28 Cdo 2421/2012
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 100 odst. 2 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 2421/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: ELMAD spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, zastoupen JUDr. Janem Najmanem, advokátem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované: Česká republika Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupena JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 17, o zaplacení částky 163.317,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 154/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 72 Co 29/2012-96, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn (mezitímní) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 2011, č. j. 20 C 154/2010-67, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu nároku důvodná, tak, že žaloba o zaplacení částky 163.317, - Kč byla zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 163.317,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení jeho vlastnického práva z období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006, k bytové jednotce č. 824/10, umístěné ve čtvrtém nadzemním podlaží domu č. p. 824, nacházejícího se v katastrálním území S., obec Pardubice, ulice L. M.
Soud prvního stupně vydal dne 9. 9. 2011 mezitímní rozsudek, kterým rozhodl, že žaloba je co do základu nároku důvodná. Soud uvedl, že žalobci vzniklo vůči žalované právo na předmětnou náhradu v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná však v průběhu řízení vznesla námitku promlčení nároku žalobce, a proto se zabýval posouzením její důvodnosti. Vyšel přitom z ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a uzavřel, že subjektivní tříletá promlčecí lhůta v posuzovaném případě marně uplynula dříve, než žalobce dne 4. 12. 2009 uplatnil své právo podáním žaloby k soudu. O samotné škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl již dne 20. 3. 2003, tj. nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, publikovaným pod č. 84/2003 Sb.; nálezem byl zrušen poslední předpis regulující výši nájemného z bytů. Tímto dnem započala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku. Ačkoliv soud nárok posoudil jako promlčený, následně zhodnotil námitku promlčení jako vznesenou v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr odůvodnil poukazem na vývoj právních názorů na posuzovanou problematiku, odkázal zejména na plenární stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 27/09. Zdůraznil též zavinění žalované a uvedl, že žalobce, který mohl procesní úspěch obdobné žaloby směřující vůči žalované pod vlivem judikatury, která byla před uplynutím promlčecí doby soudy zastávána, očekávat jen stěží, se snažil domoci svého nároku alespoň vůči nájemci bytu.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Soud vyslovil souhlas s právním posouzením promlčení nároku soudem nižší instance, tj. se závěrem o promlčení nároku i o počátku běhu promlčecí lhůty stanovené podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tj. 20. 3. 2003. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku posoudil jako odporující dobrým mravům, a proto k ní nepřihlédl. Po výčtu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, zabývajících se otázkou vymezení dobrých mravů, resp. jednání jim odporujících, uvedl, že posouzení otázky souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy musí předně předcházet posouzení konkrétních, individuálních okolností daného případu. Sám žalobce rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nenamítal a žádné skutečnosti, které by takový závěr podporovaly, ani netvrdil. Soud prvního stupně při rozhodování o nároku neměl k dispozici žádné konkrétní okolnosti individualizující daný případ, které by odůvodňovaly závěr o aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. Proto odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z tzv. diformity rozsudků soudů nižších instancí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Brojil v něm proti vymezení počátku běhu promlčecí lhůty tak, jak jej stanovily soudy nižších instancí. Současně označil vznesení námitky promlčení nároku jako hrubě nemravné, kdy navíc žalobce nebyl poučen o tom, že by měl tvrdit a prokazovat rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila s dovoláním napadeným rozhodnutím a navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána, jestliže v řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tato situace bezesporu nastala, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Nikoliv však důvodným.
Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2013, se právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena . V předmětném rozsudku byla řešena totožná problematika, jako je tomu v projednávané věci. Městský soud v Praze uvedl, že sporná finanční náhrada za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky (viz I. ÚS 131/2000). Jedná se tedy o majetkový nárok závazkového charakteru (§ 488 a násl. obč. zák), který jednoznačně podléhá promlčení podle § 100 odst. 2 obč. zák. Nelze souhlasit s tím, aby běh promlčecí doby u sporného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti výše označeného plenárního stanoviska Ústavního soudu ČR, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné, podstatné je z tohoto hlediska jeho včasné uplatnění. Nárok žalobce za dobu předcházející uplatnění nároku proti nájemci bytu (od 1. 1. 2002 do 30. 3. 2006) se promlčoval den po dni, jak žalobci vznikala majetková újma a ke dni 13. 12. 2010, kdy jej žalobce uplatnil u soudu, byl již celý promlčen. Nárok podle čl. 11 odst. 4 Listiny je nárokem sui generis , na který nelze aplikovat úpravu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy ani jeho ustanovení o běhu promlčecí doby. Promlčení práva na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny by se mělo řídit obecnou právní úpravou promlčení podle ObčZ (§ 101).
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 578/2011 byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dne 20. 11. 2012, odmítl usnesením pod sp. zn. I. ÚS 1896/12. Ústavní soud uvedl, že pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb. (sc. podané před přijetím tohoto stanoviska) je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zák. č. 82/1998 Sb. (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem založil Ústavní soud nový nárok pronajímatele na náhradu újmy vůči státu, a že by snad promlčecí doba začala běžet až po seznámení se s obsahem stanoviska. Ústavní soud respektoval, že řada pronajímatelů vycházela z jeho předchozích rozhodnutí, v nichž byly konstatovány "škodlivé" důsledky nečinnosti Parlamentu ČR při právní regulaci nájemného z bytů, a žaloby vůči státu podávala; v tomto smyslu je zmiňované stanovisko korekcí dosavadních postupů obecných soudů. Ohledně povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ctí Ústavní soud svůj názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 131/2000, na který v odůvodnění svého rozsudku odkázal městský soud. Stěžovatel totiž nerozlišuje dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do tzv. absolutních práv (včetně práv základních): první úroveň představuje samotné absolutní právo působících erga omnes, druhou úrovní je obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva. Majetková práva tvořící obsah závazkového právního vztahu pak zásadně podléhají promlčení.
Při posuzování, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, musí soud vždy zohlednit individuální okolnosti daného případu tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. mj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4549/2010).
Smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000).
Z výše uvedeného vyplývá, že lhůta pro uplatnění nároku žalobce začala běžet dnem 20. 3. 2003 a pokud žalobce nárok uplatnil žalobou u soudu až dne 4. 12. 2009, uplatnil jej opožděně. Z tohoto pohledu námitka promlčení vznesená žalovanou byla shledána oprávněnou i v souladu s výše uvedenými závěry. Nejvyšší soud v tomto ohledu se závěry odvolacího soudu souhlasí. Je však nutné upozornit na to, že při posuzování okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty není přípustné, aby se soudy opíraly o ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ale o ustanovení § 101 obč. zák. Avšak vzhledem k tomu, že soudy na věc aplikovaly tříletou promlčecí lhůtu počínající běžet od doby, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dovolací soud uzavírá, že při aplikaci správného ustanovení a právního předpisu by soudy dospěly ke stejnému závěru.
Pokud jde o rozpor s dobrými mravy, odvolací soud správně uvedl, že žalovaná sama rozpor námitky promlčení s dobrými mravy netvrdila, a to ani při doplnění žaloby v důsledku poučení soudu (č. l. 45). Pokud ovšem žalovaná namítá, že soud ji v tomto ohledu nepoučil, nelze tomu přisvědčit. Soud totiž není oprávněn účastníky řízení poučovat o hmotném právu, tudíž ani o § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. § 5 o. s. ř. a povinnost soudu poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech). V dalším odkazuje dovolací instance na výše citované závěry; v projednávané věci nejde o případ, kdy by uplatnění promlčecí námitky bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor druhého účastníka řízení.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a nepochybil ani po procesní stránce (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci) nebyl naplněn, dovolání žalobce se proto zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ve znění před aplikací zákona č. 404/2012 Sb.).
Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Přitom však dovolací soud zkoumal, zda lze náklady úspěšné žalované na právní zastoupení považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva před soudem. V projednávané věci je žalovaná subjektem státu organizační složkou, která disponuje odborem zabývajícím se výkonem právních agend. Přitom dospěl k závěru, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým je advokát; pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Zastoupení advokátem lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, přičemž dostatečným kritériem nemůže být bez dalšího ani to, že předmětem řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost příslušného ministerstva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09). O takový výjimečný případ se však v posuzované věci nejedná. V projednávané věci navíc Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že ve skutkově i právně totožných případech žalovaná v soudním řízení již vystupovala, jak sama v závěru vyjádření nepřímo uvádí (srov. například věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 578/2011 aj.). Nejvyšší instance ve věci shledala důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby náhradu nákladů straně žalované nepřiznala, a proto rozhodla v souladu s § 150 o. s. ř. tak, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu