuje pět let ve smyslu ust. § 36 odst. 3 trestního řádu, takže musela mít nejpozději od tohoto dne obhájce. Ten jí však byl ustanoven dne 15. 12. 2004 a usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 21. 12. 2004. Dovolatelka cituje ust. § 160 odst. 2 a § 143 odst. 1, části věty za středníkem, trestního řádu, z nichž dovozuje, že lhůta pro podání stížnosti počala běžet teprve doručením usnesení o zahájení trestního stíhání jejímu obhájci, tedy 21. 12. 2004, a její konec připadl na 27. 12. 2004 v souladu s ust. § 60 odst. 3 trestního řádu. Jelikož pak byla stížnost podána dne 10. 11. 2004, stalo se tak více než měsíc před uplynutím předmětné lhůty a tedy včas. Proti usnesení o zamítnutí stížnosti trestní řád neposkytuje žádný opravný prostředek. Dovolatelka tak podmínku předpokládanou § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. splnila. Vzhledem k vydání zprošťujícího rozsudku pak splnila i podmínku ust. § 8 odst. 1 téhož zákona, takže je irelevantní závěr odvolacího soudu, že zprošťující rozsudek nemá bez dalšího za následek zrušení všech předchozích rozhodnutí. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že opožděné podání opravného prostředku má stejné právní účinky, jako by opravný prostředek nebyl podán vůbec. Uvedený závěr je v rozporu s ust. § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, které je blíže rozvedeno i ve stanovisku nejvyšší státní zástupkyně publikovaném pod č. 3/2004, kde se praví, že zjistí-li státní zástupce vykonávající dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení trestním, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno, aniž byly dány důvody uvedené v ust. § 160 odst. 1 trestního řádu a toto rozhodnutí je tak třeba považovat za nezákonné a neodůvodněné, je povinen takové usnesení neprodleně postupem ve smyslu ustanovení § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu zrušit, a to bez ohledu na dobu, která uplynula od vydání tohoto rozhodnutí . Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp. aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná s tím, že žalobkyni právo na náhradu škody nepřísluší, neboť v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho přiznání. Uvedla, že řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. není řízením revizním a soudy rozhodující o náhradě škody nemohou věcně přezkoumávat správnost pravomocných rozhodnutí vydaných v původním řízení. Soudy tedy nebyly oprávněny přezkoumávat, zda v daném trestním řízení byla stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání podána opožděně. Žalovaná nepovažuje za relevantní odkaz dovolatelky na povinnost státního zástupce vykonávat dozor v přípravném řízení, neboť obviněný by měl sdělit všechny rozhodné skutečnosti svědčící v jeho prospěch právě v okamžiku zahájení trestního stíhání. Řádné nevyužití možnosti obrany v této fázi trestního řízení (tedy podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání) by jinak bylo dle názoru žalované nepřípustnou rezignací na zásadu, že každý si má střežit svá práva.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Otázkou, jež má podle názoru dovolatelky zásadní právní význam, se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nezabýval, neboť konstatoval, že tvrzení o porušení ust. § 36 trestního řádu spočívajícím v tom, že byl žalobkyni ustanoven obhájce teprve dne 5. 12. 2004 a usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno až dne 21. 10. 2004, takže státní zástupce neměl rozhodnout o zamítnutí stížnosti, resp. měl postupovat podle ust. § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila (poprvé se o něm zmiňuje až ve svém odvolání, viz č. l. 41 a násl. spisu), takže toto tvrzení je v souladu s ust. § 205a o. s. ř. v odvolacím řízení nepřípustné. Dovolací soud však podotýká, že zcela zásadní je v posuzovaném případě skutečnost, že soud v tomto řízení není nadán pravomocí k přezkoumání pravomocného a dosud nezrušeného usnesení vydaného v přípravném řízení státním zástupcem. Jinými slovy, jestliže bylo v rámci přípravného řízení rozhodnuto o tom, že žalobkyně podala zmíněnou stížnost opožděně, nelze nyní tento závěr jakkoliv zpochybnit. Aby mohla být přiznána náhrada škody, musí být kumulativně splněny podmínky ust. § 8 odst. 1 a § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.; v daném případě však vzhledem k výše uvedenému není splněna podmínka předvídaná v ust. § 8 odst. 2 citovaného zákona, takže žalobkyně právo na náhradu škody nemá. Pokud by pak argumenty dovolatelky, jež mají dokládat, že její stížnost nebyla podána opožděně, byly míněny jako skutečnosti, na jejichž základě by měl být její případ shledán hodným zvláštního zřetele ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je třeba říci, že žalobkyně je v řízení před soudem prvního stupně neuplatnila, a později k nim tudíž v tomto směru nelze přihlédnout (viz § 205a odst. 1 a § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Vytýká-li žalobkyně státnímu zástupci, že nepostupoval podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, musí dovolací soud opět konstatovat, že není oprávněn postup státního zástupce přezkoumávat, stejně jako že dovolatelka toto tvrzení uplatnila teprve v odvolacím řízení. Nad rámec dovolacího přezkumu je pak možné říci, že povinnost postupovat podle předmětného ustanovení má státní zástupce pouze v případě, že dospěje k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v rozporu s ust. § 160 odst. 1 trestního řádu. Pokud se však domnívá, že bylo postupováno v souladu s tímto ustanovením, není důvod pro zrušení usnesení. Státní zástupce v usnesení ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 3 KZv 63/2004 (viz č. l. 21 a násl. spisu ČTS:PJM-550/OHK-22-2002), konstatoval, že i v případě, že by stížnost byla podána včas, by byla zamítnuta jako nedůvodná, neboť trestní stíhání obviněné bylo policejním komisařem v předmětném usnesení řádně odůvodněno, trestní jednání obviněné je prokazováno listinnými materiály, a sice na základě padělaných plných mocí vlastníků nemovitostí a podaných vysvětlení poškozených a dalších osob. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou v případě vydání usnesení o zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby (viz ust. § 176 trestního řádu). Nestačí všeobecné podezření z trestné činnosti konkrétně nedoložené. Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí být ani v plné míře hodnověrný (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1283).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu